Éra kutilů končí, žijeme jako Němci

Osmnáctiletá Kristýna maturuje a chystá se k přijímačkám na práva. Netuší, co ji od září čeká. Přesně ale ví, jak stráví tři týdny posledních gymnaziálních prázdnin. Odjíždí hlídat děti na španělský ostrov Tenerife. Samo o sobě nic výjimečného. Tisíce Češek, které se dnes chlubí brilantní angličtinou nebo francouzštinou, ji vypilovaly v rolích au-pair. Kristýna ale nevyráží pečovat o děti bohatých Američanů. Práci jí dává mladá česká rodina - bankéř a lékařka, která vyráží s malými dětmi na léto, kde se chce zároveň připravit na atestaci.

Příběh ilustruje jednu z podob bohatnoucího Česka. Prosperita už nejsou jen přetékající košíky v hypermarketech, nové byty, lepší auta a luxusní oblečení. Čím dál větší část rodinných rozpočtů padne na služby. Časy kutilství, svépomoci, domáckých sestřihů a víkendů obětovaných práci v domácnosti pomalu ustupují. Stále žádanější jsou pomocnice v domácnosti, pečovatelky či zahradníci...

Dávný sen se plní: žijeme jako Západoevropané

Necelá dvě desetiletí po pádu totality se dá říci: transformace u nás skončila. Nejen tím, že v politice už nedominují postkomunistická témata (privatizace a restituce), ale hlavně daně, důchody, sociální dávky a poplatky u doktora. Přesně jako v Německu, Británii či ve Francii. Západní je už i životní styl Čechů.

Naše rodinné účty se už téměř neliší od účtů běžných ve vyspělém světě. Doba, kdy největší část příjmů spolklo jídlo - a účty za bydlení byly naopak ve srovnání s Berlínem, Vídní či Londýnem výrazně nižší - skončila. Právě velká část rodinných účtů investovaná do potravin a levné bydlení byly typickým znakem postkomunistické společnosti. Jsme stále výrazně chudší, máme výrazně nižší platy, utrácíme je ale už v Evropě běžným stylem.

Nejlépe to dokládá právě obrat v útratách za jídlo a bydlení. V roce 1990 spolkly bezmála třetinu rodinného rozpočtu potraviny. Před deseti lety už to byla jen necelá pětina. Rozdíl oproti bohatým vyspělým zemím, kde lidé za jídlo utrácí mezi 12 a 15 procenty svých příjmů, tak pořád zůstával citelný.

Dnes už ale vydáváme za účty v obchodech s potravinami 15,5 procenta svých rodinných rozpočtů. Tedy méně než Portugalci nebo Řekové a srovnatelně s Francouzi (13,6 %), Italy (14,6 %) nebo Španěly (13,8 %). Němci, Rakušané nebo Skandinávci investují do potravin méně, ale jen nepatrně - přibližně o tři procenta.

Mezi rodinným stolem

a dobrou restaurací

Výjimečnými zeměmi, kde se za jídlo utrácí velmi málo, jsou stále Irsko (5,7 %) a Británie (9,1 %). Obě patří k nejbohatším v unii, to však samo o sobě rozdíl nevysvětluje. Dánové jsou na tom srovnatelně, potraviny jim však spolknou větší část rodinných financí.

Příčina je jednoduchá: Britové i Irové jí mnohem raději venku než doma. Jejich účty za restaurace a hotely patří k nejvyšším v Evropě. Irové v nich nechají 15,4 procenta příjmů, Britové procent 12. Právě obědy a večeře mimo domov pak výrazně přispívají k tomu, že v obou zemích lidé skutečně hodně utrácejí za služby. A ty pak táhnou ekonomiku.

Rozhodnutí, jak často budou jíst lidé doma a venku, ale určují především kultura a tradice konkrétních zemí. Češi dnes například platí za jídlo v restauracích menší část svých příjmů než před deseti lety. Velmi málo tam ale nechávají také Skandinávci, Nizozemci nebo Němci. Ale především Francouzi. Pro ty je vaření a pozvání hostů na jídlo domů oblíbeným rituálem, při němž prezentují svůj vytříbený vkus, úplně stejně jako se v jiných zemích dokazuje třeba drahými vozy.

Český životní styl se od postkomunistického odpoutal nejvíce ze všech zemí střední Evropy. Estonci nebo Slováci mají sice díky odvážným reformám a ambicím založeno na prosperitu lépe než my, jejich standard však od západního dělí větší propast.

