Hodnocení kvality výzkumu je oblíbené téma, v měřítku České republiky je však jeho nestranné provedení obtížným úkolem. Na úrovni Rady vlády pro výzkum a vývoj byla vypracována a nedávno aktualizována metodologie, jak zkoumat efektivitu vynakládaných peněz (Vláda měří vědu. Zničí přitom humanitní obory, HN 12. října). Mám za to, že je to krok dobrým směrem.
Zohledňuje však jen výsledky dosažené z tuzemsky financovaného výzkumu. Neměří faktický dopad výzkumné práce instituce na světovou úroveň badatelských poznatků, ale pouze mechanicky spočítané aktuální publikace. A týká se výhradně minulých dat, nikoli aktuálního potenciálu instituce.
Oxford? Ani zdaleka
Validní hodnocení kvality lze získat jedině s dostatečným odstupem od místního prostředí a od křížení zájmů mezi hodnotiteli a hodnocenými. Příklad ukazuje prestižní britská publikace věnovaná problematice vysokého školství, The Times Higher Education Supplement. Minulý týden začal vydávat aktualizovaný žebříček hodnocení výzkumu na světových univerzitních i neuniverzitních institucích. Hodnocení zohledňuje jednak ohlas vědecké práce posuzovaných institucí metodou peer-review (2375 aktivních badatelů bylo požádáno, aby jmenovali špičkové instituce ve svém oboru), a jednak metodou počítání citačních ohlasů na práce napsané pracovníky těchto institucí.
Čerstvě publikované údaje o kvalitě přírodovědně a technicky zaměřených škol potvrzují smutnou skutečnost, že české výzkumné instituce nehrají ve světovém měřítku ani první, ani druhou ligu. Žádná z českých vysokých škol se neprobojovala do nejlepší stovky ve své oblasti a výrazně kvalitnější instituce najdeme dokonce i v rozvojových zemích.
Hluboko za Austrálií
V nejlepší stovce přírodovědných škol je jedenáct britských (Cambridge a Oxford jsou na prvních dvou místech), třiadvacet amerických, šest japonských, jedna švýcarská, šest australských, pět čínských, šest francouzských, dvě ruské, jedenáct německých, dvě singapurské, jedna indická, tři kanadské, jedna jihokorejská, tři nizozemské, dvě dánské, jedna tchajwanská, tři izraelské, dvě hongkongské, tři rakouské, po jedné novozélandské, italské, irské, belgické atd. (Státy jsou uvedeny v pořadí nejlepší školy v nich.)
V stovce nejlepších technických škol je šestadvacet amerických (Massachusettský technologický institut MIT a Kalifornská univerzita v Berkeley na prvních dvou místech), dvě indické, šest britských, šest japonských, dvě singapurské, pět čínských, dvě švýcarské, tři nizozemské, jedenáct australských, čtyři francouzské, čtyři hongkongské, jedna izraelská, šest německých, čtyři kanadské, jedna rakouská, tři belgické, dvě jihokorejské, dvě ruské... A tak dále.
Tristní je zejména srovnání naší úrovně s Austrálií, uvážíme-li, že má pouze dvakrát větší počet obyvatel než Česko, či Singapurem. Za povšimnutí stojí i kvalitativní dominance amerických technických škol. Platí-li totiž tradované předsudky o špatné kvalitě amerických technik, neměla by aspoň jedna z našich technických škol v takovém soupisu chybět. Akademie věd na tom není o nic lépe - v žebříčcích nejlepších světových přírodovědných neuniverzitních výzkumných institucí figuruje deset amerických, jedna švýcarská, dvě německé a jedna francouzská, v technické oblasti je to pět amerických a po jedné švýcarské, australské a německé.
V českém prostředí brání kvalitativnímu růstu našich akademických institucí mimo jiné značná nivelizace a malá diferenciace.
Jak pomoci konkurenci
V zahraničí se přitom hodnocení výzkumných institucí často využívá i jako nástroj podporující koncentraci špičkových pracovníků. Ve Velké Británii se například v roce 2008 budou započítávat v hodnocení dané instituce výzkumu na univerzitách všechny minulé publikace pracovníků na nich, bez ohledu na místo, kde je napsali. Vzniká tak skutečně konkurenční prostředí, kdy jsou univerzity motivovány získávat ty nejlepší akademiky, kteří jsou k dispozici.
Motivační složku tohoto typu bohužel žádný z prozatím uvažovaných nástrojů hodnocení kvality v Česku neobsahuje a univerzity na vzájemnou konkurenci tohoto typu nejsou ani v nejmenším připraveny. Skutečná diferenciace výzkumného prostředí u nás tak na sebe bohužel dá ještě čekat.
