Vondráčková versus Larry Flynt
Na počátku zásadních rozsudků občas bývá zdánlivá malichernost. Jeden z nejvýznamnějších případů Evropského soudního dvora - Costa vs. ENEL - začal tím, že se jistý Ital rozzlobil nad svým účtem za elektřinu, a pohnal vládu k soudu. K liberalizaci evropského trhu zase významně přispěla žaloba malé firmy dovážející močovinu. Do třetice: kdyby jeden hysterický televizní kazatel nezažaloval jednoho dosti hnusného vydavatele pornografie, Nejvyšší soud USA by nevynesl slavný rozsudek o svobodě slova a Miloš Forman by nenatočil film Lid vs. Larry Flynt. A právě do této kategorie případů spadá i spor Heleny Vondráčkové s hudebním kritikem Janem Rejžkem.
Byla by chyba nechat se odradit křiklavými titulky typu "Vondráčková zažaluje Česko"; stala se důležitá věc, Ústavní soud prolomil zdejší strnulou praxi sahající až kamsi k Rakousku-Uhersku. Jeho bystrý, dobře podložený verdikt může ovlivnit řadu případů, v nichž jde o hranici mezi svobodu projevu a nactiutrháním. Vůbec poprvé totiž v Česku zaznělo, že "osobou veřejně činnou" je nejen politik, ale třeba také známá zpěvačka - proto jí soudy nebudou chránit tak jako neznámého občana z ulice. A je jedno, že na počátku stála směšně ješitná žaloba Heleny V. na Jana R. za to, že její polistopadovou kariéru přisoudil zachovaným kontaktům na normalizační (hudební) "mafiány".
Středoevropskou tradicí je spíše postihování kritiky než ochrana svobody projevu; v duchu hesla "na chudý lid musí být přísnost". Z meziválečného Československa je znám případ, kdy Nejvyšší soud ztrestal výrok, že za císaře pána bylo líp než za Masaryka. A když tehdejší politici zpřísnili tiskový zákon, s úspěšnými žalobami proti nactiutrhání se roztrhl pytel. V roce 1925 Přítomnost žasne nad rozsudkem, jímž sochař Mára vysoudil na kritikovi Pečírkovi za nepříznivou recenzi tehdejších 700 korun a náklady řízení (kdyby je kritik nezaplatil, šel by na sedm dní do vězení, zostřených jedním dnem postu).
Ústavní soud se nyní přihlásil k anglosaské liberální tradici: veřejně činné osoby mají větší prostor k mediální obraně než neznámý pan Svoboda či slečna Novotná, a proto mají menší stupeň soudní ochrany a občas musejí snést ostrou, štiplavou, možná i nespravedlivou kritiku. V evropském kontextu to samozřejmě není bůhvíjaká novinka, soud pro lidská práva ve Štrasburku tak rozhoduje již léta. Polistopadová praxe však přísnější metr na "veřejně činné osoby" dosud víceméně uznávala jen u politiků, nikoli u celebrit. Jak by také mohla, vždyť i předchozí - a nyní ústavními soudci zrušený - verdikt Nejvyššího soudu v případu Vondráčková vs. Rejžek se odvolává na rozsudky z 80. let, kdy svobodu projevu určovali spíš normalizační mafiáni.
Bylo by příjemné napsat, že brněnská poslední instance se s příchodem jara probrala z útlumu trvajícího od chvíle, kdy nový prezident jmenoval do jejího čela Pavla Rychetského. A že "Klausovi" soudci se rozpomněli na slavnou éru prvního Ústavního soudu z let 1993 až 2003. Jenže tento verdikt zrovna vynesl senát, jejž tvoří tři soudci navržení kdysi Václavem Havlem - František Duchoň, Ivana Janů a Vojen Güttler. Významně se na něm podílel i jeden z nejbrilantnějších právnických mozků v generaci třicátníků, o níž má prezident takové pochybnosti, totiž soudní asistent Zdeněk Kühn. Zkrátka: po čase pěkný rozsudek z Brna. Ale jedna vlaštovka ještě jaro nedělá.
Autor je novinářem a právníkem
