Může společná evropská měna přežít?
Euro - jako všechna další institucionální uspořádání - má své výhody a nevýhody, přínosy a ztráty, výnosy i náklady. Každá mince mívá dvě strany a ani euro není výjimkou. V Evropě by se proto nemělo hovořit pouze o výhodách a přínosech eura, jak tomu bohužel tak často bývá, a jak je to "politicky korektní".
Rád bych se zaměřil na dvě věci: na roli eura ve zvyšování rigidity evropské ekonomiky a na vztah mezi eurem a dnes neexistující Evropskou ústavou.
Evropanům ubylo volnosti
Zavedení eura ve dvanácti členských zemích Evropské unie znamenalo snížení transakčních nákladů pro některé průmyslníky, obchodníky a jejich firmy a spolu s nimi i pro mnohé turisty. Obě tyto skupiny lidí tímto obdržely dar, jehož cenu přímo neplatí. Jsou "černými pasažéry" (free riders), neboť cena za tento dar existuje. Zavedení eura Evropanům odebralo jednu důležitou proměnnou - měnový kurs - a jednu důležitou politiku - měnovou politiku. A to něco stojí. Míra volnosti celého systému tím byla snížena.
Musím asi rychle dovysvětlit, co mám na mysli. Měnový kurs je v každé ekonomice jednou z nejdůležitějších cen a navíc pouze ve stacionární ekonomice mohou ceny - a tedy i kurs - zůstat konstantní. To všichni víme a za komunismu jsme tomu na vlastní kůži dobře porozuměli. Měnový kurs proto nevidím jako objekt manipulace, zejména ne v rukou politiků. Nehájím také žádné úmyslné znehodnocování měn. Hájím "pouze" flexibilitu měnového kursu.
To samé platí pro měnovou politiku. Nejsem zastáncem toho, abychom penězi řídili ekonomiku, ale úrokové sazby a množství peněz musí odpovídat ekonomickým podmínkám té které země. Tyto podmínky se ale v jednotlivých zemích liší a v čase se rozdílně pohybují. Konstantní a uniformní proto zůstat nemohou.
Euro může za pomalý růst
Existence eura sama o sobě zvětšuje rigiditu evropské ekonomiky. To by mohlo být kompenzováno flexibilitou jiných proměnných veličin, v realitě se ale nic takového v Evropě neděje. Ceny a mzdy jsou neflexibilní a mobilita pracovních sil je také velmi malá. Rigidita se proto zvětšila.
Dokázat to je složité, protože ekonomický růst je komplexním jevem, který je ovlivněný - zejména krátkodobě - velkým množstvím vnitřních a vnějších faktorů. Moje předběžná hypotéza však říká toto: zpomalení tempa růstu v téměř všech evropských zemích v prvních letech tohoto desetiletí s eurem souvisí. Tato hypotéza by měla být empiricky analyzována a buď potvrzena nebo odmítnuta.
V každém případě flexibilitu Evropa potřebuje a jsem pevně přesvědčen o tom, že je právě nyní třeba v tomto směru provést potřebné reformy. V Evropě ale dnes žádný "sklon k reformování" nevidím. Různé silné a hlasité zájmové skupiny totiž žádnou změnu nepotřebují. Jsou s existujícím status quo spokojeny; případné reformy by zvýhodňovaly jiná, méně dobře organizovaná seskupení. Mám proto strach, že s námi rigidita a neflexibilita zůstane, euro nám v tomto ohledu nepomohlo.
Cesta k politické unii
Významná skupina evropských politiků přišla v minulosti s myšlenkou použít měnovou unii jako instrument pro vytvoření unie politické. Měnová unie pro ně nebyla cílem, nýbrž pouhým prostředkem.
Prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet k tomu v roce 2004 v Dublinu řekl: "My Evropané jsme prokázali velkou odvahu ve vytvoření jednotné měny za absence politické federace, federální vlády a federálního rozpočtu." O žádnou odvahu zde však - podle mne - nešlo. Politici, kteří měnové politice a politice směnných kursů dobře nerozumějí a považují je za něco nedůležitého, "pouze" byli ochotni vyjmout tyto politiky z národních kompetencí. Nebyli ale ochotni stejným způsobem odevzdat i politiku fiskální, což má důsledky, které měli vzít v úvahu. To, co udělali, nebylo statečné. To bylo nezodpovědné.
Ti samí politici chtěli prosadit myšlenku politické unie i s pomocí Evropské ústavy. Jak všichni víme, Ústava (po referendech ve Francii a Nizozemsku) neexistuje, a my si musíme položit vážnou otázku: potřebuje měnová unie Evropskou ústavu? A tím politickou unii? Krátkodobě pravděpodobně ne, ale dlouhodobě si zachování měnové unie bez unie politické nedokážu představit. (Otázka by se dala formulovat měkčeji; například může mít taková měnová unie větší výnosy než náklady?) Tyto vážné otázky by měly být diskutovány seriózně.
Nemyslím si, že je správná pozitivní odpověď na tyto otázky. Prognózy (nebo snad přání), že bude společná měna harmonizovat hospodářský cyklus, čímž sníží nutnost různých měnových politik a výkyvy měnových kursů, se nenaplnily.
Bylo přesvědčivě prokázáno, že politika Evropské centrální banky je pro některé země (Itálie, Francie, Německo) příliš přísná, zatímco pro jiné (Irsko nebo některé skandinávské země) příliš volná.
Je proto možné formulovat téměř zákon: dlouhodobá existence eura (a především dobrá kvalita jeho fungování) předpokládá buď vysokou mobilitu pracovních sil a flexibilitu cen a mezd (které v Evropě ale neexistují), nebo hlubší politickou integraci. To není moje přání či doporučení, pouze mé varování.
Vyšší stupeň politické integrace má v tomto smyslu dva hlavní úkoly: 1) disciplinovat hospodářské politiky jednotlivých zemí (což byla původní myšlenka Paktu stability); 2) umožnit extenzívní přerozdělování finančních prostředků mezi zeměmi EU v případě rozdílného hospodářského růstu.
Euro místo trhu?
Osud Paktu stability je známý. Realita zcela jasně ukázala nedostatek vůle evropských politiků ke společné rozpočtové disciplíně. Relativizace Paktu stability v posledních letech se proto stala silnou překážkou evropské politické integrace a evropské měnové unie.
Evropská ústava byla předpokladem pro úspěšné dlouhodobé fungování evropské měnové unie. Výsledek referend ve Francii a v Holandsku odhalil také nevoli či neochotu lidí podílet se na ambiciózním a vykonstruovaném projektu evropských politických elit. Znamenal také jasné NE dalším evropských přerozdělovacím procesům, které jsou nezbytnou součástí každé politické unie.
Projekt eura v sobě skrývá ambici nahradit spontánní tržní procesy politickými přerozdělovacími mechanismy. Jak vidíme, není to tak jednoduché. Když není možná diferencovaná politika, musí přijít solidarita. Ta ale v referendech nebyla "ratifikována".
Autor je prezidentem republiky (Text je zkrácenou verzí řeči přednesené ve Vídni 24. listopadu)
