Kromě Erika Claptona (The Cream, Bluesbreakers), Ritchieho Blackmora (Deep Purple) nebo Peta Townshenda (The Who) patřil v 60. letech k nejznámějším "apoštolům" zesilovačů Marshall Jimi Hendrix. Aparáty, jejichž "rudé oči svítí" i v jedné písni českého Katapultu, spojují už třetí generaci kytaristů celého světa. A ti si je - od Bryana Adamse po ZZ Top - chválí dodnes. Někdejší zpěvák a bubeník Jim Marshall, který je už pátou dekádu vyrábí, byl za celoživotní přínos rockové hudbě před lety přizván do kytarové síně slávy. Po svých 80. narozeninách přijel před pár dny na hudební veletrh do Prahy.


Na vizitce máte doktorát z hudebních věd, ale říká se, že jste ve škole moc nepobyl...
Nemám vůbec žádné vzdělání, poněvadž jsem celé dětství strávil v nemocnici. Kvůli tuberkulóze kostí jsem byl skoro až do třinácti let zabalený v sádrovém obvazu. Když mě pak z nemocnice pustili, lékaři měli strach, že by se mi mohlo něco stát, a tak jsem nikdy do školy nechodil. Pak jsme se z londýnského East Endu přestěhovali do Southallu v Middlesexu a začal jsem pracovat v občerstvení, které vedl otec, a tam jsem smažil hranolky.
Ještě v East Endu jsem sice na pár týdnů do školy šel, ale kvůli věku mě dali do jedné z nejvyšších tříd a já neměl ani tušení, o čem tam šla řeč. V Southallu mě táta chtěl dát do školy znova, ale když jsme byli sami, tak mu říkám: "Tati, je to vážně nutný? Nemám ani páru, o čem se tam mluví." Po pár týdnech to vzdal, ale trval na tom, abych alespoň chodil na hodiny stepu.
Tam jsem byl zas jediný ve třídě a nevěděli, co se mnou, až učitel navrhl, abych si nazkoušel jedno číslo podle Freda Astaira, a pak už pokračoval po svém.
Otec jedné spolužačky pochválil, jak zpívám, a navrhl mi, abych v sobotu večer zašel do tanečního klubu Monapole, kde sám řídil šestnáctičlenný orchestr. Že prý sice zním dobře s pianem, ale s větším orchestrem se to ještě musí vyzkoušet.

Tak jste se vlastně dostal k showbyznysu...
Ano. Ten muž, který se jmenoval Charlie Holmes, mi nakonec tu práci dal, takže jsem začal vystupovat pětkrát šestkrát do týdne a na čtrnáctiletého kluka si vydělal slušné peníze. Ale přitom jsem ještě měl dvě další zaměstnání. Od čtyř ráno jsem pomáhal mlékaři rozlévat mléko do lahví, od osmi jsem pak chodil do fabriky, kde se vyráběl džem. Tam jsem měl úvazek na 48 hodin týdně včetně sobot dopoledne, jak se tehdy pracovalo. Od mlékaře jsem měl každé ráno jeden šilink, jeden a šest pencí v sobotu. Z fabriky jsem měl 18 šilinků - tak se tehdy platilo čtrnáctiletým klukům.

Takže to bylo ještě před válkou...
V roce 1937. V showbyznysu už teď dělám 66 let. Ale tehdy jsem za jedno vystoupení, ať už při tanečním večeru v Monapolu nebo o svatbách a podobně, dostával čtyři šilinky. Přitom jsem zastal i další práce. U toho džemu jsem nevydržel a na železničním seřadišti jsem na auta nakládal šrot, pak jsem taky pracoval v sušenkárně. Tehdy jsem šestnáctičlenný orchestr vyměnil a zpíval se sedmičlenným jazzbandem.

Jak jste se potom ocitl za bicí soupravou?
Tehdy do Monapolu chodili známí boxeři jako třeba šampión Jackie Rankin a někdy se to tam pořádně semlelo, protože každý z těch mladých kluků se před nima předváděl. Ale jenom o přestávkách, když nehrála kapela.
Jelikož místní bubeník musel narukovat, pianista mi říkal, že když stepuju, musím mít smysl pro rytmus, a tak po mně chtěli, abych o přestávkách hrál s pianistou na bicí, aby se to tam tolik nervalo. A taky že potom byl klid a spokojení byli jak hosté, tak majitel i kapela.
Tak jsem začal bubnovat a většinou to byla jenom třetí, čtvrtá doba, což bylo jednoduchý, ale Latinskou Ameriku, která byla tehdy dost populární, jsem nezvládal. Zašel jsem tedy za kapelníkem Charlie Holmesem a on hned povídá. "Přesně vím, co chceš říct. Tobě nejde rumba a tak, co? Já to za tebe vezmu." A kapelník bubnoval za mě! Koncem večera mi bylo jasné, že takhle to dál nejde, a řekl jsem si, že nebudu hrát, dokud se tu latinu nenaučím. Zapsal jsem se tedy na hodiny bicích k nejlepšímu hráči Maxu Abramsovi, a po letech postupně sám začal vyučovat další bubeníky. Tehdy jsem si pořád ještě myslel, že rock'n'roll zas za půl roku odezní. Jsem rád, že jsem se mýlil.

