Ve čtvrtek, tedy zítra, se má odehrát schůzka mezi ministrem financí Bohuslavem Sobotkou a vedením Českého Telecomu. Generální ředitel Telecomu Gabriel Berdár a jeho lidé mají ministrovi vysvětlit, jaké jsou cíle a smysl manažerských odměn, které v červnu schválila valná hromada. Podle aktuálního kursu akcií by si šéfové firmy Telecom mohli přijít na odměny ve výši téměř dvě stě čtyřicet miliónů korun a to bez ohledu na to, že pánové z představenstva včetně samotného šéfa mají také svoje vlastní smlouvy, které musí pamatovat i na odstupné.
Případ otevřely minulý týden HN. Jeden z aktérů kauzy mimo záznam řekl: "To si jako představujete, že všichni budou donekonečna pít desítku pivo a brát osm tisíc měsíčně?" To si rozhodně nikdo nepředstavuje. Autorům článků nešlo o podněcování nějaké závisti či rovnostářství. Poznámka od kritika naší práce každopádně poskytuje jedinečný odrazový můstek k tomu, vysvětlit, co je na motivačním programu vlastně zvláštního, nestandardního a podivného. Proč je to zkrátka velká zpráva.
Je jistě ve světě zcela běžné, že soukromé firmy schvalují pro své manažery různé motivační programy. Způsob a výše těchto odměn je vždy ryze věcí majitelů či akcionářů. Nikomu jinému do toho nic není. Kontrolní většinový balík akcií v Telecomu ale drží stát. Tím netvrdíme, že ve státní či polostátní firmě nemůže existovat motivační program. Jeho principy a smysl musí ale podléhat veřejné kontrole a diskusi, musí být jasný a transparentní. Nic z toho program pro šéfy Telecomu nesplňuje. Někdo si tu zkrátka hraje na velkokapitalisty, ale bere přitom z erárního.
Ve světě není obvyklé, aby si odměny navrhovalo samo představenstvo. S iniciativou odměnit manažery má přijít vždy vlastník, v našem případě stát prostřednictvím FNM. Členové představenstva mají své vlastní a lukrativní smlouvy, které si dojednali v době, kdy neměli ani tušení, zda se jim podaří dozorčí radou a valnou hromadou motivační program protlačit. Nebo si byli tak jisti?
Další nezvyklá věc je, že program se vztahuje i na dozorčí radu. Dozorčí rada má dostat 43 procent odměn, tedy podle aktuálního kursu akcií přes sto miliónů korun. Nelze vyloučit, že v našem případě to bylo tak, že dozorčí rada řekla představenstvu: schválíme vám to, ale chceme něco také. Jenže, jak má potom takto zainteresovaná dozorčí rada kontrolovat a dozorovat management? Například osm členů "dozorčí rady" firmy Nokia (tzv. non executive members of the board) si ročně vydělá dohromady 800 000 euro. Mají přísně zakázáno účast na akciových či opčních programech. Dozorování je dozorování a s motivačními programy nemá mít z principu nic společného. Proč by se měl vlastník sám motivovat, aby lépe vlastnil?
Není-li takové počínání logické v soukromé firmě, pak není logické ani ve firmě ovládané státem. Státní úředníci v dozorčí radě odměnu dostat podle zákona nesmějí, pak ale zbudou desítky miliónů pro delegáty státu, kteří nejsou státní zaměstnanci. A také odboráře. To už ale zavání korumpováním odborů.
Analytici dnes odhadují, že až 80 procent hodnoty Telecomu představuje Eurotel. V tom případě je zajímavé, že odměny nedostane nikdo z lidí, pod jejichž vedením dosáhla firma Eurotel razantního růstu ziskovosti. Naopak, odměny mají dostat šéfové firmy, která ovládla Eurotel teprve nedávno. Motivační program, který se odvíjí od kursu akcií, se navíc začíná počítat od poloviny roku 2002. Od té doby kurs výrazně rostl, takže lze - převedeno do češtiny - říci, že byl schválen až v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že na něm lze s jistotou vydělat.
Pozoruhodné také je, že už je rozhodnuto o způsobu vyplácení odměn a přitom se stát ještě nerozmyslel, jakou metodou a kdy bude privatizovat: prodejem přes burzu, prodejem strategickému partnerovi či kombinací obého? Premiér pouze minulý týden "vypustil balónek" a řekl, že by rád viděl prodej Telecomu skrze pražskou burzu (mimochodem, historicky asi nejkonkrétnější vyjádření politika Grosse na téma hospodářská politika).
Stát si navíc sám platí nákladné poradce, kteří mu mají při privatizaci radit. Prodej firmy přece nerealizuje její management! A asi vůbec nejlepší paradox je, že šéfové Telecomu si mohou odnést tučné odměny, i když se privatizace nakonec odloží nebo neuskuteční. A to přesto, že se motivační program výslovně odkazuje právě na obtížnou situaci firmy před privatizací.
Zajímavé také je, že zástupci státu v dozorčí radě (ani zástupci firmy) nejsou schopni vysvětlit, podle jakého klíče se vlastně budou odměny rozdělovat mezi jednotlivé členy představenstva.
No a nakonec mezinárodní srovnání. Šéfové Telecomu mají dostat odměny, kterými by nepohrdli ani bossové firem jako Nokia nebo British Telecom. Firem, které vytvářejí zisk v nesrovnatelně vyšších řádech než Český Telecom. Kdo nevěří, ať se podívá na internet. Takže by bylo žádoucí, aby zítřejší schůzka u ministra Sobotky znamenala počátek návratu na zem, návratu z výšin do racionálních a našemu trhu adekvátních dimenzí.