Angličanka Jo Weaver žije v Praze 18 let. Přijela otevřít pobočku právní kanceláře, a nakonec zde založila vlastní PR a marketingovou agenturu. Když jí chybí profesní či zájmová organizace, neváhá a postará se o její "narození".


HN: Proč jste založila International Business Forum?

Šest let jsem pracovala pro britskou obchodní komoru. Skupině lidí, se kterou jsme se scházeli, po určité době připadalo, že jim komora nenabízí to, co hledají. Semináře se zaměřovaly především na zvládnutí byznys english. Založili jsme novou organizaci, zaměřenou na potřeby šéfů společností. Chtěli jsme se setkávat a vyměňovat si myšlenky. Pořádáme každý druhý měsíc večeři. Pozveme mluvčího, byl jím třeba i guvernér České národní banky Zdeněk Tůma. Nejsme elitáři, ale hodně nabídek vzdělávání je spíše pro zaměstnance. Teď třeba hodně probíráme problémy v době krize...


HN: Jste také zakladatelkou asociace Woman in Business...

S kamarádkami jsme se začaly scházet na snídani. Řešily jsme, jak nás štve být v byznysu minoritou. Tak jsme založily skupinu. Na první seminář přišel jeden muž a osmdesát žen. Kolega mi dokonce řekl, že tam budeme sedět a pomlouvat muže. Vyvedla jsem jej z omylu. Bavíme se o tom, jak mohou muži a ženy lépe spolupracovat. Myslím si, že pro ženy je důležité, aby mluvily zase se ženami. Od muže nemohou dostat odpovědi, které hledají. Když se muži přesvědčí, že jde o pro ně "bezpečné" prostředí, přijdou také.


HN: Jak vnímáte českou ženu v byznysu?

Když chce na vedoucí pozici, musí být výjimečná. A tvrdá, tvrdší, než ve skutečnosti je. Proto ženám říkám, ať se uvolní a jsou samy sebou. Je dobré být ženou, chovat se a vystupovat žensky a zároveň být dobrou podnikatelkou. Myslím si, že by se ženy a muži neměli považovat za stejné bytosti, protože stejní nejsou.


HN: Jak jste se od práva dostala k PR a marketingu?

Vystudovala jsem London School of Economics, protože jsem byla dobrá v matematice. Miluji čísla. V Anglii se tehdy kariéra žen "nenosila". Normální bylo mít brzy po vysoké dítě a konec. Moji rodiče dbali, abychom měli vzdělání. V mém životě byl ale důležitý také sport. Jezdila jsem na koni, což je drahý sport. Šla jsem proto po škole pracovat do právnické společnosti, abych si na něj vydělala. Mou motivací nebyla kariéra, koupě mercedesu, ale sport. Právnická společnost v Londýně mě vyslala do Prahy. Založit vlastní PR agenturu mě napadlo později.


HN: Jaké byly začátky v Praze?

Mým úkolem bylo založit a vést pobočku právnické kanceláře. Bylo třeba zaměstnat lidi, zařídit kancelář... Pracovali jsme v malém týmu, chyběly telefony, počítače, faxy... K dispozici jsme měli psací stroj a jediné jídlo byl párek z Václaváku. Pamatuji si, jak mi bylo smutno. Byla jsem sama a nikdo mi nerozuměl. Můj první kamarád byl kluk z Anglie, který podnikal v realitách. Po čase přišlo více Angličanů a vytvářeli jsme britskou komunitu v Praze. Dělala jsem všechno, jen právu jsem se věnovala minimálně.


HN: Kam jste nasměrovala svou energii?

Vždy jsem milovala psaní. Už jako dítě jsem pořád něco vymýšlela. V Praze jsem začala psát sloupky pro lidi z naší komunity. Staly se oblíbené a pomáhal mi s nimi i můj šéf. Kamarád z realitky se mě zeptal, jestli bych jim nenapsala marketingovou brožurku. To mě přivedlo na nápad založit PR a marketingovou agenturu. Neměla jsem plán. Řekla jsem si, že jsem mladá, když neuspěju, vrátím se do Londýna. Myslím, že podnikatelem se člověk rodí. Není to nic, co by se dalo nastudovat nebo se jím stát. Člověku je to dáno.


