Arnošt Lustig: Bez humoru a radosti nemůže člověk existovat

rozhovor

Arnošt Lustig: Bez humoru a radosti nemůže člověk existovat

S jakými pocity se do Terezína vracíte?
Se smíšenými. Jako bych se ponořil do Atlantiku, na loď potopenou před pětapadesáti lety, kde se všechno utopilo. A já jsem jedním z pasažérů, kteří tomu nějakým záhadným způsobem, který si ani nedokážu vysvětlit, unikli. Je to tak šílené, že to ani nedovedu popsat. Dnes tady pulzuje život, maminky vozí kočárky, lidé pěstují růže a kapustu, támhle mladá zahradnice s nahejma nohama pohrabuje listí...
Lidský mozek je záhadná organizace paměti a zapomnění. Podvědomě se mi vybavují různé věci - vidím třeba elegantní kluky, kteří si vzali v šest hodin po práci čistou košili a vyšli do ulic na korzo... Rád bych se na jedinou vteřinu vrátil v čase a viděl, co se tu dělo. Potkal bych tatínka, to byl moc hezký, elegantní člověk, maminku, která tady v jedněch kasárnách žila se sestrou... Já jsem žil v tomhle domě, kde jsem si svůj dvojkavalec vyzdobil obrázky Prahy. "Doma" už žádné nebylo, protože ho zabavili Němci do poslední židle i mlýnku na kafe. Ale stejně nám vědomí, jak je domů blízko, pomáhalo, protože tady byli i lidé z Berlína, Amsterodamu, z Kodaně... A my si říkali: "Až to jednou praskne, tak my budeme doma za hodinu."
A ještě jeden pocit dnes mám - že jsem svobodný člověk! Samozřejmě, nejsem totálně svobodný - nemůžu ve svém věku běhat jako Zátopek, ale ten pocit svobody je úžasnej. Svobodu nemůžeš vzít do ruky, je neviditelná, nehmatatelná, ale máš ji jako vzduch v plicích. Svoboda je pro všechny a to je krásný.
Do Terezína vás přivedly i pracovní povinnosti spojené s tím, že jste prezidentem zdejší filmové přehlídky. Její vznik jste prý přímo inicioval.
Byl jsem tady se studenty z University of Kansas, kde přednáší jeden profesor o mojí knize Nemilovaná. A potkal jsem pana Lišku, který mě uvedl do umělecké kolonie zvané MECCA. Dali mně kafe, ukázali mi katakomby a vyprávěli, jaký mají program. A já prohlásil, že jim tady ještě vedle literárního a divadelního festivalu chybí filmová přehlídka.
Oni se toho hned chytli a jestli bych se prý ujal předsednictví - říkají tomu postu vznešeně prezident, což se mi zdá mírně nadsazené. Takže jsem prezidentem Fort Filmu, snažím se jim radit, skromně a neokázale, protože jsou chytřejší než já. A protože festivalu předsedám, tak má určitý punc antifašismu, antifanatismu a zastává se myšlenky lidských práv. Mě zajímá všechno, co brání člověka - jeho právo, jeho svobodu, jeho volnost, jeho radost a jeho slušnost.
Patříte ke spisovatelům, kteří reflektují téma holocaustu. Ale zároveň se trošku vymykáte svým přístupem, protože na tohle strašlivé téma jste schopen vzpomínat i s humorem...
Víte, to téma je prokleté - existuje mnoho jiných námětů, které by mně přinesly daleko větší uspokojení. Většina autorů toho, čemu vy říkáte holocaust a čemu já říkám masová vražda, se snaží sdělit nesdělitelné. Holocaust je něco, co se stalo v Řecku na jednom ostrově, který zničilo zemětřesení a on shořel i s lidmi. Ale tohle byla masová vražda zorganizovaná a provedená německými architekty, inženýry, důstojníky, vojáky, univerzitními profesory a politiky. A to zlo bylo tak velké, že ani sebegeniálnější člověk není schopen ho popsat. Celá plejáda vynikajících spisovatelů - Primo Levi, Paul Celan, Jean Améry - kteří se snažili sdělit nesdělitelné, zahynula vlastní rukou.
