Jiří David je hutný, subjektivní a divoký

Aktuální události spojené se jménem Jiřího Davida za sebou rychle následují. Nedávné zahájení profilové výstavy v pražské Městské knihovně "střídal" minulý týden výsledek odborné ankety zveřejněné v týdeníku Reflex: Jiří David byl vyhlášen nejvlivnější osobností českého výtvarného umění za posledních dvacet let. Cestu k tomuto "výsledku" ilustruje právě jeho nynější Předběžná retrospektiva, která potrvá do 6. května.

Úhybný manévr v názvu Davidovy výstavy naznačuje, že umělec se nevzdává kontumačně ve prospěch dějin a muzea současného umění. Společně s kurátorem výstavy Markem Pokorným nabízí možnost probrat se živým archivem díla, které doprovází příběh českého umění posledního čtvrt století.

Od raných akvarelů z poloviny osmdesátých let až po současné sondy na plátně můžeme s Jiřím Davidem kroužit v terénu, v němž se propojuje subjektivně vyhraněné vidění, osobní i rodinná intimita i maximální důvěra ve vizuální vyjadřování s impulzy, které jsou dobově objektivní, veřejné a univerzální. V takovém amalgámu potkáváme umělce i občana Jiřího Davida.

Spíše se ptá než odpovídá

David je typem umělce, který inscenuje rozpory, spíše klade otázky, než podává formálně vycizelované odpovědi. Škodolibě mu ještě dnes spílají do postmodernistů - jeho neurčitá identita provokuje. Právě v době, kdy se v tuzemsku o postmoderně začalo mluvit, se Jiří David aktivně zapojil do dění na scéně výtvarného umění. Obrazy a kresby z této doby, z nichž některé máme možnost vidět vystavené poprvé od jejich vzniku v osmdesátých letech, ukazují, že David nepatřil jen k dobové vlně. Byl vždy stejný - důsledný solitér, kterého však bylo a je všude plno, takže jeho sveřepě sdělované názory bývají posuzovány jako manipulativní a účelové kazatelství. Svoji pozici však David umí brilantně obhajovat a kontruje další náloží impulzů a postřehů.

Na výstavě je eliminován chronologický pohled na Davidovo dílo, ostatně zásadní témata jeho tvorby se prolínají napříč časem a například právě v nejsoučasnějších malbách a kresbách je čitelný návrat ke starším vizuálním formám.

Divák může u starší tvorby hledat dobové vlivy německé malby a italské transavantgardy, v instalacích a malbách z devadesátých let pak ozvěnu středoevropské ikony, německého multimediálního umělce Martina Kippenbergera. Můžeme se ale domnívat, že tyto vazby budou na příští retrospektivě již jen poznámkou pod čarou, zcela přebitou Davidovým autorským médiem.

Jiří David zůstává jedním z mála, komu lze věřit, že aparát moderního umění s jeho intermediálními přesahy a propojením se sociální realitou zůstává i v podmínkách současnosti platný prostředek reflexe a kritiky. Ačkoli je David nejbytostněji malířem, byl jedním z prvních, kdo v Česku začal vytvářet instalace a environmenty, zejména pro autorské výstavy v galeriích, jako byla jeho kmenová, legendární MXM v Praze. Na výstavě v Městské knihovně vidíme i objekty, sochy, fotografie a filmové experimenty.

David také vstoupil do veřejného prostoru pražského panoramatu monumentálními světelnými objekty. Kontaktně udržuje image umělce přítomného v domácí mediální realitě. Pracuje se znaky, hieroglyfy, odkazy, pocity, osobní sensitivitou a intuicí. Rozporuplnost osobní zkušenosti ve světě je východiskem jeho uvažování a vizuální umění je pro něj médium komunikace a neustálého prověřování.

Pro přiblížení Davidovu autorskému médiu je dobré seznámit se s jeho texty. Jsou hutné, subjektivní, divoké. Souvislosti se v nich větví, mezi slovy a nejistou interpunkcí vyvěrají formulace, které jsou teorií umění, kritikou, poezií i apelem. K výstavě v Městské knihovně vyšel obsáhlý a drahý katalog, zároveň byly publikovány umělcovy texty pod názvem Nikdo jiný, zatím nic.

David je čtvrt století platným umělcem, veřejnou osobou, která se poctivě snaží být viditelná a zároveň ztěžuje své snadné zařazení, jak může. Prchavý efekt i výjimečná trvanlivost se v jeho fenoménu doplňují.