Tehdy se k vám přes bubenické žáky dostali i kytaristé a vaši pozdější zákazníci?
Koncem 50. let jsem už učil bubnovat přes 60 žáků, a pracoval tak více než šedesát hodin týdně. Tehdy jsem si při své bubenické škole otevřel také obchod s bicími nástroji a kluci jako Pete Townshend a Ritchie Blackmore, co hrávali v našem školním souboru, se ptali, proč v obchodě neprodávám taky kytary a zesilovače. Říkal jsem jim, že sice něco vím o bubnech, ale ne o kytarách a zesilovačích. A oni říkali: "Když je objednáš, my je budem kupovat radši u tebe než ve snobáckým West Endu, kde s náma beztak jednají jako s blbečkama."

Proč tam s nimi jednali jako s blbečky?
Prodavači ve West Endu to brali tak, že jejich hlavní příjem plyne z orchestrů a jazzbandů, ale v tom se právě spletli. Rock'n'roll už byl přece na světě. Tím, že jsem se nechal přemluvit s kytarama, to ale neskončilo. Přišli za mnou zas ty samí muzikanti, že pro jejich hudební styl vlastně neexistuje kytarový zesilovač. Měl jsem hudební sluch, lampám jsem rozuměl, protože jsem taky dělal nástrojáře ve fabrice na letecké součástky a u spitfirů jsme třeba lampy EL-44 používali. Rusové lampy v letadlech používají dodnes, koneckonců je od nich doteď dovážíme.

Vy dovážíte pro marshally součástky z Ruska?
Jo a v tomhle oboru patří k nejlepším, jaké jsme kdy používali. Vyrábějí je pro armádu, a tam přece vědí, co dělají, ne? Když mi kluci vysvětlovali, jaký zvuk by od zesilovače očekávali, věděl jsem, že mluví o harmonických kmitech. Nejblíž tomu, co potřebovali, zněl tehdy hodně populární Fender Bassman. Našemu technikovi jsem tehdy navrhl, že postavíme vlastní kytarový zesilovač, ale on se na zbudování samostatného obvodu necítil. Doporučil mi alespoň jednoho osmnáctiletého kluka z EMI, který měl už tehdy fantastickou pověst. Tenhle Dudley Craven pro nás postupně sestavil šest prototypů. A když jsem ten šestý uslyšel, hned jsem věděl, že takovýhle zvuk zesilovače marshally už musejí mít navždy.

Spousta kytaristů ten zvuk pak přirovnávala k oceli, k olovu a podobně. Jak vám ho ale popisovali, když si ho objednávali?
Věděl jsem, co očekávat, protože se mi ho snažili zahrát přímo v našem krámě v Hanwellu.

Kolik marshallů jste vyráběli před čtyřiceti lety a kolik teď?
V roce 1962, když jsme začínali, dělali jsme dva zesilovače týdně. Šasi jsem tehdy vyráběl po nedělích sám. Dneska jich za týden uděláme šest a půl tisíce. Vyvážíme je myslím do sedmaosmdesáti zemí. Většinu už jich ale vyrábíme v Indii a v Koreji. Museli jsme na to přistoupit kvůli konkurenci z Fenderu a Peavy. Ti kvůli snižování nákladů přesunuli výrobu do Mexika a do Číny.
Před dvanácti lety jsme ještě čtyři tisíce kusů vyráběli u nás v Bletchley, ale s těmi náklady to bylo neudržitelné.

Britští vývozci si často stěžují na silnou anglickou libru. Co firma Marshall?
Pochopitelně je to s librou komplikovanější, ale nezdá se, že by to naše vývozy nějak výrazně ovlivnilo.

Myslíte si, že by Británie měla přistoupit na euro?
Vůbec ne. Jelikož v souvislosti s podnikovými prezentacemi dost cestuji, všiml jsem si, že v západní Evropě ceny se zavedením eura vyletěly až ke stropu. Maloobchod toho při přepočtech zneužil podobně jako když se v Británii zaváděl desítkový systém. V Británii jsou na to prodejci dost hamižní.

