K čemu je v unii kalkulačka a kdo má vítr z Číny
Německo, právě předsedající Evropské unii, prokázalo smysl pro praktičnost. Zřídilo internetovou stránku, kde si lze snadno spočítat, kolik kdo má hlasů při rozhodování uvnitř sedmadvacítky.
Nynější komplikovaný systém totiž diplomaty v Bruselu nutí mít neustále po ruce kalkulačky. Podle smlouvy z Nice má totiž každá členská země jistý počet hlasů, který velice přibližně závisí na počtu obyvatel. Přibližnost je dána především ohledem velkých zemí na ty menší. Nejlidnatější Německo tak nemá dvojnásobek hlasů než třeba Polsko. A proto také Varšava nestála o návrh evropské ústavní smlouvy, která by ji o kousek nadměrného vlivu připravila.
Středoevropské počty
Jestli si německou kalkulačku oblíbí i čeští politici, těžko tipovat. Ale bez počtů to s unijní politikou půjde ztuha. S kalkulačkou v ruce by Polák Kaczynski a Čech Topolánek nemohli sepsat článek o významu visegrádské čtyřky a o Evropské unii a přitom opomenout, že slovenský premiér Robert Fico a nejspíše i předseda maďarské vlády Ferenc Gyurcsány představy středoevropských kolegů nemusejí sdílet.
V české unijní politice je vládní koalice s ohledem na své složení vytížena počítáním do tří. Minulý čtvrtek sice dala dohromady pět bodů k evropské ústavě, ale na koaličním jednání stojí za pochvalu snad jen vyjasnění, že premiérův zmocněnec Jan Zahradil, prohlašující se sám za šerpu, vskutku neudává v české evropské politice tón.
Koalice se shodla, že východiskem pro diskusi v unii musí nevyhnutelně být stávající návrh smlouvy o ústavě pro Evropu, že budoucí nový smluvní text musí být přehlednější a jednodušší a že by měl Evropu spojovat, nikoli rozdělovat. To už vypadá pragmatičtěji než betonem zavánějící Zahradilovo přání, aby evropská ústavní smlouva spočinula ve dřevěném futrálu pět stop pod zemí.
Nejde o to, zda je europoslancovo přání oprávněné, či nikoli, ale kam se dá z takového východiska dojít. Překvapení nejsou ještě vyloučena, jak prozrazuje slib koalice, že v práci na formulaci společného postoje bude pokračovat.
České evropské vyjasňování je na čase, protože i polský prezident Lech Kaczynski se svěřil, že je nakloněn přijetí nové evropské smlouvy, pravda ne už ústavní, ale "základní". Varšavská vládnoucí dvojčata asi rovněž postřehla, že kategorické odmítání nemusí vlastní pozici ve vyjednávání posilovat, ale oslabovat.
Tím spíše, že nejsilnější opoziční strana, liberální Občanská platforma, otočila o 180 stupňů, když se před týdnem vzdala sloganu "Nice, nebo smrt", se kterým v roce 2003 přísahala na smlouvu, kterou se dnes sedmadvacítka řídí. I tady si ještě musíme počkat, nakolik ve Varšavě berou v potaz oněch 87 procent Poláků, kteří nyní vyslovují podporu Evropské unii; a nakolik jsou méně zarputilá stanoviska taktickými manévry.
Peking má pro vás vzkaz
Rétorické salvy z Moskvy pod heslem "Rusko je opět zde" vytěsňují signály, které by jinak neunikly pozornosti. Proč když rýsující se protiraketový systém Spojených států zneklidňuje Kreml, neslyšíme stejně hlasité protesty z Pekingu?
Třeba je Čína ráda, že se o ní v dané souvislosti nemluví. Když se jí 11. ledna podařilo sestřelit starší meteorologickou družici, poslala do světa důležitý vzkaz. Nejenže vlastní rakety schopné útoku, ale dokáže i zasáhnout případné obranné systémy jiné země.
Výroční zpráva Pentagonu z roku 2006 ještě tvrdila, že Peking je nyní schopen zničit družice na oběžné dráze jen balistickou raketou nebo jadernou zbraní. Loni v srpnu ale americký National Reconnaissance Office, který má na starosti satelitní špionáž, přiznal, že jednu z jeho družic "osvítila" čínská laserová zbraň.
Spojeným státům sice aktuálně dělá starost jaderný a raketový program Severní Koreje a Íránu, ale dlouhodobě je možná stejně tak zneklidňuje i pokrok čínské vojenské technologie. Mluvit o tom nahlas je nepohodlné ze dvou důvodů. První souvisí s prestiží, protože čínský pokrok podlamuje vojenskou nadřazenost USA. Druhý důvod je strategické povahy, protože dnes prostě nemáme v křížovce - jejíž tajenkou je odpověď na otázku, jak Čína naloží se svou rostoucí ekonomickou a vojenskou mocí v mezinárodních vztazích - vyplněno dost políček.
Tak či onak nemůžeme vyloučit, že americký protiraketový systém, který by měl být hotov v příštím desetiletí, se chystá jak kvůli íránským jaderným choutkám, tak i kvůli sílící Číně. A to si ekologové stěžují, že prezident Bush netuší, co je to "předběžná opatrnost".