Druhým významným indikátorem obratu směrem k vyspělým zemím je fakt, že stále větší část rodinných financí spolykají náklady na bydlení. V roce 1990 to bylo pouhých 11,3 procenta příjmů. Dnes už ale průměrný Čech utrácí za byt nebo dům a všechny služby, které s tím souvisí - účty za vodu, elektřinu, topení a plyn nevyjímaje - téměř 23 procent rozpočtu. Víc než Ir, Brit, Ital nebo Rakušan. A jen o málo méně než Němec nebo Francouz.

Hypoteční výtah z šedi totalitního betonu

Zásadní posun v rodinných účtech přesně ukazuje, jak obrovské změny se v české ekonomice a společnosti odehrály. Když se nám zvyšují příjmy, nekupujeme stále více jídlo. Proto se logicky jeho váha v rodinných účtech snižuje.

Můžeme sice přesedlat na dražší a kvalitnější potraviny. Na ně ovšem Češi nevsadili, cena pro ně byla - a stále zůstává - rozhodující veličinou. Volné peníze chtěli utrácet jinak. Proto se z českého trhu postupně stáhl francouzský řetězec Carrefour nebo belgická Delvita, které vyšší standard nabízely.

Ostrý souboj mezi hypermarkety, který ustal teprve v posledních letech, kdy si velcí hráči rozdělili trh, tlačil ceny spolehlivě dolů. To byla dobrá příprava na éru drahých potravin, kterou teď celý svět zažívá. Pokud bychom za jídlo utráceli tolik co v devadesátých letech, měla by na nás tato vlna výrazně větší dopad. Země by zažívala daleko citelnější inflaci a brzdily by ji vyšší úroky.

Na vyšších účtech za bydlení se podepsalo jednak uvolnění nájmů a cen energií. Ale hlavně privatizace bank, prudký rozmach hypoték, stavebního spoření a touha vyměnit omšelé komunistické paneláky a bytovky za nový domov v rodinných domcích.

Do nich byli lidé ochotni investovat. Co jiného než komfortnější a příjemnější bydlení přináší pocit, že máme vyšší životní úroveň? A konečně k velkým investicím do bydlení přispívá také rychlý růst cen energií.

Zvýšení jejich cen pro domácnosti má sice stále u nás v rukou regulátor, ten však pružně reaguje na to, že energie - podobně jako potraviny - v celém světě zdražují. A z českých rodinných účtů si tak elektřina, plyn a topení ukrajují jeden z nejvyšších podílů v celé Evropě.

Tragická doba, která přervala tradici vkusu

Překvapivé naopak je, že v časech, kdy si mnoho lidí pořizuje nové bydlení, nerostou odpovídajícím způsobem i účty za nábytek a další vybavení domácností. Za interiér stále utrácíme menší část svých příjmů než například i obyvatelé chudších zemí. Před námi jsou tak v tomto ohledu třeba i Maďaři či Estonci.

Podíl útrat za vnitřní vybavení u nás navíc stále klesá. I tady však může hrát - podobně jako u rozhodování, zda jíst doma či v restauraci - nejsilnější roli kultura a letité společenské zvyklosti. Pro Skandinávce, Italy nebo Francouze hraje tradičně design jejich interiéru obrovskou roli. A na nábytku proto nešetří penězi ani časem. Ne náhodou tak pochází většina slavných značek bytového designu z těchto zemí.

"Pro Čechy hrál dobrý bytový design podobnou roli za první republiky. Komunismus tradici dobrého vkusu ale zpřetrhal, a ta se teď jen pomalu do společnosti vrací," míní historik architektury Zdeněk Lukeš.

Podobně jako u jídla navíc u nás hraje i v případě nábytku při rozhodování nejdůležitější roli cena a na kvalitu se tak hledí až v druhé řadě.

Rekord v alkoholu? Pivo vnímané jako součást jídla

V čem se od ostatních přes všechnu podobu stále lišíme? Útratami za kulturu, rekreaci a cestování. Tam patříme s 11,1 procenta k evropské špičce. Za sebou necháváme Němce, Francouze, Iry i všechny země střední Evropy. Krok v účtech za knihy a letenky s námi drží jen Britové a Finové. I tady se nabízí postkomunistické vysvětlení: hlad po cestách a poznání po desetiletích za ostnatým drátem. Je zajímavé, že Poláci nebo Slováci - jinak výrazně aktivnější cestovatelé za prací než domáčtí Češi - utrácejí za kulturu a poznávání méně.

