Děti dnes vracejí pololetní vysvědčení třídním učitelům. A tak si u té příležitosti připomínám, že vyjma několika "tutovek" se známky mých dětí mění jako počasí. Kdybychom se podle školního hodnocení měli rozhodovat o výběru jejich povolání, tak nevím... Známky často odrážejí i to, jak učitel umí látku vysvětlit a vzbudit o obor zájem. Své dělá ale také pohodlnost dětí, když mají překonávat překážky. A jít za profesním poradcem? Trh práce se mění tak dramaticky, že nikdo není schopen říci, co bude za pět let. Dobrá volba jsou technické obory. Jenže kolik dětí zvládne náročné studium technických škol? Vysoké školy tohoto směru lobbují za povinnou maturitu z matematiky. Ale co když je někdo humanitní typ a chce se zaměřit na jazyky? Navíc školákům technické předměty často znechutí už na střední škole. Učebnice jsou psané jak pro vědce. A když škola "uloví" někoho, kdo je ochoten učit třeba fyziku nebo chemii, je to většinou exot bez pedagogického talentu. Zmatek v rozhodování umocňuje i to, že nikdo není schopen říci, jakou podobu budou mít státní maturity příští rok. Není ani jasné, jak se sladí termíny maturit a přijímaček na vysokou. On totiž student může udělat zkoušky na vysokou a dodatečně se dostaví na potítko k maturitě.