K čemu jsou médiím lidé, kteří je nenávidí

Miloš Čermák
Nemají rádi tradiční média. Podezírají je z manipulací a mnoha dalších špatností. Čekají na jejich chyby, a když se dočkají, touží po krvi. O kom je řeč? Samozřejmě o blogerech. Například těch, kteří teď usvědčili spolupracovníka agentury Reuters, že počítačově zfalšoval snímky pořízené ve válečném Bejrútu. Neboli že se dopustil jednoho ze smrtelných reportérských hříchů.
Amatérsky přikreslený dým, kterým Adnan Hadždž "vylepšil" svou fotografii (a který ho stál zaměstnání), odhalil americký bloger Charles Johnson. Není to jeho první úlovek. V roce 2004 zveřejnil, že se reportáž americké televize CBS, která mapovala službu mladého George W. Bushe u Národní gardy, opírá o dokumenty vyrobené na osobním počítači, které v sedmdesátých letech ještě neexistovaly. Aféra poškodila reputaci legendárního moderátora Dana Rathera a vedla až k jeho rezignaci.


Poučení diletanti

Nikdy v minulosti nebyla média pod takovým tlakem jako nyní. Novináři vždycky dělali chyby. Je to zakódováno v povaze jejich profese. Jak kdysi napsal polský logik Josip Boche#241#ski, jsou jen poučenými diletanty. Píší nebo mluví o věcech, které znají pouze povrchně. Ať už si vyberou jakékoliv téma, vždy jsou mezi jejich čtenáři či diváky lidé, kteří mu rozumějí lépe. A novináře mohou kdykoliv usvědčit z neznalosti či omylů.
Zatímco dříve mohli jen napsat dopis do redakce (která ho buď zveřejnila, anebo nikoliv), případně nad chybami mávli rukou, dnes mají mocnou zbraň: internetové stránky.
Mnozí začali média sledovat a kontrolovat systematicky. Konec konců to není nic těžkého: chyby novinářů si uvědomuje každý pozornější čtenář či divák. Internet ovšem umožňuje, aby se mediální "kverulanti" spojili a hledali chyby společně. A tiskli tak pomyslně média ke zdi.


Kdo bude hlídat hejno vran

Ne že by média v éře před internetem byla bez kontroly. Takzvaný princip seberegulace patří k základním pilířům jejich fungování.
V zájmu médií totiž je přesvědčit společnost, že jsou schopna uhlídat se sama navzájem. Pokud by se jim to nedařilo, dostali by politici argument pro kontrolu zvenčí.
Jenže hlídat sám sebe je obtížné. Jak říká české přísloví, vrána vráně oči nevyklove. Někdy se média zdráhají kritizovat kolegy proto, aby nebyla podezírána z konkurenčního boje, jindy s kolegy prostě jen drží basu. Anebo je nekritizují, protože vědí, že sama mají máslo na hlavě.
Nejlepšími kritiky médií jsou tedy outsideři, které neomezují profesní ani osobní vazby. Proto mnohé západní redakce začaly v sedmdesátých letech minulého století najímat takzvané ombudsmany, které platí za to, že sledují v tom kterém médiu kvalitu novinářské práce a případně komunikují s nespokojenými čtenáři.
Dnes ombudsmani fungují ve většině velkých deníků či televizních stanic v Americe, v Británii i v řadě západoevropských zemí.
Od konce devadesátých let se však ukazuje, že jejich roli - a dokonce zadarmo - může zastat internet. Lépe řečeno lidé snažící se nachytat média na švestkách.


Čas číst, čas psát

Většina z nich k nim má rozporuplný vztah a žijí s nimi ve zvláštní symbióze: jsou jejich vášnivými čtenáři či diváky, zároveň je však nelítostně kritizují. Novináři obvykle nedokážou tuto službu patřičně ocenit. Není divu, kritiku snáší dobře málokdo.
Když koncem devadesátých let založil Američan Seth Lipsky webovou stránku Smartertimes.com (v překladu "Chytřejší Timesy") a den co den zveřejňoval všechny chyby a nepřesnosti, které objevil v deníku The New York Times, vedení novin prohlašovalo, že ho existence tohoto webu nijak nezajímá ani nevzrušuje. Než vyšlo najevo, že zmíněná stránka patřila v redakci k nejnavštěvovanějším.
Dnes podobně fungují stovky, možná tisíce blogerů. Mnohé ke kritice médií vedou ideologické důvody.
Někdy je těžké se jim zavděčit. Například pravicoví blogeři kritizují masová média, že ve zpravodajství o blízkovýchodním konfliktu příliš přistupují na propagandu Hizballáhu, referují o civilních obětech a málo vysvětlují důvody útoků. Stejná média přitom levicoví blogeři obviňují zase ze zaujatosti pro izraelskou stranu.
Ne vždy se blogeři "trefí". Minulý týden například kolovaly na internetu snímky, na kterých je mrtvá libanonská dívka. Z časových údajů na snímcích ovšem vyplývá, že byly pořízeny až s několikahodinovým odstupem. To vzbudilo podezření, že dívka je ve skutečnosti figurantka a že jde o naaranžovanou situaci. Bublina počínajícího skandálu však rychle splaskla. Ukázalo se, že na snímcích je pouze uvedeno, kdy je ten který zpravodajský server zveřejnil.


Slováci sobě

Někteří blogeři se vyloženě soustředí na profesionální poklesky. Typickým příkladem je Slovák Gabriel Šípoš. Ten svůj blog Slovak Press Watch provozoval v letech 2002 až 2004 a mimo jiné odhalil plagiátora, který pod jménem Edwin Grassmaier publikoval články v kulturní rubrice deníku Sme. A který zhruba dvě stě článků opsal a přeložil z německého týdeníku Der Spiegel. Kdo přesně se za pseudonymem skrývá, se zatím nepodařilo zjistit.
Zatímco však deník v souvislosti s touhle aférou propustil svou kulturní redaktorku, Šípošovi od letoška nabídl blogování na svém serveru. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat: v červenci obvinil Šípoš z vykrádání zahraničního tisku redaktorku slovenských Hospodárských novin.
A nijak nešetří ani Sme, na jehož webu bloguje. Titulek článku z minulého týdne zní: Sme fláka prístup k anonymným zdrojom. "Nijak nám nenadržuje. Naopak. Je k nám kritičtější než k ostatním," říká Tomáš Bella, který blogovací projekt nejvlivnějšího slovenského deníku řídí.


Kdy přijde Posedlý

Jak je vidět, média si někdy své kritiky téměř hýčkají. Z tohoto pohledu je škoda, že v Česku zatím žádný bloger noviny podobně systematicky "nepronásleduje".
Přitom by bylo o čem psát. Časopis Týden například použil v minulém vydání na titulní straně koláž, jejíž součástí byla krvavá skvrna, kterou si vypůjčil z agenturní fotografie pořízené v severním Izraeli. Fotomontáž ovšem ilustrovala článek o vymření Přemyslovců. Mohl by to být typický úlovek blogerů, upozornily na něj však Lidové noviny.
Berme to jako unikátní možnost, kdy noviny mohou kritizovat blogery. V tomto případě za nečinnost. Copak se nenajde inteligentní a přiměřeně posedlý bloger, který českým novinářům půjde životodárně po krku?
Autor je ředitelem pro strategii týdeníku Respekt