"Už začali spořit. Teče jen studená voda," prohlásil kolega cestou z umývárny. Byl to jen vtip, ale vystihl atmosféru, která tíživě doléhá na mnoho pracovišť v nejrůznějších oborech. Pokud se u nich ještě nezačaly škrtit výdaje a nebyly rozdány první výpovědi, nervózně se čeká, zda a kdy k tomu dojde.
Nejistota je společná pro firmy, kde už krize udeřila, i pro organizace, kde se teprve zvolna druhotně projevuje. Nikdo nedokáže s jistotou říct, že omezení výroby - například na čtvrt roku - bude stačit. Co když po něm místo čtyř zbude práce jen na tři dny v týdnu? Co když se ze dvou směn přejde na jednu? Co když...
Čím déle bude tato situace trvat, tím víc budou lidé nervóznější. Podezíravější vůči šéfům a majitelům firem, v nichž pracují. Budou se ptát, co před nimi tají. A co na ně chystají.
Životem ověřená teorie praví, že lékem na trable a trápení může být zvýšení výkonu. Ponořit se do práce a vytěsnit myšlenky na vše ostatní. Osvědčí se to ale i ve chvíli, kdy starosti pramení právě z práce? Jen zčásti a jen u někoho.
Zvýšení výkonu se přesto může vyplatit. Je to cesta, jak připomenout svou cenu pro firmu. V některých případech se dokonce bude jednat o připomenutí své existence. Pro vaši budoucnost není nic horšího, než když se šéfové vzájemně ptají, co vlastně děláte. A když neznají vaše jméno, natož pak tvář.
Reakcí na nejistotu často bývá pasivita v duchu typicky českého postoje, podle něhož ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Hlavně na sebe neupozorňuj, radily matky většině národa.
Maminky se mýlí. Každý, kdo chce víc než jen jakoukoli práci, bude muset být viděn a slyšen víc než v minulosti. Když se nepřizpůsobí, bude mu matka muset přispívat z důchodu.
