Zjištění, že si v Česku tři čtvrtiny mužů i žen přejí mít dvě děti (HN 28. února) potěší každého, kdo nemá srdce okoralé. Rozum se ovšem neubrání, aby k tomu nepřičinil pár poznámek.
Především všichni známe rozdíl mezi tím, co bychom chtěli, a tím, co můžeme či dokážeme. Přání mít dvě děti je jedna věc, to, kolik jich nakonec máme, jiná. Všichni už víme, že silné ročníky potenciálních matek z poloviny sedmdesátých let se přiblížily věkové hranici, kdy další odklad rozhodnutí mít první dítě začíná být problematický. Vidina rodiny se dvěma dětmi začíná pro bezdětnou třicátnici zapadat pomalu za obzor.
Lehounké zvýšení počtu porodů v posledních čtyřech letech - z 90 na 97 tisíc - je náznakem, že tlak krátícího se času působí. Aby ale tyto ročníky dosáhly na svůj vlastní ideál dvou dětí v rodině, musel by v příštích pěti letech vzrůst počet ročně narozených dětí u nás až někam na 130 - 140, ale možná až 160 tisíc porodů ročně. V porodnicích by to způsobilo vítanou katastrofu.
Čtyři děti stačí?
Nic takového ovšem reálně nehrozí. Přání dvou dětí v rodině už zůstane u této generace zřejmě nenaplněno. Jak mnoho dětí se ještě ženám, které začaly odkládat mateřství od počátku devadesátých let, ještě narodí, ukáže teprve budoucnost, ale pravděpodobnost, že by konečně plodnost této generace přesáhla průměr 1,2 dítěte na ženu, není příliš veliká. Narodí se tedy na 100 potenciálních matek 120 dětí, což znamená, že o generaci dále bude na jejich místě jen 60 potenciálních matek. Ty by, aby bylo vnuček opět tolik co babiček, musely mít ne dvě, ale spíše čtyři než tři děti. Jak pravděpodobná je taková změna, nechť posoudí čtenář sám.
Výraznému stárnutí a nakonec poklesu domorodé populace se zřejmě nevyhneme. Mohlo by, ale také nemuselo by to kvalitě života v české kotlině a moravském úvalu vadit; na tom mezi odborníky není úplná shoda. Jiná věc je, komu se u nás děti rodí: to ovlivní šance Česka nepochybně.
Studium versus plodnost
Pohled na graf, který máme před sebou, ukazuje, jak obrovské rozdíly v plodnosti způsobuje vzdělání potenciálních matek. Nad záchovným číslem 2,1 dítěte na ženu držely českou populaci nejprve ženy se základním vzděláním a od konce padesátých let (od ročníků žen narozených po roce 1935) také ženy vyučené. Vzestup plodnosti vyučených žen lze vysvětlit tím, že příležitost vyučit se dostávalo stále více žen, takže se v této kategorii ocitly i ženy, které dříve zůstávaly nevyučené.
Totéž však neplatí pro vysokoškolačky. I mezi ně přicházelo od počátku šedesátých let stále více těch, které by byly dříve skončily své vzdělání na úrovni maturity. Podíl vysokoškolsky vzdělaných žen se za jednu generaci zdvojnásobil, mnohé dcery maturantek staly se vysokoškolačkami. Nevzaly si s sebou ale do nového statusu porodnost maturantek. Přizpůsobily své reprodukční chování reprodukčnímu chování vysokoškolaček.
Bylo by velmi nebezpečné přehlížet, že vysokoškolské studium má tak silný negativní vliv na plodnost. Ať se nám to líbí nebo ne, matka příroda přenáší i kognitivní vlohy dědičností. Ta samozřejmě působí jen pravděpodobnostně, ale dítě z páru, kde jsou od přírody oba rodiče intelektuálně dobře vybaveni, má dvojnásobnou šanci, že jejich výbavu zdědí. A česká populace se vyznačuje vysokou mírou homogamie - pravděpodobnost, že si vysokoškolačka vezme zase vysokoškoláka, je u nás skoro desetkrát větší, než by byla při náhodném výběru, a téměř stejně tak to vypadá na spodním konci vzdělanostní škály.
