"Když nemáte co jíst a kde přespat, jde o život. To není krize, ale boj o přežití." Je počátek února a už několik měsíců mizí z českých továren tisíce zahraničních dělníků, především Vietnamců a Mongolů. Končí na ulici a stále většího počtu z nich se týkají zmíněné věty, pronesené Jozefem Mikšanským, slovenským zaměstnancem Panasonicu, před plzeňským Tescem na okraji velké průmyslové zóny Borská pole.

"Nikdo vám nepomůže," mluví muž o vietnamském kolegovi z ubytovny. Poté, co ho zprostředkovatelská agentura ze dne na den propustila, neměl na bydlení. Druhý den v noci si pro něj prý přišli "nějací divní chlapi" a Vietnamec zmizel neznámo kde. Zbyl po něm kufr s oblečením, rodinné fotky a kartáček na zuby.

Kolaps. Žádné jiné slovo nevystihuje tak přesně situaci, ve které se ocitá systém zaměstnávání a pobytu gastarbeiterů v Česku. Tisíce propuštěných zahraničních dělníků žijí ze dne na den odkázaní na pomoc druhých. Sociální síť není na cizince připravena, charita ani úřady nestíhají, roste kriminalita, radní vymýšlejí krizové plány, krachují personální agentury, majitelé ubytoven mluví o blížícím se konci jejich podnikání. Tak to vypadá v Plzni - v městě s jednou z největších koncentrací gastarbeiterů v zemi a zónou Borská pole plnou obřích továren.

Po Plzni, která dávala ještě loni práci zhruba 17 tisícům Slováků, Mongolů, Ukrajinců, Rumunů, Poláků, se teď bez práce a někdy i střechy nad hlavou pohybuje podle odhadu primátora Pavla Rödla kolem tisíce cizinců. Propuštěných nejčastěji právě z Borských polí.

"Odhadujeme, že každý z té tisícovky cizinců potřebuje denně ukrást věci v ceně kolem tisíce korun. Aby mu po jejich prodeji zbylo nějakých čtyři sta na denní obživu, zaplacení ubytovny, případně alkohol. To znamená denně krádeže za milion korun," vypočítal nedávno před šedesátkou překvapených zástupců evropských měst a krajů při výjezdním jednání předsednictva Výboru regionů Evropské unie.

Městská policie je v permanenci, strážníci víc než jindy dohlížejí i na pasažéry městské dopravy, kontrolují bary, herny, místa kolem ubytoven.

Jak pomoci Mongolům?

Ariunjargal Dashnyam (oslovují ji Ariun) je Mongolka, žijící už dvacet let v Česku. Jako v Brně vystudovaná inženýrka se nejprve živila v plzeňské Škodě jako konstruktérka. Poté přišla mateřská a jiná práce.

Poslední rok je na volné noze jako tlumočnice. I na to jí už nezbývá čas. Stovky jejích zoufalých krajanů jí od loňska volají o pomoc. Jedná s úřady, policií, neziskovkami, charitou. Mobil téměř nedává od ucha.

Právě jede do ubytovny za Plzní, kde bydlí pětadvacet jejích krajanů, oznámit radostnou zprávu. Pro vyučeného kuchaře a dva číšníky sehnala v Ostrově nevídaně lukrativní práci. Patnáct tisíc čistého plus strava a bydlení zdarma. Mongolové se okamžitě sbíhají do jednoho pokoje, kde někteří z nich právě sledují jakýsi americký dobrodružný film dabovaný do jejich mateřštiny. Pijí čaj z charitativní sbírky, který si dle svého zvyku lehce solí.

Do Česka s mafií

Všichni jsou už týdny bez práce, od hladu pomáhají potravinové dary od církve a věřících. Na úhradu jejich bydlení se snaží Ariun sehnat peníze třeba z dotace plzeňské radnice. Neumí česky, nedomluví se v obchodu, u lékaře, nezeptají se na cestu, na práci.

Stali se obětí mongolské mafie, která jim po zaplacení tučné provize slíbila práci a bydlení v Česku. Na nádraží v Praze pak jen na některé čekal zprostředkovatel. Dovedl je na pracoviště a zmizel. Firma či agentura záhy ukončila činnost.

