Petr Fischer: Sto dní bojů Obamy s Obamou

Nic moc - řeknou si asi miliony lidí zítra, kdy americký prezident Barack Obama oslaví symbolických sto dní v úřadě. Očekávání, jež první americký prezident afroamerického původu nabízel v předvolební kampani a která proměnila půlku planety v nadšený dav Obamových fanoušků, se zdají být nenaplněna.

Ale mohlo to být jinak? Mohl Obama dosáhnout zázraků, které se od něj čekávaly? A jaké zázraky to vlastně měly být?

Anděl i démon

Největší výkon, který nový americký prezident v posledních sto dnech musel odvádět, s větším či menším úspěchem, byl boj s vlastním mediálním obrazem, který spoluvytvořil. A kterého záměrně využil ve volební kampani.

Byl to boj na několika frontách, které často míří proti sobě a kde se tudíž osvědčovala odlišná taktika. Obama potřeboval udržet přízeň médií, pocit novosti a nevídané energie. Proto se také odvážil do populární televizní show Jaye Lenoa, aby se předvedl jako "jeden z nás". Ale musel také ukázat, že umí víc než jen pěkně vyprávět o "krásném novém světě".

Naivní liberál, shrnují Obamovi odpůrci jeho prvních sto dní v úřadě: neví si rady s propadem domácí ekonomiky, se světovou politikou. Neumí spojit zbytek světa v boji s globální recesí; používá nerealistické recepty (pokus o jednání s Íránem, Severní Koreou), pouští se do bojů, které jsou předem odsouzeny k neúspěchu (snaha o oživení programu celostátního zdravotního pojištění, které svého času prosazovala Hillary Clintonová).

To vše nabízí úplně jiný mediální obraz, než byl svižný televizní portrét usměvavého, sympatického basketbalisty v tmavomodrém obleku s červenou kravatou a roztomilou rodinou. Ale ani to přece není realita, spíše se jedná o druhou stranu Obamova mýtu, který může časem polarizovat americkou společnost víc než George W. Bush. Z jedné strany světec, který přišel splnit sen generací, z druhé ďábel, jehož jedinou hodnotou byla prázdnota a neschopnost, čirá zpráva o moci média samotného.

Skoro jako Reagan

Zatím to tak rozhodně není. Americká společnost - o nadšených Evropanech nemluvě - je vůči Obamovi i po sto dnech velmi vstřícná.

Ještě loni v prosinci si čtyři z pěti Američanů mysleli, že jejich politici kráčí špatným směrem. Dnes už je to necelá polovina. A Obama si drží popularitu kolem 65 procent, což se vzhledem k počátečnímu jednotícímu potenciálu nezdá být tolik, ale je to po stu dnech vládnutí skoro nejvíce ze všech dosavadních amerických prezidentů mediální doby. Hned po Ronaldu Reaganovi, který Obamovi pomyslně sebral jen pár bodů v hodnotě statistické odchylky.

Obama začal vládnout v období největší ekonomické krize od třicátých let. Mohl tedy postupovat jako Roosevelt, který využil dobu ekonomického propadu k vyzdvihovaní vlastní vůdčí pozice. K podpoře svého politického mýtu (americká ekonomika se ovšem tehdy propadala o více než 13 % a problémy se táhly delší dobu, což z Obamových problémů dělá spíše "politicky náročnou drobnost").

Obama naopak vtahuje ostatní do hry (minimálně se o to snaží), i když se mu často, jako v případě navrhovaných limitů na kreditní karty či zdravotních pojistek v domácí politice moc nedaří.

Výjimkou je schválení podpůrného balíčku pro americké finančnictví, který sice zatím příliš nezabírá, ale bez jeho schválení by situace byla ještě o mnoho horší.

Bylo potřeba udělat něco velkého, aby se celá finanční stavba nezhroutila. Teď je čas na skutečně cílený léčebný zásah.

V bushovském stylu

Obama se na domácím poli také dostal do prvního velkého rozporu své prezidentské kariéry. "Nedopustíme změnu našeho způsobu života," slíbil tváří tvář ekonomické krizi. Použil skoro stejná slova jako George W. Bush po 11. září, přesto se o něm teď píše jako o reformátorovi, který nutí Američany jezdit menšími auty, šetřit energií a méně nakupovat.

Amerika může být po Obamově působení stejná jako Evropa, varují konzervativci, a myslí tím nejen měnící se vztah ke konzumu, ale i jistou "bezhodnotovost".

Jedním z nejkritičtějších míst Obamových sta dnů je zahraniční politika, která se v mnohém blíží evropskému konsenzuálnímu pragmatismu (konzervativci hovoří o nadprůměrně pružném relativismu), především ve vztahu k Íránu nebo Kubě. Mravní či všelidské hodnoty, tolik rétoricky vystrkované do popředí v minulosti, najednou ustupují do pozadí a vítězí "diplomacie menších nákladů". Ta havlovsky počítá s tím, že dobrá vůle - podporovaná společnými obchodními zájmy (peníze neznají hranic) - nakonec zvítězí nad protivenstvími světa.

Že tomu tak není, vidí nyní Obama v Afghánistánu a Pákistánu. Přestože se obecně soudí, že tento americký prezident je Evropě nakloněn, Evropa mu v tomto obtížném regionu nechce moc pomáhat.

Obama se tak dostal do druhého vnitřního střetu svého prezidentství: přestože je bytostně přesvědčen o tom, že síla přichází ke slovu až v extrémních situacích, v AfghaPaku, jak se této části světa nyní stručně říká, bude kvůli aktivitám Tálibánu muset zasáhnout v daleko bushovštějším stylu, než si v předvolební kampani připouštěl.

Obama autoreaktivní

Pro dosavadní působení 44. amerického prezidenta je to konflikt symbolický, ale i typický. Obama dosud nejvíce nebojuje s tím, co se děje kolem něho, nýbrž sám se sebou. Je autoreaktivní. Bojuje s vlastním obrazem politika změny.

Je to o to obtížnější, že to měla být změna s velkým Z. Změna, které máme být schopni dosáhnout, protože v ní uvěříme. Change - can you, Mr. Obama?

petr.fischer@economia.cz