Vystěhovat lidi na ulici není řešením
Starosta města Slaný Ivo Rubík je muž činu. V rámci "Programu nulové tolerance" zatočil s neplatiči nájemného způsobem, na jaký hned tak nezapomenou nejen oni sami, ale ani řádní, všechny své povinnosti plnící občané. Problémové jedince jednoduše vystěhoval na ulici. Bezprostředně poté mu vyjádřily stovky lidí podporu, mimo jiné i v několika bouřlivých internetových diskusích.
Rubík je rovněž muž statečný. Za svým rozhodnutím si stojí navzdory tomu, že Otakar Motejl označil jeho program za výzvu k porušování principů zákonnosti. Podle starosty se ombudsman vyjadřuje k záležitostem, do kterých mu nic není, a pokud v tom bude pokračovat, podá na něho stížnost.
Žijeme v postmoderní době, pro niž je typická relativizace společenských a morálních hodnot. Nemůžeme se tak divit, že vystěhování člověka na ulici se kdekomu jeví jako postup normální. Navíc jde o řešení levné, okamžité, zdánlivě konečné a rovněž efektní. Oproti tomu názor, že lidé si mají vzájemně pomáhat, se zdá být nepopulární, staromódní a nepraktický.
Pokud však chceme přemýšlet v rovině čistě pragmatické, měli bychom se vyvarovat nelogických úvah a z nich plynoucích nelogických závěrů. Vystěhováváním neplatičů se problém neřeší, pouze se odsouvá na neurčito a ve svém důsledku prohlubuje. Touto strategií podporujeme formování vrstvy novodobé chudiny a její kumulaci.
Rozsáhlá slumová sídliště s množstvím opět neplatících obyvatel jsou pro společnost mnohem dražší než důkladná terénní sociální práce v malých lokalitách jako Mexiko ve Slaném.
Navíc ve společnosti převládá názor, že problematika kolektivní chudoby a z ní plynoucích sociopatologických jevů je spojena s otázkou etnicity. Tedy že se nejedná o záležitosti sociálně slabých občanů, nýbrž o romskou otázku. Moderní sociologie a kulturní antropologie podobné úvahy již dávno opustily - to ale zatím skoro nikdo neví.
Chceme-li hledat efektivní řešení problémů, které se vyskytly ve Slaném (ale nejen tam), musíme jim nejprve alespoň trochu porozumět. Porozumění ovšem nevyplývá automaticky z dostatečného množství informací o dané problematice - je podmíněno zájmem a zájmy jsou ovlivněny našimi postoji.
V české společnosti se setkáváme na každém kroku s postoji stereotypními a xenofobními. Nesmyslná negativní stigmatizace všech, kteří se nějak liší od vžité představy "správného" nebo "opravdového" Čecha, to je překážka, kterou je třeba systematicky odbourávat, pokud chceme komplikované mechanismy fungování naší pestré společnosti objektivně zkoumat.
Cílená změna postoje jedince je však komplikovaná, protože postoje bývají často založeny na iracionálních pocitech z mnohdy zkreslené interpretace skutečnosti. Navíc se jedná o změnu postojů v celospolečenském měřítku.
Chceme-li tedy dlouhodobě působit na formování postojů celých nových generací, zřejmě k tomu nenalezneme lepší podmínky než ty, které poskytuje škola, potažmo vzdělávací systém.
Právě proto je v připravované nové verzi Národního vzdělávacího programu, závazného pro všechny české školy, zakotvena kapitola o interkulturním vzdělávání. To zvyšuje porozumění různým sociálním a kulturním prostředím a zprostředkovává vzájemné porozumění jedinců z těchto prostředí pocházejících.
Otevírá zároveň cestu mírumilovnějšímu fungování společnosti. Coby komplexní pedagogický přístup zasahující do stávajících předmětů si neklade za cíl pouze předávat žákům informace, nýbrž i rozvíjet jejich dovednosti a formovat jejich postoje tak, aby se uměli na životě v multikulturním prostředí podílet bez zbytečných konfliktů a ku prospěchu svému i druhých.
Pokud si děti od malička budou uvědomovat, že rozdílnost mezi lidmi je normální a že může být obohacující spíše než nebezpečná, pokud se budou také učit, čím je tato rozdílnost v mnoha případech podmíněná, nebudou se snad už na internetových diskusích v takové míře objevovat rasistické názory.
Autor působí ve společnosti
Člověk v tísni
