Hezky se to čte a poslouchá, že krize je výzva a příležitost, nikoliv ohrožení. Zvláště, když to tvrdí studovaní ekonomové silných finančních skupin.

V praxi to ale vypadá úplně jinak. Na podnikání menších a středních podnikatelů by se nejlépe hodil název pohádky českého myslitele Járy Cimrmana "Jak chudák do ještě větší nouze přišel". Ohrožení jejich existence, coby základních stavebních kamenů hospodářství země, není jen nějaký pocit. Jejich výsledovky o tom jasně hovoří, červené na bílém. Ztráta zakázek, propady tržeb a tím nutnost propouštět, víc dlužníků a tím i více vlastních dluhů.

Krize je opravdu výzva. Ale pro koho? Zatím to vypadá, že jsou to bohaté a velké firmy, často mezinárodní korporace, které mají jedinečnou příležitost levně skoupit své menší konkurenty, a posílit tak pozice na trhu. Jejich zisk roste úměrně se ztrátou těch druhých.

Malé a střední firmy se tak vlivem krize stávají ohroženým druhem a snadnou kořistí.

Má smysl se tomu tedy nějak bránit, nebo krize jen urychlila již nastoupený směr vývoje celosvětového hospodářství, kde velcí požírají malé? Je to boj s větrnými mlýny? Vybaví se mi Cimrmanův výrok: "Může se vám to nelíbit, ale to je tak asi všechno, co s tím můžete dělat."