HN: Jací jsou lidé v byznysu?

Jsou dva druhy lidí. Ti, kteří se pohybují spíše ve velkých společnostech, a motivací jsou pro ně peníze a moc. Pak jsou podnikavci, kteří nepřemýšlí tolik nad penězi a mocí, ale nadchnou se pro nápad, který pak zrealizují. Dnes to vidím jasněji, než když jsem byla mladší. Můj šéf v právnické firmě byl nadšený mým nápadem. Dokonce se nabídl, že bude mým prvním klientem, abych měla peníze na rozjezd vlastní firmy.


HN: Jak vám šlo podnikání?

Prvních pět let jsme s asistentkou dělaly, co jsme mohly. Vlastně jsme spíše předstíraly, že víme, co děláme. Bydlela jsem v bytě, který byl i mojí kanceláří. Když jsem později vydělala více peněz, tak jsem si ji zařídila jinde. Dnes radím lidem, že je důležité nepracovat z domu. Je lepší se ráno zvednout a jít do práce, protože už to motivuje.


HN: Jak jste hledala lidi?

Neumím moc vést pracovní pohovory. Nevím přesně, na co se ptát. Prostě cítím, jestli je to správný člověk, nebo ne. Většinou si povídáme. Když jej zajímá sport, je to plus. Mám teorii, že když někdo sportuje, je motivovanější, víc na sobě pracuje a je soutěživější. Hned první dny v práci vidím, zda bude tvrdě pracovat, nebo ne. Většinou se nemýlím. Dnes nechávám kolegyně, aby si vybraly, s kým chtějí pracovat. Pak si s kandidátem popovídám a rozhodnu. Je důležité mít rád to, co děláte. A já svou práci miluji. Snažím se, aby lidi v mé kanceláři cítili totéž. Nováčci se zdrží buď dva týdny, nebo několik let.


HN: Co dělá úspěšného manažera?

O managementu jsem se mnohé učila, ale praxe je jiná. Získala jsem manažerské dovednosti tím, že jsem se učila z vlastních chyb. Člověk musí být chytrý. Nejdůležitější je rozumět číslům. Kdyby se mě někdo zeptal, za co vděčím svému úspěchu, jediné, co mohu říci, je, že rozumím číslům. Umím vést své finance. Když chcete jít do byznysu na vlastní pěst, musíte číslům rozumět. Nebo potřebujete někoho, kdo to dělá za vás. Nemyslím účetního, ale finančníka, někoho, komu věříte.


HN: Co dělá šéfa šéfém?

Když vstoupíte do místnosti, cítíte energii. Ta by měla pocházet od člověka, který vede tým.


HN: Co vás štve v byznysu?

Co se pamatuji, tak bojuji se šovinismem. Většina mých kolegů jsou muži. Když máme setkání rady, jsme dvě ženy a samí muži. O něčem mluvíme a když se naštvu, hned mě kolegové nazvou hysterkou, která se ohání kabelkou. To mě štve. Ego je hlavní součástí mužských jednání a často se zapomíná, co jsme přišli projednat. Někdy si říkám, že by vše bylo jednoduší, kdybych byla podnikatel ve středním věku. Když jsem si koupila první auto, jediné, na co se pánové zmohli, byl dotaz, zda mi jej koupil nějaký chlap. Nebo se mě ptají, jak jsem vydělala tolik peněz. Diví se, když odpovím, že posledních dvacet let tvrdě pracuji.

Autorka je spolupracovnicí redakce.

 

Angličanka Jo Weaver (50 let) do Prahy přišla v roce 1989 založit pobočku pro londýnskou právnickou kancelář. V Česku žije osmnáct let a nyní vede vlastní PR a marketingovou agenturu JWA (Jo Weaver Associates). Je členkou hodnoticí rady v soutěži Žena roku a čerstvou zakladatelkou Mezinárodního obchodního fóra v Praze a asociace Ženy v byznysu.