Když americká společnost General Electric projektovala bloky jaderné elektrárny Fukušima, vycházela z celkem logického předpokladu, že masivní tsunami v tomto regionu nehrozí. Projektanti a stavaři byli přesvědčeni o tom, že tak silné zemětřesení spolu s tsunami nemůže nastat. Konzervativní přístup by při zpětném pohledu býval mohl katastrofickému scénáři zabránit.

V doporučeních Americké asociace strojních inženýrů (ASME) se zdůrazňuje, že součástí nového postfukušimského přístupu k bezpečnosti jaderných elektráren musí být "přesně naplánované, vzájemně koordinované a aplikované systémy, které zaručí, že jaderné elektrárny budou projektovány, stavěny, řízeny a provozovány tak, aby se předešlo mimořádným událostem a škodám způsobeným únikem radiace v případě hypotetické havárie. Zároveň je nezbytně nutné brát do úvahy všechna možná rizika".

Experti ASME zejména poukázali na fakt, že všechny bezpečnostní systémy současných jaderných elektráren musí být schopny čelit "událostem, jejichž pravděpodobnost je mizivá".

V současné době je proto nutné v oblasti bezpečnosti jaderných elektráren přijímat komplexní řešení. Zásadní ideou bezpečnosti je spojení aktivních a pasivních bezpečnostních systémů. Jedině takové spojení v budoucnu umožní čelit i těm nejméně pravděpodobným událostem. Tyto požadavky musí v maximální možné míře splňovat také projekt VVER-1200 od Konsorcia MIR.1200, jehož součástí je vyvážený komplex aktivních a pasivních bezpečnostních systémů.

Důležitost souhry aktivních a pasivních systémů

Aktivní bezpečnostní systémy musí fungovat na každé elektrárně a jsou aktivovány v okamžiku, kdy se parametry činnosti reaktoru začínají vychylovat z normy. Úlohou aktivních systémů je předejít takovému vývoji situace, který by vedl k závažné havárii. Jejich slabinou nicméně zůstává fakt, že při přerušení dodávek elektrického proudu přestávají fungovat. Což ostatně ukázal příklad havárie na japonské jaderné elektrárně Fukušima.

Pasivní systémy fungují na základě přírodních sil a obejdou se bez elektrické energie. Jejich smyslem je zastavit další vývoj situace, který by vedl k závažné havárii. Jejich nedostatkem je, že se "spouštějí" až v okamžiku, kdy se situace dostane ze stádia odchylky od normy do stádia havárie, takže nemohou havárii preventivně odvrátit.

Aktivní a pasivní systémy fungují v různých stádiích odchylky parametrů jaderné elektrárny od normy. Znamená to tedy, že je tento komplex dostačující?

Podle evropských expertů zodpovědných za vytváření bezpečnostních kritérií jaderných elektráren dostačující není. Proto se v projektech EPR (francouzská Areva) a VVER-1200 (česko-ruské Konsorcium MIR.1200) objevil nový bezpečnostní prvek - lapač taveniny aktivní zóny.

Lapač taveniny - unikátní bezpečnostní prvek

V případě, že by selhaly klasické bezpečnostní systémy, které jsou součástí všech projektů moderních reaktorů, a začala by se tavit aktivní zóna reaktoru, u projektů EPR a VVER-1200 by roztavené palivo steklo do takzvaného "lapače taveniny", kde by bylo bezpečně izolováno po neomezeně dlouhou dobu.

Lapač taveniny v projektu MIR.1200 je nádoba, která je umístěna pod reaktorem. V něm jsou naskládány kazety se speciální "obětní" látkou, která pohlcuje radiaci a zabraňuje úniku roztaveného paliva mimo prostor reaktoru. Disponuje rovněž vlastním systémem chlazení. Lapač taveniny tak dokáže uchránit obsluhu elektrárny i obyvatelstvo před roztaveným palivem a radiací za každé situace.

Areva, stejně jako Rosatom, jehož dvě společnosti jsou součástí Konsorcia MIR.1200, při projektování bezpečnostních systémů vycházela z toho, že se nové jaderné elektrárny budou stavět na hustě zalidněném evropském teritoriu, kde nelze připustit ani nejmenší riziko pro obyvatelstvo.

"Lapače taveniny" v projektech EPR a VVER-1200 (MIR.1200) se sice liší v designu a technických detailech, ale spojuje je to zásadní - zajistit co nejvyšší bezpečnost personálu, obyvatel a životního prostředí v okolí elektrárny.

V dnešní klimaticky nestálé době je nutné být připraven na všechny eventuality. Nedávné povodně opět poukázaly na důležitost nastavení co nejvyšších bezpečnostních prvků a potřebu připravenosti i na neočekávané události. A to platí v ještě větší míře pro jadernou energetiku. Naštěstí již dnes existují takové bezpečnostní systémy, které dokážou eliminovat také ta nejméně pravděpodobná rizika.