Rozhovor

Na svém webu Pavel Beneš sám sebe uvádí jako největšího českého grafika. Tedy s dovětkem, že měří 201 centimetr. Ale nejenže dobře kreslí, také vtipně píše. Je výtvarník, jenž ochutnal řemeslo v reklamě, a pedagog, který své studenty podle svých slov neučí, jenom jim radí. Jaké to je mít svobodné povolání?


HN: Jste autorem slovníku "reklamštiny", jenž nás inspiroval k novému seriálu Kariéry HN. Co vás vedlo k jeho napsání?

Kdysi jsem pracoval jako art-director v reklamní agentuře. Vždy mě iritovali lidé, kteří tam vpadli a ze dne na den začali mluvit anglicky. Tvářili se, že jsou "busy" a "cool". Chtěli vzbudit dojem světaznalců, kosmopolitů. V reklamce jsem chodil na všelijaké "brífy" a "brejnstormingy" a všichni mluvili "čengličtinou" - jazykem, který byl pro normálního člověka nesrozumitelný. Začal jsem proto jejich obraty a výrazy sbírat.


HN: Máte blízko k psanému slovu, ale jste hlavně výtvarník. I vaši rodiče jsou výtvarníci. Mohl jste si povolání vybrat svobodně?

Rodiče mě do ničeho nenutili. Kreslil jsem rád odmalička. Nikdy jsem důsledněji nepřemýšlel o tom, že bych byl něčím jiným než výtvarníkem. Sport mi nešel, hudba mi nešla, manuálně jsem nešika a lenoch... Ale jsem rád, že jsem se na normální školu nedostal kvůli kvótám nebo příslušnosti k nějaké sociální vrstvě... Naštěstí jsem procházel prostředími, kterými jsem procházet chtěl.


HN: Chápete třeba patnáctiletého kluka, který neví, kam se profesně vrtnout?

Mám syna na gymnáziu. Je mu putna, co bude dělat. Na jednu stranu mu závidím, na druhou stranu to nechápu. Já jsem v 17 věděl, co mě baví natolik, že bych to chtěl dělat déle než příští týden. Viděl jsem kolem sebe práci zhmotnělou do obrazů, kreseb a grafických listů. Moje děti vidí jen má ohnutá záda u počítače a schůzky s klienty. A tak si možná říkají, že tohle není nic pro ně.


HN: Váš životopis na osobním webu ale vypadá spíš jako hezky organizovaný mejdan...

To je pravda, je to už takový třicetiletý mejdan. Takový delší flám, chvílemi klidnější, chvílemi bouřlivější. Dneska je ale doba, kdy je tvůrčí člověk spíš uzavřený do svého světa. Tvoří v rámci svého krychlového metru - je v něm on a jeho počítač. A to považuji za zhoubu. Vidím to i ve škole; když skončí společná část výuky, všichni se rychle zavřou do svých ulit a shrbí nad monitory. Vplují do virtuálního světa, který je založen na všech těch komunikátorech, chatu a programech, které jsou samozřejmě výborné, však je používám také. Jenže ti studenti se mnohdy dívají už jen na ten virtuální obdélník před sebou.


HN: Jaká období považujete ve svém profesním životě za zlomová?

Nevím, zda lze mluvit o nějakých zlomech. Ale bylo několik období, která měla vliv na to, co jsem mohl dělat a mezi jakými lidmi jsem se mohl pohybovat. K základům určitě patří umprum. To, u koho jsem studoval, nehraje roli, byly to naprosté nuly, politické kádry. Ale díky té škole jsem se začal třeba pohybovat v prostředí Pražské pětky, kolem Tvrdohlavých... Na škole jsem se seznámil s mnoha svými klienty na dalších deset nebo patnáct let. Potřebovali vizitky, plakáty na akce... Rád vzpomínám na dobu v divadelním společenství Vikýř, to byla moc zajímavá léta, především Divadelní poutě na Střeleckém ostrově. Z legrace jsme si říkávali "světští".


HN: Na poutích jste účinkoval v roli Umělce v hladovění ze stejnojmenné Kafkovy povídky. Patří připravenost na "hubená" a "tučná" léta k vaší svobodné profesi?

Samozřejmě. Práce výtvarníka je co do objemu zisku velice kolísavá. Jsou období, kdy nemám žádnou zakázku. Pro mě bylo třeba velkým mezníkem, když jsem před třemi lety vyhrál tendr na výstavu Lovci mamutů v Národním muzeu. Bylo to v době, kdy jsem si říkal, aby už zase něco bylo. A pak přišly ještě výstavy Stopy lidí, Josef Hlávka, Český granát... Tím se moje kariéra rozjela směrem, který jsem do té doby vůbec nevnímal.


HN: Musí být výtvarník také trochu manažer, aby si ošetřil smlouvy, autorská práva, propagaci výstav?

Manažerem jsem od chvíle, kdy jsem dostal první zakázku. Musel jsem se tomu věnovat, ale tenkrát tomu nikdo neříkal manažer. Neznali jsme marketing. Ale pokud jsme chtěli uspět, tak jsme si museli umět práci zorganizovat. Respektovat termíny a pravidla, které nastavuje klient. Museli jsme někam jít a obhajovat návrh. Samozřejmě ty prezentace vypadaly dříve jinak než dnes. Pro mě se ale s nástupem kapitalismu v tomhle směru moc nezměnilo.


HN: Co vám přinesla období v Reflexu a časopise Story?

Práce v Reflexu trvala čtyři roky a potkal jsem tam spoustu zajímavých lidí, se kterými jsem v trvalém kontaktu. Naopak období v časopise Story nijak neadoruji, nicméně jsem tam potkal třeba Halinu Pawlovskou a spoustu lidí, kteří byli blízko k prazvláštní a povrchní komunitě. Ale musím říci, že Halina Pawlowská je chytrá a vtipná, je vnímána jako jednoznačně dobrá obchodní značka. Samozřejmě, že po období v Reflexu to byl strašlivý zlom. Do té doby jsem si myslel, že všechny časopisy jsou jako Reflex. A tehdy ještě zdaleka nešlo o bulvár v tom dnešním nejhloupějším smyslu.


HN: Jak jste později vnímal reklamní prostředí?

Byl jsem v pozici senior-art directora, což je jedna z nejvyšších výtvarnických pozic. Nikdy jsem reklamou neopovrhoval, nešel jsem tam s tím, že jdu do "póvlu". Vnímal jsem to jako další způsob práce. Grafik je také reklamním tvůrcem, jen není zaměstnaný v reklamní kanceláři. Ale pracuje na stejných principech.


HN: Učíte rád své studenty?

Vždycky jsem si myslel, že nemohu učit. O tom, jak jsem nesnášenlivý, by mohly vyprávět moje vlastní děti. Radit mě přesto bavilo vždycky. Být učitelem neznamená nic jiného, než že studentům radím na základě svých zkušeností.

 

Pavel BENEŠ (49 let) vede ateliér Vizuální design na FUD UJEP. Vystudoval SUPŠ a pokračoval na VŠUP v Praze. V letech 1990 - 1993 byl kmenovým grafikem v Reflexu. V letech 1997 - 2001 pak senior-art directorem v reklamní agentuře BBK/Time. Zde vznikal i jeho slovník "reklamštiny". Vytvořil grafiku výstav Lovci mamutů a Stopy lidí v Národním muzeu či výstavy o Josefu Hlávkovi na Pražském hradě.