Americký nositel Nobelovy ceny za ekonomii, Milton Friedman, v rozhovoru pro Handelsblatt hovoří o svobodě individua a o znovu rostoucím vlivu státu, o vysokém zadlužení USA a tržně-hospodářských reformách vzdělávacího systému.

HB: Pane Friedmane, jste bojovník za ekonomický liberalismus a svůj život jste zasvětil svobodě a obraně trhu. Jak úspěšný jste byl? Vyhrál jste?
Když se dnes po světě rozhlédneme, je vidět, že za posledních zhruba dvacet let roste počet lidí, kteří žijí za relativně svobodných podmínek: například v bývalém Sovětském svazu. K výjimečnému vývoji došlo ale také v Číně a Indii.
Viděno celosvětově jsme toho dosáhli mnoho. Dnes už nikdo není pro socialismus v jeho doslovném smyslu: že je stát vlastníkem společnosti a že ovládá výrobní prostředky. Toho se dnes už drží jen Severní Korea. Mezitím je dnes i mezi většinou intelektuálů známo, že jen svobodné trhy umožňují cestu k pokroku.
Přesto jsme ale, pokud vezmeme v potaz plížící se šíření státního vlivu, nevyhráli. Rozšiřovat roli státu bez velké pozornosti je příliš jednoduché. Trochu zasáhnete tam a pak zase tady. Tím stát neustále roste.

HB: Bezpochyby ale v Evropě došlo k deregulacím, privatizacím a omezení státního vlivu.
V Evropě víceméně panuje stagnace, neexistuje žádný pokrok, co se týče stupně svobody v té míře, jak ji například měří Frazer-Institut. Víme ale: Čím vyšší stupeň svobody je, tím vyšší je průměrný příjem a růst. V západní Evropě panuje stagnace, protože občané své regulující státy neomezují.

HB: USA jsou tedy váš velký vzor?
V žádném případě. V USA jsme od konce druhé světové války až do roku 1980 měli éru cválajícího socialismu. Výdaje vlády se více než zdvojnásobily. Když se v roce 1980 stal prezidentem Ronald Reagan, zastavil sice rozšiřování státu, což ale ve skutečnosti k jeho omezení příliš nevedlo. Vládní výdaje od té doby zůstaly zhruba stejné. Velkých úspěchů jsme dosáhli v rozvojových zemích.

Zlepšila se správa peněz i finanční trhy

HB: Vaším největším osobním úspěchem je bezpochyby celosvětové vítězství monetarismu. Co z toho zbylo?
Výkony centrálních bank se za posledních dvacet let zlepšily. To se projevilo na cenách: inflace téměř všude klesla, míra inflace je výrazně stabilnější. To výrazně zlepšilo základ pro finanční transakce.
Ti, kteří si peníze půjčují nebo je půjčují a kupují či prodávají majetek, proto mají mnohem méně starostí než dříve - tehdy museli vždy s inflací počítat. Toto zlepšení správy peněz vedlo ke kvalitativnímu zlepšení finančních trhů. To má velký podíl na celosvětovém pokroku posledních 30 let.

HB: Tyto úspěchy USA se ale vzhledem k enormnímu zahraničnímu zadlužení relativizují.
Tato obava není na místě. To, co zde máme, je statistický artefakt - statistická iluze. Hlavní se zdá být, že USA mají na kapitálové straně velmi vysoké zahraniční zadlužení. Když se ale podíváte na stranu zisku a ztrát, pak není k deficitu žádný důvod. Příjmy cizinců z majetku v USA zhruba odpovídají výnosům, které Američané dosahují ze svého majetku někde ve světě. Zde žádnou velkou nerovnováhu nevidím.

HB: Obrovské zadlužení ale zůstává.
Čísla zadlužení jsou jen částečný aspekt věci. Když máte majetek, z něhož příjmy dosahují zhruba stejné výše jako náklady, pak nemáte žádný deficit. Navíc si myslím, že celková hodnota majetku, který vlastní američtí občané v zahraničí, je mnohem vyšší, než statistika vykazuje.
Často se jedná o majetek, který už byl pořízen před desítkami let. Nárůst jeho hodnoty ale nebyl vykázán, protože pro to neexistovaly žádné daňové důvody.
Dalším aspektem je, že mnozí lidé přinášejí svůj majetek do Spojených států, protože chtějí mít politicky jistou investici, která není ohrožena zestátněním. To platí především pro úspěšné lidi v Číně a Indii. Ty žene strach, že by jim jejich majetek mohl být v jejich rodné zemi odebrán. A Spojené státy jsou stále ještě dobrým trhem pro jisté investice, které pak mají menší výnosy než produktivní investice či rizikové akcie. To je cena jistoty. Naopak mají vysokou produktivitu a výnosy americké investice v zahraničí.
Když bereme v potaz tyto dynamické podmínky, pak se statisticky viděno vysoké zadlužení Spojených států rozpouští.