Může to být jenom jako štafeta. Já jsem si vyvolil místo v té štafetě, kde bych rád vyzdvihl okamžiky radosti a krásy, kterou ti lidé prožili, než zahynuli. Takže ten můj čas je minutu před dvanáctou, zatímco těch jedenáct hodin padesát devět minut je hrůza. Ale v té jediné minutě se odehrálo to hezčí, co se snažím zdůraznit svým psaním. Protože humor a radost jsou takové dary, bez kterých člověk nemůže existovat.
Jen bych si přál, abych měl víc humoru a byl jsem schopen zachytit víc radosti. Každý zlomek vteřiny radosti člověka odsouzeného k smrti vyváží tuny radosti normálního člověka.
V letech 1948/1949 jste pracoval jako korespondent v Izraeli, kam po válce odešli mnozí Židé. Proč jste se do Československa vrátil?
Československo je požehnání i prokletí pro některé lidi - a já jsem jeden z nich. Jestli je ve mně něco dobrého, tak za to vděčím Čechům a české zemi. A jestli je ve mně něco prožluklého, tak jim za to vděčím také. Můj tatínek byl český patriot, který nás vychovával v tom duchu, že jestliže hledáme zaslíbenou zemi, tak jsou to právě Čechy.
Izrael mám ale rád stejně. Jestli je země, za kterou bych šel bojovat, tak je to Izrael. A víte proč? Protože Němci nás neodsoudili jenom k smrti. Oni nás odsoudili k bezmoci a bezbrannosti. Nemůžete ponížit člověka víc, než když ho zbezmocníte. A Izrael je první země, která nedovolí, aby byl bezbranně zabit jediný Žid na širé zemi! Víte, co to znamená pro židovského kluka, který - když mu řekli, tak šel do komína, protože mu nic jiného nezbývalo?! Bránit se, to je nádherná vlastnost člověka, to je sestra svobody.
Nelitoval jste v padesátých letech přece jen svého návratu?
Nelitoval. My jsme byli tři kamarádi - Ludvík Aškenazy, Ota Pavel a já. Nás nezajímalo nic jiného, než abychom se naučili psát. A všichni jsme psali o tom dobrém v člověku - takový jsme měli program. Nás nezajímaly podlosti, zločiny... Samozřejmě, že mě polil studený pot, když jsem si přečetl v novinách, že židovští lékaři v Sovětském svazu zavraždili Maxima Gorkého a chtěli zavraždit tatíčka Stalina...
Otovi Pavlovi jste věnoval knihu vzpomínek Okamžiky. Co vás přimělo k tomu, abyste ji třicet let po jeho smrti napsal?
Mě nikdy nenapadlo, že budu o Otovi psát. A nikdy mě ani nenapadlo, že bych měl psát nějaké paměti. Pořád si připadám jako kluk - jen když se podívám do zrcadla, tak vidím, že můj omyl je nebetyčnej.
O Otovi jsem začal psát proto, že o něm začaly vycházet blbosti. Nechci se dotýkat autorů, kteří napsali hezké věci, ale zdálo se mi, že je načase o něm říct i něco vážného zblízka. A tak jsem se o to pokusil. Není to doslovný dokument, který by posloužil před soudnou stolicí. Paměť samozřejmě zkresluje, zdůrazňuje, vyčleňuje... Chtěl jsem to napsat tak, aby čtenář pocítil k tomu člověku úctu. Aby věděl, že když čte spisy Oty Pavla a je nadšený z jeho líčení, z jeho slohu a z jeho námětů, tak že jde o dílo autora, který pracoval s nemocným mozkem, v přestávkách mezi onemocněním a lepšími okamžiky. A aby čtenář - obrazně řečeno - na chvíli přestal číst a uvědomil si, jakou obrovskou cenu Ota zaplatil.
Píšete po třiceti letech ve Spojených státech stále česky, nebo i anglicky?
Česky, anglicky píšu jen novinové články do Washington Post a jinam. V češtině sice nepostavíte atomovou bombu, protože nemá tolik slov, ale je to nádherný jazyk. Já jiný ani tolik neznám a dobře se mi v něm píše.
Hlídáte si svoje překlady do angličtiny?
Ne, to bych zešílel. Víte, že Milan Kundera nemluví ani s jedním svým překladatelem? Překladatel knihu přeloží, spisovatel mu ji znovu přepíše a překladatel ji pak musí opět přeložit, anebo se jde oběsit. Já to nečtu. Proč mám číst v jazyku, kterému rozumím, když nemůžu svoje knížky číst japonsky, estonsky, bulharsky, hebrejsky nebo čínsky? Tak proč bych se rozčiloval jen proto, že rozumím anglicky?!
