"Jejda," řekne si podnikatel či ředitel firmy, když se jednoho dne ráno podívá do e-mailu, "nemáme žádnou zakázku." Bum, krach a podnik je v bankrotu. Opravdu máme takovému příběhu věřit?
Úbytek a ztráta zakázek sice jsou jedním z hlavních rysů krize, kolik firem se však do této situace dostalo zcela nevinně? Za oběť krize se dnes označuje kdekdo. Jenže, některé podniky působí dojmem, že jejich šéfové rádi využili okolností, aby za ztrátou zakázek skryli pochybné hospodaření minulých let.
Pochyby vzbuzuje nejedna oběť. A to nechávám stranou část zahraničních hypotečních trhů, na kterých se půjčky rozdávaly tak neopatrně a nerozumně, že leckde neměly příliš daleko k podvodu typu letadlo.
Potíže však mají i někteří z těch, kteří nijak nepodváděli. V minulosti udělali "jedinou" chybu: nepřipravili se na riziko špatného vývoje ekonomiky. Může se krize navěky vyhnout někomu, kdo se spokojí s jediným velkým odběratelem? Někomu, kdo nikdy ani neuvažoval o náhradním nebo doplňkovém výrobním programu?
V ideálním světě by tato úvaha vedla k rozhřešení. Firmy, které přežijí, by se poučily z krachu těch ostatních. Staly by se zdravějšími, stabilnějšími, poctivějšími. Své příjmy by skládaly z více zdrojů.
Žijeme však v reálném světě. V něm je nyní nutné urvat aspoň něco ze zbylých zakázek. Bez skrupulí a moralizování. Za jakoukoli cenu, se zapojením všech metod, které si ve světě přidělování zakázek a veřejných soutěží dovedete představit.
Krize jednou skončí a přijde růst. Bylo by však naivní očekávat, že jeho základy budou veskrze zdravé a poctivé. Také proto můžeme s jistotou čekat, že krize časem nastane znovu.
