Německý Müller vrhne na český trh své jogurty a bude tu zápolit s francouzským Danone. Heineken kupuje tuzemské pivovary Drinks Union. A Hamé s tradiční paštikou Májka získali Islanďané Nordic Partners.
Do těchto zpráv ovšem hřímá stále hlasitěji Agrární komora: Ztrácíme soběstačnost ve výrobě cukru, masa, mléka. Spolu s některými domácími potravináři pak agrárníci obviňují z "nadměrného" dovozu zboží i obchodní řetězce - přičemž vždy zdůrazní, že jde o sítě zahraniční.
A když jihočeští chovatelé chtějí kvůli lepší ceně vozit víc mléka do německé mlékárny, snaží se "problém" řešit ministr zemědělství dokonce na popud premiéra.
Má dnes ovšem vůbec smysl volat po soběstačnosti nebo přemlouvat (případně i nátlakem) firmy k tomu, aby dbaly na "národní zájmy"?
EU vyznává volný trh
Především: ani potravinářství přece není výjimkou, a tak zahraniční kapitál ovládá nejen banky, telekomunikace nebo automobilky, ale z velké většiny už i výrobce rohlíků, sýrů a nápojů. Volný pohyb zboží a kapitálu v Evropské unii zkrátka funguje.
Protože po komunistické "čtyřicetiletce" nejsou tuzemští kapitalisté tak silní jako zahraniční konkurence, je pohyb zboží a kapitálu i v potravinářství dost jednosměrný: domácích majitelů mlékáren, pivovarů či masokombinátů ubývá.
A schodek zahraničního agroobchodu se ročně pohybuje i kolem třiceti miliard korun.
To je handicap, který se dá zmírnit - a ještě jen do určité míry - pouze větší efektivitou výroby v zemědělství i zpracovatelském průmyslu.
To ovšem firmy nerady slyší, a tak hledají viníka tu v řetězcích, jindy v malé podpoře státu.
Sto milionů denně
Volání agrárních lídrů po "soběstačnosti v produkci a výrobě potravin" je dnes anachronismem.
V současné Evropské unii si ovšem sotva kdo může vážně myslet, že bude opravdový "nedostatek" třeba vepřového, chleba nebo prakticky jakýchkoliv potravin.
Ceny samozřejmě mohou podle momentální nabídky kolísat. Ale hlad nyní tuzemcům opravdu nehrozí.
Brát pojem soběstačnosti vážně by znamenalo skončit i s dovozem ropy nebo plynu a zavést výhradně vlastní energetické zdroje.
A naopak možná omezit výrobu elektřiny nebo automobilů - vždyť se tu produkují zjevné přebytky. Potravinová soběstačnost je v současné době prostě absurditou.
Důvody, proč se jí někteří podnikatelé dovolávají, jsou ovšem jasné: jednak chtějí omezit konkurenci z dovozu, jednak získat ještě větší dotace na svoji výrobu. Víte ovšem, kolik peněz proudí do českého zemědělství už dnes? Řádově sto milionů korun denně.
Řetězce versus speciality
Pro spotřebitele má volný trh zjevná pozitiva: na výběr mají poměrně pestrý výběr zahraničních potravin.
Konkurence zahraničních producentů nepochybně zkultivovala i domácí prostředí, tuzemským potravinářům nastavila vyšší laťku.
Kritika ale může směřovat na obchodní řetězce - totiž že v regálech mají stále víc stejného zboží od nadnárodních výrobců, a potlačují tak tradiční domácí produkty.
Zčásti to pravda je. Velkovýroba prokazuje své základní přednosti (levnější produkce, soustředění prostředků na mohutný marketing) i v potravinářství a obchodu.
Český spotřebitel, a nejen on, ovšem stále takříkajíc "hlasuje peněženkou". Pokud budou zahraniční potraviny srovnatelné kvality, a přitom levnější - proč by kupoval ty české?
Konkurují sami sobě
Slabinu protestů vůči zahraničním potravinám nejlépe odhaluje chování samotných agrárníků. Brojí proti dovozu masa, proti importu mléčných výrobků.
Jenže se stává, že z Německa míří do Česka třeba sýry z českého mléka. Nebo z Rakouska maso z českých zvířat.
Důvody jsou jednoduché: čeští zemědělci logicky prodají býky, prasata či mléko tam, kde je cena lepší. A zahraniční potravináři přitom umějí často surovinu zpracovat tak efektivně, že se jim vyplatí zpětný prodej finálních produktů do Česka.
Do zahraničí přitom plynou i tisíce tun obilí, hektolitry piva, zkrátka všeho, co se dá za humny zpeněžit lépe.
Chováme se přece tržně - vysvětlují své chování tuzemští podnikatelé. Mají pravdu. Ale pak by se neměli podivovat nad tím, že se tak chová i "zbytek" Evropské unie.