Překládá se z jazyka a z psychologie. Třeba můj anglický překladatel mi řekl, že moje lyrické pasáže vynechal, protože v angličtině jsou z nich bláboly, i když v češtině jsou krásné. Ptal jsem se ho, jestli by si to dovolil, kdyby překládal lyrické pasáže z bible. A on mi řekl: "Tam nejsou lyrické pasáže. To je jenom akce - dialog - akce - dialog a popis." Je to dobrý překladatel - Ewald Osers, jeho překlady měly rozhodující slovo, když navrhovali Seiferta na Nobelovu cenu.
Kniha Krásné zelené oči byla letos navržena na Pulitzerovu cenu... Sice ji nezískala, ale nakolik v angloamerickém světě tahle mediální hra na slavné a ještě slavnější funguje?
Tzv. sláva, popularita nebo známost, která v Americe rychle uvadá, se mění v peníze. Amerika je parní válec, který nakonec převálcuje sám sebe. Třeba Hemingwaye se ptali po Nobelově ceně - no, je to dobré, ale co nám nabídnete příští rok? Mně osobně takový přístup vyhovuje, protože mě udržuje ve střehu.
Knížka Krásné zelené oči si docela dobře počíná v Anglii, prodali jí za tři neděle třicet tisíc. A teď v říjnu vyjde v masovém vydání i v Americe. Nejlepší ale je, že ji Asociace amerických knihovníků vybrala mezi dvanáct nejlepších knih roku! V zemi, kde vychází snad sto padesát tisíc knih ročně!
Zdaleka to ale nebyla jediná ocenění vašich knih...
Na Národní cenu za Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou jsem byl navržen měsíc potom, co jsem přijel do Ameriky. To byla důležitá cena - sice jsem ji nedostal, protože jsem nebyl ještě občan, ale prošlo to všemi novinami od pobřeží k pobřeží. Dvakrát jsem dostal Národní židovskou cenu - za Ditu Saxovou a dokonce i za Nemilovanou! O téhle knížce jsem si přitom myslel, že mě za ni proklejou, protože je o kurvě.
A za scénář k filmu Vzácné dědictví jste získal dokonce prestižní televizní Emmy Award...
Obrátila se na mě organizace Philip Morris, jestli bych napsal scénář s jedním rabínem, aby to bylo z hlediska židovství přesné, a s jedním klukem z Hollywoodu, aby to mělo ten správný hollywoodský štych.
Nějaký židovský režisér maďarského původu dostal na film hrozné peníze a my jich polovinu propili v Chateau Margot během příprav. A tak ho vyhodili a režisérem jmenovali syna od majitelů Philip Morris, který studoval u Vojty Jasného na Columbia University. Pro mě to byly čtyři hodiny práce - napsat o Maiselově ulici v Praze, kterou znám zpaměti. A pak přišla velká sláva, protože jsme dostali Emmy.
Co dělá váš velký román "Král promluvil, neřekl nic", na který se už řadu let chystáte?
Velký román je takový můj trik. Všechno, co jsem otiskl v posledních deseti letech, je součást románu, který má dva tisíce stránek. Ale ten mi nikdo neotiskne, a tak ho píšu tak, aby každá součást mohla vyjít samostatně. Zelené oči, Kamarádi, Nemilovaná, Tma a světlo světa (Můj známý Vili Feld)... A do sbírky povídek, která vyjde příští březen, jsem dal začátek románu jako povídku Povodeň. Ještě mi zbývá asi čtyři sta neotištěných stránek. Jednoho dne, až najdu šíleného nakladatele, který bude mít zájem o román o rozsahu tisíc až dva tisíce stran, ho vydám ve třech dílech.
"Amerika je parní válec, který nakonec převálcuje sám sebe. Třeba Hemingwaye se ptali po Nobelově ceně - no, je to dobré, ale co nám nabídnete příští rok? Mně osobně takový přístup vyhovuje, protože mě udržuje ve střehu."
"Třeba Hemingwaye se ptali po Nobelově ceně - no, je to dobré, ale co nám nabídnete příští rok? Mně osobně takový přístup vyhovuje, protože mě udržuje ve střehu."