Starý zákon nás učí: oko za oko, zub za zub. Ale tak se nedá žít. Martin Luther King prý říkal: "Kdyby všichni žili stylem ,oko za oko', bylo by lidstvo slepé."
Nový zákon přišel s opačným učením: udeří-li tě někdo v jednu tvář, nastav mu druhou. Jenže my cítíme, že ani tenhle masochistický koncept se do běžného života nehodí. Co tedy? Nám všem se přece stává, že občas spontánně zatoužíme po pomstě. Vykonat ji, nebo odolat?
Sociální psycholog Ian McKee z univerzity v australském Adelaide zkoumal, proč lidé baží po odplatě, místo aby nad příkořím mávli rukou. "Pomsta je velice lidská odpověď na pocit, že nám někdo ublížil," vysvětluje ve své práci v odborném časopise Social Justice Research.
"Lidé ale nedovedou předvídat, jakou cenu za tu chvilku triumfu zaplatí." Podle Iana McKeeho se totiž může stát, že místo aby nám pomsta pomohla posunout se v životě dál, způsobí, že se z nepříjemné situace a z pocitu neštěstí nedokážeme odpíchnout, ulpíme v nich.
McKee zjistil, že se mstí hlavně osoby, které si cení síly, nechtějí ztratit tvář. Sklon k pomstychtivosti má také své kulturní pozadí, což je cenný poznatek pro lidi z národnostně smíšených pracovních týmů. U Evropanů a Američanů spouští touhu po odplatě hněv, plynoucí především z pocitu, že jim někdo upírá svobodu. Pro příslušníky asijských kultur je naopak rozbuškou pocit studu, že jim někdo znemožnil obstát, splnit povinnost.
Ian McKee radí, abychom na pomstu zapomněli, a není sám. Už starověký římský císař Marcus Aurelius říkal: "Nejlépe se pomstíš, když nebudeš jako ten, kdo ti ublížil." A americký spisovatel John Steinbeck napsal: "Pomstím se tím nejkrutějším způsobem, jaký existuje: nechám to být."
Zdroj: Social Justice Research