Naší specialitou je třetí místo v žebříčku rodinných útrat za alkohol a cigarety. Průměrného Čecha vyjdou na 7,8 procenta příjmů. Víc už jsou za ně ochotni vynaložit jen Lucemburčané a Maďaři. Jako v předešlých případech, ani tady si ale nevystačíme s ekonomickým vysvětlením. Lucemburčané jsou výrazně bohatší, Maďaři zase chudší než my. A navíc: Slováci utrácí o polovinu méně.

Nejblíže správnému vysvětlení celého jevu byl asi exministr financí Vlastimil Tlustý, když hájil nižší spotřební daň na pivo v Bruselu slovy: "My Češi věříme, že pivo je součástí jídla". Často ho tak vůbec nepovažujeme za "skutečný" alkohol. Jenže i Francouzi nebo Italové věří, že "víno je součástí jídla". Ale účty za alkohol a cigarety tam nepřesahují tři procenta rodinných příjmů.

Kde se za doktora platí nejméně v Evropě

Ve dnech, kdy jsou u nás největším politickým hitem poplatky u lékaře, je zajímavý pohled na rodinné investice do zdravotnictví. S dvouprocentním podílem jsme zemí, jejíž obyvatelé vydávají na tento účel skoro nejméně ze všech Evropanů. Méně už dávají jen Britové.

Ve velmi sociálních zemích s vysokou úrovní veřejných služeb sahají lidé do peněženek výrazně hlouběji. Finům spolknou soukromé účty za doktora a léky 4,2 procenta příjmů; Němcům dokonce 4,8 procenta. Více se platí i ve všech postkomunistických zemích. Zrovna tohle srovnání bude zajímavé, pokud ústavní soudci v rozhodnutí o poplatcích sáhnou k argumentům o ohrožení lidské důstojnosti.

Česká cesta do zemí, jež hrají první civilizační ligu

Díváme se na stejné filmy, čteme stejné knihy, kupujeme stejné značky a žijeme prakticky stejným životním stylem jako obyvatelé ostatních západních zemí. Co v nás zůstává specificky postkomunistického?

Když sledujeme, jak těžce a klopotně se prosazují změny a jak lidé lpějí na zažitých jistotách, svádí to k tvrzení: máme menší odvahu riskovat a příliš žádáme ochrannou ruku. Ve srovnání s anglosaským světem to bezpochyby platí. Jenže Francouzi, Němci nebo Rakušané se rizika bojí ještě víc než my. Naopak u Estonců je vidět podnikavost, kterou jim mohou závidět i Američané nebo Britové.

Postkomunističtí zůstáváme tam, kde na obrat dvě dekády nestačí. Chybí nám vytříbenost a důvěra vlastní letitým stabilním demokraciím. A instituce i vztahy, které se kultivují desetiletí. "Jsou to třeba letité finanční služby. Banky, které už znají podnikatelské rodiny a vědí, že umějí financovat své projekty. Pořád je důležité vědět, že tohle je bratranec bohaté rodiny, která má za sebou šest úspěšných projektů. Ta si nedovolí krach, protože ví, že by na to doplatila," říká viceguvernér ČNB Miroslav Singer.

A dodává: "Kamarád mi vyprávěl zajímavý příběh. Jeho soused byl v jednom z velkých bankrotů. Je z bohaté evropské rodiny. Seděl v představenstvu firmy, která slavně zkrachovala. On kvůli dvěma stům milionům eur - tak malé sumě proti jeho majetku - nechal společnost padnout. Dnes ví, že to byla špatná volba. Do té doby se říkalo: s Paulem se nedá zkrachovat. Teď když jde do banky, je jeho prestiž pryč."

Podobné je to se špičkovými školami. I kdyby nám osvícený mecenáš věnoval miliardy dolarů, prestižní školu ve stylu Oxfordu v Praze za pár let mít nebudeme. Neumíme to. Tyto pilíře civilizace se budují desetiletí. Transformaci máme za sebou, teď jsme na křižovatce mezi cestou do elitní nebo druhé civilizační ligy.

lenka.zlamalova@economia.cz

Postkomunistický životní styl jsme vyměnili za západní. Už utrácíme stejným stylem jako Evropané na západ od našich hranic. Kupujeme stejné značky, koukáme na stejné seriály - třeba Sex ve městě. Foto: Warnerbros