Maluje se a smýčí, natírají se patky sloupů, vyrábí se nábytek, který bude sloužit několik dnů a pak už nikdy. Záběrů, které jsme v televizi sledovali řadu měsíců, ubývá. Jak české předsednictví zvolna končí, všechna místa, která jsme chtěli Evropě ukázat, už byla nablýskána a naleštěna.
Spoluevropané většinou tvrdili, že odjíždějí oslněni. Škoda, že některým z nich to vydrželo jen do chvíle, kdy se dozvěděli, že mezi nablýskanými stoly a čerstvým nátěrem zářícími zdmi stál i po skončení akce počítač, v němž byla snadno dostupná jejich osobní data...
Takové už bývají průvodní jevy natírání trávy na zeleno. Mimochodem, hodně lidí si myslí, že je to jen slovní pojem srovnatelný třeba s mysliveckou latinou. My, kteří jsme to skutečně zažili, ale víme své.
Byl jsem svědkem natírání trávníků na zeleno a zběsilého bělení obrubníků, které je lemovaly, ve vojenském útvaru, který již naštěstí neexistuje. Trávníky obklopovaly vozový park tvořený tanky, z nichž část byla zakonzervovaná. Tedy připravená pro případ nasazení záloh nebo mobilizace. Ve skutečnosti by většina z nich ani nevyjela. Byly z nich vymontované díly, které chyběly na opravu ostatních tanků.
Návyky z vojny asi mají i někteří z šéfů firem. Ti vydávají pokyny, jak podnik připravit na valnou hromadu, případně návštěvu akcionářů. Kolega občas vzpomíná na předchozí působiště, kde očekávali exkurzi rodiny majitele do tiskárny. Dělníci vyfasovali nové montérky, ale směli si je obléci až v den návštěvy. A tak milionářova rodina přišla k rotačce a tam všichni jako šašci stáli v neposkvrněných montérkách s nažehlenými puky. Co si návštěvníci asi mysleli? Ještě štěstí, že na rozdíl od těch tanků rotačka skutečně tiskla.
Předsednictví končí, doba valných hromad se rozjíždí. Natěrači trávy dál mají své dny.