Chytří chytře chytré
Zajisté, dědičnost není všechno, výchovou se vlohy dají rozvinout, anebo nechat zplanět. Ale má to své meze, o kterých vám řekne své každý učitel. Výchova v rodině navíc působení dědičnosti pohříchu posiluje, namísto aby je vyrovnávala: nadaní a vzdělaní lidé věnují rozvoji vloh svých dětí daleko více energie a péče. Mají pro to také lepší předpoklady - počínaje tím, že jsou lépe orientováni v tom, co jejich dítěti prospívá, a konče lepším finančním zázemím.
Po několik generací působí tedy u nás skrytá selekce: chytří si berou chytré, mají spolu chytré děti a ty pak chytře vychovávají. Jen jich mají pomálu.
Nikdo dnes už nepochybuje, že přirozená intelektuální kapacita patří k nejcennějším přírodním zdrojům každého národa. Do jeho rozvoje budeme muset více investovat, ale měli bychom také přemýšlet o tom, jak omezit ztenčování jeho přirozeného základu. Jak poznamenal už před čtvrt stoletím jeden český antropolog, budeme-li v této věci jenom slabě lehkomyslní, budeme brzy lehce slabomyslní.
Jen úplný idiot by mohl učinit z předložených skutečností závěr, že je třeba omezit vzdělávání žen. O moc chytřejší není ani názor, že o takových věcech by se raději nemělo mluvit. Při tvorbě sociální politiky můžeme ale postupovat se zřetelem na ně, anebo je ignorovat. Přiznáme-li rodičovský příspěvek 7500 Kč ženě bez kvalifikace, rozšíří jí to prostor pro mateřství bez podstatné změny způsobu života, protože jí to ve významné míře kompenzuje plat. Tentýž příspěvek vysokoškolsky kvalifikované profesionálce s příjmem 25 tisíc měsíčně nijak moc nepomůže. Je to tedy politika, která diferencovanou porodnost podporuje.
Opatření, která posilují rovnoměrnější porodnost pro všechny rodiny, jsou přitom v Evropě známá - a české výzkumy ukazují, že i naše populace je má za své priority. Je to podpora práce na částečný úvazek, podpora kvalitních předškolních zařízení a podpora dostupnosti bydlení pro mladé páry.
Dosáhnout změny v těchto parametrech je ovšem podstatně náročnější než jednoduše sáhnout do státní kasy. Je to náročnější i pro to, aby tato opatření přinesla výsledek, budou se muset měnit nejenom pravidla, ale i naše chápání problému. Autor je sociolog
Kolik má kdo dětí
Především všichni známe rozdíl mezi tím, co bychom chtěli, a tím, co můžeme či dokážeme. Přání mít dvě děti je jedna věc, to, kolik jich nakonec máme, jiná. Všichni už víme, že silné ročníky potenciálních matek z poloviny sedmdesátých let se přiblížily věkové hranici, kdy další odklad rozhodnutí mít první dítě začíná být problematický. Vidina rodiny se dvěma dětmi začíná pro bezdětnou třicátnici zapadat pomalu za obzor.
Lehounké zvýšení počtu porodů v posledních čtyřech letech - z 90 na 97 tisíc - je náznakem, že tlak krátícího se času působí. Aby ale tyto ročníky dosáhly na svůj vlastní ideál dvou dětí v rodině, musel by v příštích pěti letech vzrůst počet ročně narozených dětí u nás až někam na 130 - 140, ale možná až 160 tisíc porodů ročně. V porodnicích by to způsobilo vítanou katastrofu.
Čtyři děti stačí?
Nic takového ovšem reálně nehrozí. Přání dvou dětí v rodině už zůstane u této generace zřejmě nenaplněno. Jak mnoho dětí se ještě ženám, které začaly odkládat mateřství od počátku devadesátých let, ještě narodí, ukáže teprve budoucnost, ale pravděpodobnost, že by konečně plodnost této generace přesáhla průměr 1,2 dítěte na ženu, není příliš veliká. Narodí se tedy na 100 potenciálních matek 120 dětí, což znamená, že o generaci dále bude na jejich místě jen 60 potenciálních matek. Ty by, aby bylo vnuček opět tolik co babiček, musely mít ne dvě, ale spíše čtyři než tři děti. Jak pravděpodobná je taková změna, nechť posoudí čtenář sám.
Výraznému stárnutí a nakonec poklesu domorodé populace se zřejmě nevyhneme. Mohlo by, ale také nemuselo by to kvalitě života v české kotlině a moravském úvalu vadit; na tom mezi odborníky není úplná shoda. Jiná věc je, komu se u nás děti rodí: to ovlivní šance Česka nepochybně.