Ti, kteří nemají povahu se živit žebráním nebo krádežemi, žijí z darů od církví. "Pracovala jsem pro agenturu Saturn v Klatovech jako šička. Pracovní smlouva byla na rok, ale ještě předtím ze dne na den nás vyhodili. Jak mám od nich získat tisíce, které mi dluží?" ptá se mladá Mongolka.

Více o tématu - čtěte ZDE

Všech pětadvacet Mongolů v ubytovně lituje, že se do Česka vůbec vypravili. A nejsou mezi nimi jen chudáci.

Lehce prošedivělý chlapík jménem Munkhjargal vlastnil doma v Mongolsku kuřecí farmu. Neříká, jak skončila a proč jel za prací jinam. Ale než u nás někde vydělá na cestu domů, chtěl by tu zkusit ještě štěstí s podnikáním. Založit třeba družstvo šiček.

I pro něj ale může být šancí návrh ministra vnitra Ivana Langera na vycestování za státní peníze. Langer žádá vládu, aby schválila jeho plán, podle kterého by stát zaplatil cestu do vlasti těm gastarbeiterům, kteří by o to měli zájem. A jako motivaci by získali navíc částku 500 eur.

Česko by se tak nákladem zhruba 55 milionů korun zbavilo jednoho problému.

Chci tu legálně pracovat

Má to ale háček. Nemálo cizinců, včetně Mongolů, jejichž počet v Česku se odhaduje zhruba na 13 tisíc, se vracet nechce. Doufají, že se u nás ze života na dně snad ještě dostanou. "Nechci domů. Chci udělat vše, abych tu mohl legálně pracovat. Poznat sám sebe," říká na jedné z ubytoven v centru Plzně osmatřicetiletý Erdenečulún Lkhagva.

Agentura ho ze dne na den bez udání důvodu propustila, dluží mu výplatu, spal na nádražích, jezdil v mrazech jako mnoho dalších gastarbeiterů celé dny od konečné ke konečné v autobusech, které vozí lidi zdarma do hypermarketů.

Erdenečulún hrdě ukazuje fotografii, na které jeho otec - vysoký školský úředník v Ulánbátaru - dostává od mongolského prezidenta medaili za pomoc při vybudování jedné ze středních škol. "Chci také něco dokázat. Jsem na dně, ale chci pracovat," říká.

Zatím nemá dost peněz na to, aby si sám na delší dobu zaplatil i tu nejlacinější ubytovnu. A že jich jsou v Plzni pro cizince k mání desítky. Ještě před více než rokem vydělávaly svým majitelům statisíce.

Agentury je přeplácely, jen aby našly postel pro dělníky, kterých k nám vozily tisíce pro tehdy nenasytné továrny. Teď zejí ubytovny prázdnotou. "Z 260 míst máme obsazenou třetinu, Panasonic a další firmy se zbavují cizinců po stovkách," chmuří se spolumajitelka ubytovny Karlov Alena Šumová.

"Už od konce loňského roku proděláváme," trpce si stěžuje provozovatel ubytovny Angola Miloslav Kovařík. "Jestli stát nebo někdo jiný s celou touhle situací něco rychle neudělá, bude konec."

090205_13_Gastarbeiteri.jpg

DOBRÁ ZPRÁVA. V čase masivního propouštění cizinců našla mongolská tlumočnice Ariun práci pro tři z 25 krajanů, živořících na ubytovně v Tlučné u Plzně.

090205_15_Gastarbeiteri.jpg

SOUMRAK PLZEŇSKÝCH UBYTOVEN. Osmatřicetiletý Erdenečulún Lkhagva (nahoře) hrdě ukazuje snímek svého otce s mongolským prezidentem. Sám ale nemá v Česku ani na jídlo. Plzeňské firmy hromadně propouštějí cizince a mnohé ubytovny ve městě se vyprazdňují. Transparenty nepomáhají.

090205_15_Gastarbeiteri_2.jpg

090205_15_Gastarbeiteri_3.jpg