Co považujete za svůj největší úspěch? Že jste dvakrát od britské královny obdržel cenu za nejlepší vývozní artikl, že jste se dostal do kytarové síně slávy nebo že jsou vaše marshally pořád žádané?
Je to nejspíš směs toho všeho, ale pokud jde o úspěchy, těší mě, že jsem taky učil hrát na bubny lidi jako Micky Waller, který později hrál s Little Richardem, Rodem Stewartem nebo Jeffem Beckem. Mezi moje žáky patří i někdejší dětský herec Mitch Mitchell, který bubnoval s Hendrixem, a ten ke mně Jimiho také přivedl.
Mimochodem, málokdo ví, že Jimi se celým jménem jmenoval James Marshall Hendrix, takže jsme vlastně byli jmenovci. Marshally si vyzkoušel v londýnském klubu klubu Ronnieho Scotta a chtěl se se mnou setkat, že na ně musí hrát. Hned jsem si říkal: Zase další Američan, který by si nejradši všechno odnesl zadarmo, ale on hned na začátku potvrdil, že zaplatí řádnou cenu.
Jelikož požadoval servis po celém světě, museli jsme pár týdnů školit jeho technika na výměnu lamp, drobné opravy a celkovou údržbu. Jimi si u nás nakonec koupil čtyři kompletní jevištní soupravy, které měl na různých místech světa, aby je nemusel převážet. Nikdy nám od něj nepřišla jediná stížnost. Jimi u nás nechal hodně peněz, a myslím, že jsme si rozuměli i jako přátelé.

Na jaký model marshallu jste nejpyšnější?
Asi na původní JTM 45, který se ve skoro nezměněné podobě používá od roku 1962. Potom jsem taky navrhl první combo pro Erika Claptona. To když potřeboval, aby se mu vešlo do kufru od auta.

Vzpomenete si, kdy jste začal svoje zesilovače vídat na pódiu?
Asi první taková větší podívaná v Británii byl koncert v londýnském Earls Court, kde se hrálo non stop na dvou pódiích a na obou byly stěny marshallů. To bylo pro mě velké zadostiučinění.
Hráli tam Jimi Hendrix, The Move a ještě jedna skupina, na kterou si teď nevzpomenu (zřejmě Pink Floyd - pozn. autora). Kytarista z The Move se snažil zesilovače shodit z pódia, a když jsem tam vylezl, aby toho nechal, zpěvák kolem sebe roztočil stojan na mikrofon, až mně to pročíslo vlasy.
Týden na to přijeli The Move k nám do Bletchley, že by si na zesilovače vyjednali slevu, ale když zjistili, že firma Marshall Amplifications patří mně, ani to potom nezkoušeli. Beztak jsme muzikantům nikdy nic takového neposkytovali.

Sledujete ještě, kdo ze současné hudební scény marshally používá?
Zhruba to víme, máme na to už dneska ve firmě samostatné oddělení. Hvězdy jako Elton John nebo Robbie Williams kytaristy najímají a zrovna ti třeba používají vždycky marshally, ale v porovnání s konkurencí jsme asi výjimeční tím, že s kytaristy neuzavíráme žádné smlouvy, které by je za výhodnější cenu nebo za peníze k něčemu zavazovaly. Vemte si, že Eddie Van Halen třeba hraje na Peavy 5150, a i když to nemůžeme tvrdit určitě, nejspíš s nimi má nějakou dohodu. Co ale můžeme tvrdit, je, že když nahrává desku, zní to hodně jako by používal původní marshall...

Jak vlastně vypadá váš normální pracovní den v Bletchley?
Začínám v šest ráno tím, že projdu veškerou podnikovou poštu. To proto, že nechci, aby případnou stížnost někdo ze zaměstnanců zametl pod koberec. Pořád pro firmu propočítávám veškeré náklady, angažuji se taky v charitě - hlavně pro skauty - a denně podepisuji na osm set až tisíc plakátů a fotek kvůli propagaci.
Když si někdo stěžuje na sebelevnější zesilovač, pozveme ho k nám do Bletchley i s výrobkem, kde se pak většinou ukáže, že ho zákazník nesprávně užíval. Pak ho pozvu na oběd, což se vždycky vyplatí. Musíte chápat, že hudebníci po celém světě pracují a žijí v komunitách a všechno si mezi sebou řeknou. Takže namísto jednoho naštvanýho klienta si jich můžete rozhněvat rovnou šest, anebo taky mít šest nových a spokojených zákazníků.

Najdete si ještě čas na bicí?
Skoro vůbec. Teď jsem začal cvičit trochu víc, ale vystupuji na charitách a firemních akcích jen zřídka. Naposledy před čtyřmi týdny. (Na hudebním veletrhu v pražském Veletržním paláci se nakonec také nechal přemluvit.)
Dodneška pracuju každý den deset hodin. Posledních šestašedesát let spím jenom čtyři hodiny denně. Mám vyzkoušeno, že při nerušeném spánku to stačí, a říkají to i doktoři. Proto jsem si taky už ve čtrnácti mohl dovolit ty tři zaměstnání: u mlékaře, v továrně na džem a večer ještě zpívat na představení.

Jan Čáp
Autor je redaktorem BBC