Studium versus plodnost
Pohled na graf, který máme před sebou, ukazuje, jak obrovské rozdíly v plodnosti způsobuje vzdělání potenciálních matek. Nad záchovným číslem 2,1 dítěte na ženu držely českou populaci nejprve ženy se základním vzděláním a od konce padesátých let (od ročníků žen narozených po roce 1935) také ženy vyučené. Vzestup plodnosti vyučených žen lze vysvětlit tím, že příležitost vyučit se dostávalo stále více žen, takže se v této kategorii ocitly i ženy, které dříve zůstávaly nevyučené.
Totéž však neplatí pro vysokoškolačky. I mezi ně přicházelo od počátku šedesátých let stále více těch, které by byly dříve skončily své vzdělání na úrovni maturity. Podíl vysokoškolsky vzdělaných žen se za jednu generaci zdvojnásobil, mnohé dcery maturantek staly se vysokoškolačkami. Nevzaly si s sebou ale do nového statusu porodnost maturantek. Přizpůsobily své reprodukční chování reprodukčnímu chování vysokoškolaček.
Bylo by velmi nebezpečné přehlížet, že vysokoškolské studium má tak silný negativní vliv na plodnost. Ať se nám to líbí nebo ne, matka příroda přenáší i kognitivní vlohy dědičností. Ta samozřejmě působí jen pravděpodobnostně, ale dítě z páru, kde jsou od přírody oba rodiče intelektuálně dobře vybaveni, má dvojnásobnou šanci, že jejich výbavu zdědí. A česká populace se vyznačuje vysokou mírou homogamie - pravděpodobnost, že si vysokoškolačka vezme zase vysokoškoláka, je u nás skoro desetkrát větší, než by byla při náhodném výběru, a téměř stejně tak to vypadá na spodním konci vzdělanostní škály.
Chytří chytře chytré
Zajisté, dědičnost není všechno, výchovou se vlohy dají rozvinout, anebo nechat zplanět. Ale má to své meze, o kterých vám řekne své každý učitel. Výchova v rodině navíc působení dědičnosti pohříchu posiluje, namísto aby je vyrovnávala: nadaní a vzdělaní lidé věnují rozvoji vloh svých dětí daleko více energie a péče. Mají pro to také lepší předpoklady - počínaje tím, že jsou lépe orientováni v tom, co jejich dítěti prospívá, a konče lepším finančním zázemím.
Po několik generací působí tedy u nás skrytá selekce: chytří si berou chytré, mají spolu chytré děti a ty pak chytře vychovávají. Jen jich mají pomálu.
Nikdo dnes už nepochybuje, že přirozená intelektuální kapacita patří k nejcennějším přírodním zdrojům každého národa. Do jeho rozvoje budeme muset více investovat, ale měli bychom také přemýšlet o tom, jak omezit ztenčování jeho přirozeného základu. Jak poznamenal už před čtvrt stoletím jeden český antropolog, budeme-li v této věci jenom slabě lehkomyslní, budeme brzy lehce slabomyslní.
Jen úplný idiot by mohl učinit z předložených skutečností závěr, že je třeba omezit vzdělávání žen. O moc chytřejší není ani názor, že o takových věcech by se raději nemělo mluvit. Při tvorbě sociální politiky můžeme ale postupovat se zřetelem na ně, anebo je ignorovat. Přiznáme-li rodičovský příspěvek 7500 Kč ženě bez kvalifikace, rozšíří jí to prostor pro mateřství bez podstatné změny způsobu života, protože jí to ve významné míře kompenzuje plat. Tentýž příspěvek vysokoškolsky kvalifikované profesionálce s příjmem 25 tisíc měsíčně nijak moc nepomůže. Je to tedy politika, která diferencovanou porodnost podporuje.
Opatření, která posilují rovnoměrnější porodnost pro všechny rodiny, jsou přitom v Evropě známá - a české výzkumy ukazují, že i naše populace je má za své priority. Je to podpora práce na částečný úvazek, podpora kvalitních předškolních zařízení a podpora dostupnosti bydlení pro mladé páry.
Dosáhnout změny v těchto parametrech je ovšem podstatně náročnější než jednoduše sáhnout do státní kasy. Je to náročnější i pro to, aby tato opatření přinesla výsledek, budou se muset měnit nejenom pravidla, ale i naše chápání problému. Autor je sociolog
Kolik má kdo dětí
