Balkánský brouk

Příběh "balkánského brouka" klíněnky jírovcové (Cameraria ohridella) staví celkem bezbranné Evropany před několik filozofických problémů, které souvisí se smyslem pro černý humor a existenciální filozofií. Jako dobrý příklad můžeme jednak použít oblíbené konstatování "příroda si pomůže sama", jednak se zamyslet nad balkánským trojským koněm, skrze kterého až k nám pronikají tak záludné asijské vlivy, jako je opium a klíněnka. Příroda si skutečně pomáhá sama, což při našem nepřirozeném způsobu života často znamená, že si pomáhá proti nám. Zavlečené americké brambory by nejlépe zlikvidoval zavlečený americký brouk - mandelinka, ale přírodě jsme to nedovolili. Dnes se situace opakuje, když se tajemný cizinec klíněnka pokouší likvidovat již zdomácnělé - a tedy hodné - cizince, tedy kaštany neboli jírovce.
Klíněnka jako fenomén je jen o něco málo starší než sametová revoluce. Poprvé se masivně objevila u makedonského jezera Ochrid někdy v roce 1985. Na Balkáně se vždy dělo tolik nekalostí, že nějaký zákeřný hmyzák nebudil větší pozornost. Potíže začaly, až když byla klíněnka zavlečena do spořádaného rakouského Lince. Nejspíš se tam dostala v listu kaštanu uvízlém někde za blatníkem automobilu po návratu z rodinné dovolené u Jadranu. Klíněnka poměrně nerada cestuje letadlem, ale ráda "stopuje" zemědělské stroje a automobily. Jedna samička dokáže za rok naklást hromadu vajíček, takže místo jednoho brouka na jaře jich tu na podzim můžeme mít až tisíc! Potíž je v tom, že i když skoro všechny klíněnky vysbíráme, tak těch několik nenalezených do podzimu obnoví původní stav a ještě nám tleská, že jsme je zbavili konkurenčního tlaku.
Každý si všiml toho, že v Linci toho léta před dvaceti roky začalo zasychat listí na kaštanech. Strom to je velký a sympatický, má hezké bílé květy a býval sázen v zahradních restauracích prý proto, že odpuzuje mouchy. Zvykli jsme si na něj a máme jej rádi. V obyčejné zemědělské krajině se klíněnka šíří rychlostí kolem 20-40 km za rok. Lidé a asi i větrné bouře ji přenášejí na nová ohniska. V roce 2000 se objevila nejenom v ČR, ale také v Paříži a o dva roky později obsadila tenisový Wimbledon a odtud pokračovala v tažení na Oxford (2003) a dál až do jižního Švédska. Je to úctyhodná kariéra brouka, kterého na rozdíl od kůrovce před dvaceti lety neznali ani zarytí entomologové.
Kde se vzala, tu se vzala. Nikdo neví. Takové totiž bývají cesty škůdců a nemocí. Podle genetických parametrů by původním domovem klíněnky mohla být severní Indie nebo Čína. Ukazuje se, že všechny zkoumané evropské klíněnky si jsou navzájem podobné, a pocházejí proto z jednoho zdroje, jednoho místa. Klíněnka je schopná živit se nejenom listím kaštanů, ale také javorů. Ano, doopravdy, jestli "sežere" kaštany, tak se klidně vrhne na kleny a mléče, to se teprve budeme divit! Zákeřná, dejme tomu asijská, klíněnka si nejprve celé roky trpělivě budovala postavení v nepřehledném balkánském světě, v nějakém zapomenutém, ale geograficky blízkém nástupním prostoru, a najednou jí bylo všude plno.
Napadené stromy jsou oslabené, mají kratší vegetační období, ale přežívají. Různé insekticidy pomáhají jen málo, už jenom z toho důvodu, že i pro veverku je velmi obtížné operovat v koruně vzrostlého kaštanu. Trochu pomáhá hrabání a kompostování listí pod vrstvou zeminy. Stromy lépe přežívají, když je občas někdo zaleje - načerpají sílu na další rok klíněnky. Ta má zatím jenom velmi málo nepřátel, ale i její čas přijde a některý z parazitů si ji, potvoru přivandrovalou, vyhlídne. Dá se očekávat, že klíněnka se sice bude dál šířit, až obsadí tu Evropu, ve které se daří javorům a kaštanům, ale že si ji ta naše evropská příroda časem ukázní.
Klíněnka je jedna z možných a méně příjemných modelových situací globalizovaného světa. Dá se charakterizovat těmito stádii - nenápadné počátky celkem neškodného tvora, aklimatizační přestupní stanice v neklidné části světa, nečekaná, v podstatě blesková invaze a asi i pomalý ústup. Teď se jedná se o kaštany, kdo bude další na řadě? Nejspíš lidé anebo ptáci. Těch je totiž víc než kaštanů a stále někam cestují. Velké nebezpečné chřipkové vlny procházejí Evropou zhruba každých 30 let, naposledy koncem 60. let 20. století. Bude to jako reklama na automobil - něco, co nečekáme. Do nové Evropy propojené novou ekonomikou bychom měli vstupovat jen s úplně novými, ale o to dokonalejšími chorobami. Buď v pohodě, be cool!

Autor je geologem a esejistou