HB: Kromě peněžní a hospodářské politiky se zasazujete také o reformy vzdělání. Jaká je vaše bilance v této oblasti?
Ne příliš úspěšná. To souvisí s tím, že je opozice amerických učitelských odborů příliš silná. Tyto odbory, a to dle mého názoru nejen ve Spojených státech, jsou proti konkurenci, proti jakémukoliv tržně-hospodářskému řešení. Máme sice povinnou školní docházku, přesto ale střední školu nedokončí více než čtvrtina našich dětí. Tyto děti nemají smysluplné vzdělání, žádnou hodnotnou kvalifikaci, a většina z nich proto má i velmi těžký život.

HB: Váš popis se velmi podobá problémům druhého stupně německých škol, takzvaných Hauptschule.
Jediný důvod v USA je, že jsou školy zaměřeny na zájmy učitelů a ne na zájmy školáků. To souvisí s druhem státní subvence. Kdykoliv vláda něco dotuje, pak to může dělat dvěma způsoby: buď může subvencovat výrobce, nebo spotřebitele. Může například zaplatit zemědělce, aby vyráběli potraviny, nebo může vydávat potravinové známky pro jednotlivé spotřebitele, kteří pak mohou potraviny kupovat levněji. Když vláda dotuje výrobce, pak neexistuje hospodářská soutěž, producenti nemají opravdový důvod s penězi smysluplně zacházet. Pokud podporujete spotřebitele, pak mají oni zájem své peníze správně využít.

HB: Jak je to se subvencováním vzdělání systémem státních poukazů
Ano. Zkoušeli jsme vyvinout vzdělávací systém, v němž by vláda dále subvencovala školy. Ale subvence by šly ve formě vzdělávacích poukazů přitom do rukou dětí, a ne do školy. Nechceme subvencovat žádné budovy, chceme podporovat kvalitu vzdělávání.
Se systémem poukazů by stát, jako až doposud, ročně vydal na jednoho školáka 10 000 až 12 000 dolarů. Dál by část z toho dával škole. Ale polovinu nebo dvě třetiny by prostřednictvím rodičů dostávali školáci. A vláda by pak rodičům dovolila tyto peníze vydat na výuku na kterékoli škole. V té škole, o níž si rodiče myslí, že je pro jejich dítě nejlepší. V současném systému školu pro dítě stanovuje stát. Právě chudší rodiče ale nemají žádný vliv, a nakonec tak chudí zůstávají stále na horších školách.

Zaměstnanci musí být vzdělaní

HB: Jak důležitá je přitom role rodičů?
Zjistili jsme, že nejchudší rodiny mají velký zájem na tom, aby jejich děti měly vzdělání, které jim umožní lepší život v jiných sociálních podmínkách.
HB: Proč bere monetární politik jako Milton Friedman vzdělávací systém tak vážně?
V naší vysoce technizované ekonomice potřebujeme dobře vzdělané zaměstnance. Ale ještě důležitější je, že druh školního systému mění sociální strukturu společnosti. Ve Spojených státech směřujeme k systému dvou společenských vrstev - jedné, která něco vlastní a druhé, která nemá nic. Bohatí a chudí. Lidé s majetkem a vzděláním dosahují relativně vysokého příjmu. Ti, kteří nemají nic, jsou z velké části i ti, kteří nemají dokončené vzdělání. A náš současný školní systém vede k tomu, že se tento rozdíl stále více zvětšuje a že roste rozdíl mezi příjmy těch, co jsou nahoře a těch, co jsou dole. To je vzhledem k duchu a blahu společnosti nezdravý vývoj.

Milton Friedman
Narodil se v roce 1912 v New Yorku a patří k nejvlivnějším ekonomům 20. století. V roce 1976 dostal Nobelovu cenu za ekonomii. Jako člen takzvané Chicagské školy Friedman vyvinul teorii, která nabyla popularity jako monetarismus. Proti tehdy převládajícímu vědeckému hlavnímu proudu, který razil britský ekonom John Maynard Keynes, požadoval Friedman již počátkem šedesátých let zmenšení role státu. Schopnosti trhu jsou podle něj samy nejlépe schopny vytvořit celohospodářské optimum.
V osmdesátých letech Friedman podporoval předvolební boj republikána Ronalda Reagana, který po svém zvolení prezidentem v roce 1980 velkou část učení Chicagské školy převzal do své hospodářské politiky.
Friedman navíc radil konzervativní britské premiérce Margaret Thatcherové či chilskému diktátorovi Pinochetovi. Jako duchovní otec neoliberální hospodářské politiky se brzy stal terčem veřejné kritiky, čehož si ale příliš nevšímal. Pád socialismu podle něho jeho teorie potvrdil.