Josef Káninský: Nekončící chůze na červenobílé hraně

V období nástupu velkých peněz do českého fotbalu bylo mezi hráči oblíbené říkat, že klubismus se nenosí a že profesionál hraje za toho, kdo jej platí. Největší peníze byly tehdy ve Slavii Praha. Čechoamerický multimilionář Boris Korbel se pokusil oživit slávu červenobílých barev masivními investicemi, mimo jiné do nákupu hráčů. Mezi těmi, co vtrhli do areálu Eden v pražských Vršovicích, zchátralého už tehdy, na začátku devadesátých let minulého století, byla spousta takzvaných profesionálů. Nechali se najmout do žoldu. Jenže osudem takových je většinou padnout, bitvy vyhrávají bojovníci, odddaní myšlence. Jeden takový, sotva odrostlý mladík, se na místa drahých posil začal tlačit ze slávistického dorostu. Jmenoval se Vladimír Šmicer.

V hyperbolické zkratce a ku potěše těch, kdo věří na předurčenost, by se dalo konstatovat, že na další úspěšný rok museli slávisté počkat, než se do jejich řad vrátí právě Šmicer. Pan Štístko, jenž kdekoli hrál, zažil slavné klubové období, teď pomohl svému jedinému českému klubu poprvé v historii do Ligy mistrů, byť v rozhodujícím zápase proti Ajaxu Amsterdam se po čtvrthodině zraněný odpajdal ze hřiště. Na rozhodující vliv "entity Šmicer" je řada slávistů ochotna přísahat, byť to spíš vypadá, jako ostatně vždycky, na souhru okolností. Některých nutných, některých nahodilých.

Víra v lepší příští

Čím Slavia dlouhodobě přispívá českému fotbalu, to je nezlomnost. Nesrazil ji ani Korbelův odchod. V roce 1993 se klub ocitl bez svého "mecenáše", jak byl často a hlavně nepřesně označován. Korbel se Slavií skončil, protože mu dlouhodobě zablokovaná situace s pozemky kolem stadionu (tehdejší legislativa, postoj radnice Prahy 10) nedovolila rozvinout jeho podnikatelský záměr.

Nános času ještě víc znejasňuje, co všechno do něj počítal. Snad (snad ano, proboha) počítal i s novým stadionem. Když v roce 1993 odešel, původně ve zlém, utekla většina těch, jež za velké peníze najal k budoucím úspěchům. Slavia byla zralá na kolaps. Nejprve pod vedením Zdeňka Ročně, jehož manažerské schopnosti končily sestavením programu pro družební zájezd do NDR. Pak v rukou divokých kapitalistů z firmy Wika, jejichž skepse vůči čistému podnikání dokonce už tehdy vedla k trestnímu stíhání.

Slavia nezkolabovala ani v éře britského sdružení ENIC, současného majitele, jehož představitelé ještě tolik let po listopadu 1989 létají do Prahy předvádět zpupná veřejná vystoupení, jako kdyby jejich auditoriem byli negramotní příslušníci pralesních kmenů, oslabení na duchu atakem malárie.

Děj se co děj, Slavia má v českých zemích takovou tradici, že se vždy dočká "lepších časů". Silné fanouškovské zázemí bez ohledu na věk. Hráčské povědomí, že jdou-li do Slavie, jdou za lepším, a pod tlakem médií přijímají větší odpovědnost. Ekonomický potenciál značky. A víra v lepší příští, posílená nezdary a kritickými momenty minulých let.

Slavia je klub, jenž dokáže přežít. A pak se najednou ocitne v situaci, že se mu daří. Taková, zdá se, právě nastala. V postkorbelovském období se kustodem A-mužstva stal Václav Petrák, dodnes stmelující a odlehčující prvek ve složitém mechanizmu fotbalového klubu. Podle něj se nedávno ve Slavii "něco změnilo". Řekne-li to on, je nutné vzít ta slova jako fakt. Nezlomnost zase jednou zvítězila.

Antisparta a totalita

Být slávistou většinou znamená být antisparťanem. To je tradice od kontroverzního premiérového derby z roku 1896. Sudím Josefem Rösslerem-Ořovským odvolaný gól Sparty a oficiální výsledek 0:0 sice dnešním fanouškům už nic moc neříká, zato dominance letenského klubu na domácí scéně v období samostatné české ligy jim leží v žaludku jako neléčitelný vřed. Kdo ze slávistů fandí Spartě v evropských pohárech, je věrnými volán k soudu svědomí. Opačně to v takové míře neplatí, sparťanům stačí vytáhnout na rivalský tábor přezíravé heslo "Věčně druhý".

Neplatilo to v roce 1996, kdy Slavia postoupila do semifinále Poháru UEFA a získala mistrovský titul. Po sedmačtyřiceti letech. V éře socialistického Československa soupeření se Spartou trvalo, derby bylo pro mnohé fanoušky obou stran vrcholem sezony. Na český fotbal ale dopadaly vlivy centralistické moci. Protežovaná armádní Dukla byla nenáviděná ze všech stran. Nacionalistická struna při zápasech se slovenskými týmy se tu a tam napínala k prasknutí bez ohledu na jména soupeřů jedné či druhé části federace. Zákaz odcházet za železnou oponu byl plošný, a netýkal se pochopitelně jen fotbalu. Přesto právě Slavia by mohla sloužit jako symbol iracionality totalitního útlaku.

Čím totalitě vadila?

