Pavel Kohout: Stručné dějiny daňové zátěže

Lidstvo bylo před vysokými daněmi varováno včas. První kniha Samuelova vypráví, jak lid izraelský požadoval ustanovení království. Prorok Samuel lidem vysvětloval, co je čeká.
"Tento bude obyčej krále, kterýž kralovati bude nad vámi: bráti bude syny vaše, a dá je k vozům svým, a zdělá sobě z nich jezdce, a běhati budou před vozem jeho. Dcery také vaše bráti vám bude, aby dělaly masti a byly kuchařky a pekařky. Nadto pole vaše a vinice vaše, i olivoví vaše nejvýbornější pobéře a rozdá služebníkům svým. Také z toho, což vsejete, a z vinic vašich desátky bráti bude, a dá komorníkům a služebníkům svým. Z stád vašich desátky bráti bude, a vy budete jemu za služebníky."
Lid varování nedbal a trval na království, "abychom i my také byli jako všickni jiní národové". Samuel - patrně první ekonomický liberál, jehož jméno dějiny uchovaly - neměl na vybranou. Chtě nechtě musel vybrat krále. Lid se radoval, protože očekával, že král se o ně postará ("bojovati bude za nás").
Je to jakási psychologická anomálie: již odedávna lidé věří, že stát o ně bude pečovat. Ve skutečnosti jsou dějiny státu dějinami válek, vražd, korupce, majetkových konfiskací a daní, přičemž tři posledně jmenované pojmy často splývají v jedno. Samuel měl pravdu.
Ekonomické dějiny ukazují, jak malou zásluhu na zlepšení životních podmínek lidstva má stát. Málokteré století zaznamenalo tak prudký růst životní úrovně jako 19. století. Na jeho počátku žila většina obyvatel Západu v podmínkách téměř středověkých. Na jeho konci žili lidé déle a zdravěji, byli vzdělanější a těšili ze z výdobytků technické civilizace. Ani elektřinu, ani spalovací motor, ani očkování však nevymyslel stát. Železnice, telegrafy a paroplavební společnosti byly financovány soukromým kapitálem.
Význam států spočíval hlavně v udržování práva a pořádku. V zájmu objektivity je nutno podotknout, že typický stát 19. století byl úsporný. Na daních se vybralo průměrně kolem deseti procent hrubého domácího produktu a rozpočty bývaly vyrovnané.
Zlom přinesla 1. světová válka. Zatímco dříve bylo zvykem po skončení války snížit daně na normální úroveň, po roce 1918 se tak nestalo. V roce 1920 vybírala Francie na daních 27,6 procenta, Británie 26,2 procenta a Německo 25 procent HDP. Z biblického desátku se stala čtvrtina. Ekonom John Maynard Keynes považoval tehdejší daně za nepřiměřeně vysoké: podle něho byla zátěž ve výši 25 procent maximální tolerovatelnou hranicí.
Podprůměrnou daňovou zátěž vykazovalo Švýcarsko (17 procent HDP), Švédsko (10,9 procenta), Japonsko (14,8 procenta) a USA (12,1 procenta). Není asi náhodou, že právě tyto státy zaznamenávaly nejrychlejší růst ekonomiky a životní úrovně. Přišla další světová válka a další konfiskativní zvýšení daní. Opět permanentní, na úrovni mezi 40 - 50 procenty HDP. Ze čtvrtiny se stala bezmála polovina. Nikdy nebyl stát tak mocný jako nyní.
Chuť moci a peněz omámila politiky všech částí politického spektra. Začali lidem namlouvat, že stát je schopen se o občana postarat lépe než lidé sami o sebe. Dnes, po desítkách let vymývání mozků, je valná část veřejnosti ochotna tomuto nesmyslu věřit.
Občané například věří, že stát se nejlépe postará o jejich důchody. Zapomínají, že průběžný důchodový systém je nevyzkoušený sociální experiment, který ve své současné podobě netrvá ještě ani jednu celou generaci. S jistotou můžeme tvrdit jen to, že dnešní pracující většinou obdrží v důchodovém věku podstatně méně, než kolik zaplatili během své pracovní kariéry na důchodových daních.
Občané věří v sociální dávky. Zapomínají, že zvýšení životní úrovně během 20. století bylo způsobeno vědeckým a technickým pokrokem. Ten byl z drtivé části financován ze soukromých zdrojů. Byla to tvořivá síla kapitálu, která umožnila výsledky vědy a výzkumu využít. Nikoli stát - ten je schopen na soukromém finančním i intelektuálním kapitálu pouze parazitovat.
"Tvrdíme, že národ, který se snaží "prodanit" k prosperitě, je jako člověk, který stojí v kbelíku a snaží se sám sebe zvednout za rukojeť," prohlásil kdysi Winston Churchill. Vleklá stagnace současných předaněných západoevropských sociálních států mu dává za pravdu. Stát není řešením ekonomických a sociálních problémů. Stát je jejich tvůrcem.
Autor je analytikem PPF