Autor, bývalý rektor Masarykovy univerzity, je místopředsedou senátního výboru pro vědu, vzdělávání, petice a lidská práva
Zohledňuje však jen výsledky dosažené z tuzemsky financovaného výzkumu. Neměří faktický dopad výzkumné práce instituce na světovou úroveň badatelských poznatků, ale pouze mechanicky spočítané aktuální publikace. A týká se výhradně minulých dat, nikoli aktuálního potenciálu instituce.
Oxford? Ani zdaleka
Validní hodnocení kvality lze získat jedině s dostatečným odstupem od místního prostředí a od křížení zájmů mezi hodnotiteli a hodnocenými. Příklad ukazuje prestižní britská publikace věnovaná problematice vysokého školství, The Times Higher Education Supplement. Minulý týden začal vydávat aktualizovaný žebříček hodnocení výzkumu na světových univerzitních i neuniverzitních institucích. Hodnocení zohledňuje jednak ohlas vědecké práce posuzovaných institucí metodou peer-review (2375 aktivních badatelů bylo požádáno, aby jmenovali špičkové instituce ve svém oboru), a jednak metodou počítání citačních ohlasů na práce napsané pracovníky těchto institucí.
Čerstvě publikované údaje o kvalitě přírodovědně a technicky zaměřených škol potvrzují smutnou skutečnost, že české výzkumné instituce nehrají ve světovém měřítku ani první, ani druhou ligu. Žádná z českých vysokých škol se neprobojovala do nejlepší stovky ve své oblasti a výrazně kvalitnější instituce najdeme dokonce i v rozvojových zemích.
Hluboko za Austrálií
V nejlepší stovce přírodovědných škol je jedenáct britských (Cambridge a Oxford jsou na prvních dvou místech), třiadvacet amerických, šest japonských, jedna švýcarská, šest australských, pět čínských, šest francouzských, dvě ruské, jedenáct německých, dvě singapurské, jedna indická, tři kanadské, jedna jihokorejská, tři nizozemské, dvě dánské, jedna tchajwanská, tři izraelské, dvě hongkongské, tři rakouské, po jedné novozélandské, italské, irské, belgické atd. (Státy jsou uvedeny v pořadí nejlepší školy v nich.)
V stovce nejlepších technických škol je šestadvacet amerických (Massachusettský technologický institut MIT a Kalifornská univerzita v Berkeley na prvních dvou místech), dvě indické, šest britských, šest japonských, dvě singapurské, pět čínských, dvě švýcarské, tři nizozemské, jedenáct australských, čtyři francouzské, čtyři hongkongské, jedna izraelská, šest německých, čtyři kanadské, jedna rakouská, tři belgické, dvě jihokorejské, dvě ruské... A tak dále.
Tristní je zejména srovnání naší úrovně s Austrálií, uvážíme-li, že má pouze dvakrát větší počet obyvatel než Česko, či Singapurem. Za povšimnutí stojí i kvalitativní dominance amerických technických škol. Platí-li totiž tradované předsudky o špatné kvalitě amerických technik, neměla by aspoň jedna z našich technických škol v takovém soupisu chybět. Akademie věd na tom není o nic lépe - v žebříčcích nejlepších světových přírodovědných neuniverzitních výzkumných institucí figuruje deset amerických, jedna švýcarská, dvě německé a jedna francouzská, v technické oblasti je to pět amerických a po jedné švýcarské, australské a německé.
V českém prostředí brání kvalitativnímu růstu našich akademických institucí mimo jiné značná nivelizace a malá diferenciace.
Jak pomoci konkurenci
V zahraničí se přitom hodnocení výzkumných institucí často využívá i jako nástroj podporující koncentraci špičkových pracovníků. Ve Velké Británii se například v roce 2008 budou započítávat v hodnocení dané instituce výzkumu na univerzitách všechny minulé publikace pracovníků na nich, bez ohledu na místo, kde je napsali. Vzniká tak skutečně konkurenční prostředí, kdy jsou univerzity motivovány získávat ty nejlepší akademiky, kteří jsou k dispozici.
Motivační složku tohoto typu bohužel žádný z prozatím uvažovaných nástrojů hodnocení kvality v Česku neobsahuje a univerzity na vzájemnou konkurenci tohoto typu nejsou ani v nejmenším připraveny. Skutečná diferenciace výzkumného prostředí u nás tak na sebe bohužel dá ještě čekat.
Autor, bývalý rektor Masarykovy univerzity, je místopředsedou senátního výboru pro vědu, vzdělávání, petice a lidská práva