Fotbalový historik Miloslav Jenšík v publikaci SK Slavia Praha ze série Fotbalové kluby ČR nakladatelství CP Press shrnuje: "Bylo to snad proto, že její dres kdysi jako student oblékal i pozdější prezident Edvard Beneš? Nebo se důvodem stala skutečnost, že dlouholetým funkcionářem klubu byl poslední předseda rozehnané Československé asociace footballové Václav Valoušek, podnikatel, který po únorovém puči odešel do emigrace? V minulosti občas zaznělo pošetilé tvrzení, že Slavia je výlučně klubem buržoazie, zatímco Sparta je nositelkou proletářských tradic. Tak jednoduché to ani v jednom případě zdaleka nebylo a dobře to věděli i komunisté. Proč tedy právě Slavia? Najít odpověď na tuto otázku je asi právě tak těžké, jako třeba vysvětlit, proč se totalitní moc jednoho dne rozhodla pozatýkat hokejové mistry světa, miláčky celé země, a po obludném vykonstruovaném procesu je poslat na mnoho let do vězení."

Z éry, kdy se Slavia musela několik let jmenovat Dynamo a kdy ji nechvalný generál Čepička vyhnal z Letné, aby se na místě zbouraného stadionu mohly konat vojenské přehlídky, je možné vytáhnout krutější křivdy než to, že funkcionáři Sparty si nakonec našli cestu k vládním a stranickým špičkám, kdežto ve Slavii to nikdo nedokázal. Slavia se prostě dostala do stavu, že si v novém, svobodném světě musela po všech těch útrapách najít nepřítele. Volba nemohla být jiná. Je v tom ambice vyrovnat se tomu nejlepšímu, zároveň ale i odhodlání (snad smíření?) umět žít v jeho stínu. Slavia, rovná se v mnoha ohledech Antisparta.

Ajax je jen první krůček

Postup do Ligy mistrů, spojený s ohromnou finanční injekcí, a stále hmatatelnější vidina nového stadionu v Edenu, kam se má klub po letech strahovského azylu na jaře vrátit, dávají Slavii potenciál dvou velkých možností: povýšit nezlomnost na suverenitu a potlačit frustraci "věčně druhých" emancipací. Je to ovšem stále ještě jen potenciál.

Neměla ho snad Slavia za Korbela? Neměla ho po onom posledním mistrovském roce, kdy sem proudily peníze za prodej čtyř velkých hvězd Patrika Bergera, Vladimíra Šmicera, Radka Bejbla a Karla Poborského? Neměla snad Slavia od té doby několikrát solidně rozehraný ročník, aby nakonec o první místo v lize přišla vlastní vinou?

Recidiva zvláštní duševní choroby sportovce, popsané jako "strach z možného úspěchu", řádila ve slávistických řadách naposledy letos na jaře. Na otázku, proč najednou mužstvo, suverénně přehrávající všechny soupeře, přestalo střílet góly, nedal dosud nikdo uspokojivou odpověď. Ani trenér Karel Jarolím, jemuž se "mladé perspektivní mužstvo" rozsypalo pod rukama a on dal (už s přispěním oné Petrákovy záhadné a dosud nevystopované změny) dohromady nový tým.

Odvetný zápas třetího předkola Ligy mistrů proti Ajaxu Amsterdam z minulé středy byl možná vrcholem koučových schopností. To, jak tým sestavil, motivoval, koučoval a jak prostřednictvím ofenzivních náhradníků zvládl zápas takticky, patří na seminář Unie českých fotbalových trenérů. Nejen trenéra Jarolíma teď čeká období, kdy bude muset své umění potvrzovat.

Příležitost nemusí vydržet

Teď se ukáže, co Slavia dokáže s velkým potenciálem. Jeho tíha ji může svést z cesty. Klub především musí splatit dluhy. Jiným i svému majoritnímu vlastníkovi do Británie. Marketing musí chytit šanci za pačesy. Nesmí se zadrhnout výstavba stadionu. Brankář Martin Vaniak musí dál zázračně chytat a Stanislav Vlček střílet góly. Musí to šlapat "hvězdě odnikud" Michaelu Tavaresovi, bít slávistické srdce Marka Suchého atd. Je nutné vyhnout se sportovní ostudě v Champions League.

Ke vší ironii tam Slavii čeká Arsenal. Ten Arsenal, který vyřadil v předkole Spartu, což skýtá jedinečnou šanci vysmát se znepřátelenému táboru úspěšným výsledkem proti soupeři, kde navíc hraje jeden z nejlepších sparťanských odchovanců všech dob Tomáš Rosický. To když nevyjde... ech.

Slavia má před sebou velkou budoucnost. Udělala k ní rozhodující, ale přece jen drobný krok. Půjde za ní po tenké hraně, jak je ostatně za celá ta léta červenobílým zvykem. Ti, kdož teď jdou onu budoucnost tvořit, si pod náhle rozjasněným nebem musí uvědomit, že k tomu, aby nastalo další slavné období, není možné vsadit na šmicerovský fenomén štístka.

josef.kaninsky@economia.cz

SK Slavia Praha

Na ustavující schůzi Sportovního klubu Slavia byl nadšeně přijat návrh klubových barev. Bílá symbolizovala čistotu sportovní myšlenky a červená zápal do hry, srdce. Pěticípá hvězda hrotem dolů představovala "stále novou naději". Psal se rok 1895 a už tři roky předtím byl úředně rozpuštěn studentský Literární a řečnický spolek Slavia i se svým cyklistickým odborem. Dne 21. ledna 1896 byl ve Slavii založen "odbor footballový" a toto datum počítá současný klub za datum svého vzniku.
Na počátku století se Slavii dařilo. Ligový titul získala patnáctkrát. Po druhé světové válce Slavia slavila ligový primát pouze dvakrát a po roce 1947 museli její příznivci čekat na další téměř půl století, až do roku 1996. V roce 1953 byl klubu na jedenáct let nadirigován název Dynamo.