Zvičinsko - krajina malebná a dotýkaná

Hluboko dole leží Hostinné, Horní i Dolní Brusnice a Bílá Třemešná proslulá pobytem učitele národů Jana Amose Komenského. Z této strany se 671 m vysoká Zvičina tváří jako nejvyšší kopec sedmnáct kilometrů dlouhého horského hřebínku a bezmála o polovinu převyšuje kraj.
Na jižní straně hora už tak nápadná není a pozvolna se rozplývá v kotlinu. Z vrcholku od kostela sv. Jana Nepomuckého, postaveného nedaleko Raisovy chaty, je ovšem vidět daleko k Lázním Bělohrad i Miletínu a na východě tušíme Dvůr Králové. Zvičina leží na hranici mezi českým a německým vlivem. Pro Čechy byla místem, kde demonstrovali svoji jednotu. Chata vznikla v roce 1891 a v roce 1900 ji koupil pražský Klub českých turistů a později přejmenoval na Raisovu chatu.

Kraj křížů a kapliček
Když kdysi byli na pouti krajem slovanští věrozvěsti Cyril s Metodějem pohoštěni u jednoho vladyky, rozhlédli se vůkol: zde je krásně jako na Velehradě. Vznikl tak Velehrádek. Tolik pověst.
Ocitáme se tady v kraji, kde tvořily - mimo legendárního Matyáše Bernarda Brauna, desítky lidových a velmi kvalitních řezbářů a sochařů. Zůstaly po nich bohatě zdobená krásná boží muka s postavou beránka. Množství kapliček a Ukřižování zvyšuje malebnost krajiny.
Jedny z nejstarších Božích muk u nás stojí na rozcestí do Bílých Poličan, Lažan či Dubence nedaleko Velehrádku. Pamatují rok 1684. Cyrilometodějských kamenů, jak bývaly nazývány kameny křížové, jež prý rozmisťovali oba věrozvěstové, je v kraji také přehršel.
Za zámkem v Bílých Poličanech, nedaleko hájovny, spadl kdysi kozák z koně. Zůstal v křoví zarostlý nahnutý kříž. V Horní Dehtové stojí kámen před stavením rodu Jaklů v místě, kde spadla z vozu - anebo ze stromu - Anna Jaklová v roce 1772. V blízkém Zábřezí jsou na návsi dokonce tři vedle sebe. Přes Šormovu louku u Třebihoště pod Zvičinou šel kdysi tkadlec Vilém Miks. Po cestě spatřil na větvi lákavé hrušky. Vylezl nahoru - a spadl. Nápis na křížovém kameni i po třech stoletích připomíná osudný pych.

Šel tudy básník
Dvacátého pátého srpna 1833 procházel Podzvičinskem Karel Hynek Mácha. Šel s přítelem Eduardem Hindlem do Krkonoš a v deníku čteme: 25tého. Vyjdeme z Radimi do Třebihoště, z něhož se půjdeme podívati do Králového Dvora, tak však, že se opět na noc do Třebihoště navrátíme. Zde, jestli se to dříve nestalo. Do vesničky Třebihošt nešli náhodou. V čísle 52 bydlel spolužák z filozofie Josef Petera. Na zahradě Mácha s Hindlem dokonce přespali pod širákem.
Karel Jaromír Erben do vrcholové knihy zapsal 6. září 1834, že na Zvičinu přišel se třemi kolegy "u krásném slunce východu". Třiadvacetiletý student práv do rodného Miletína přijížděl na prázdniny. Zvičinu i s kostelíčkem na vrcholku mohl vidět z okna "své" komůrky. Pod ním les "pole lán, hoj jede, jede z lesa pán". Dnes ho překryl les, který přečnívá leda konstrukce věže...
Své kroky na Zvičině nechal i Václav Karel Rais: "Zvičino, Zvičino/Ty horo vysoká/Myslím si na tebe/Co je dní do roka." Na "své" básníky Podzvičinští nezapomněli. Z Lázní Bělohradu vede cesta K. V. Raise. Svoji cestu procházející Miletínem má i K. J. Erben.

Přeerbenovaný Miletín
V Miletíně se s Erbenem setkáme na každém kroku. Nositel tohoto jména prý někdy žil v každé třetí chalupě! Tatínek Jan byl švec, v miletínském domku se usadil roku 1806, učitelé v rodě maminky Anny Žábové měli v Miletíně také dobré jméno. Karel Jaromír se narodil 7. 11. 1811. Ačkoliv později do Miletína jezdil leda na prázdniny, láska ke kraji pod Zvičinou ho nikdy neopustila. Rodný domek stojí v ulici Barbory Linkové. Ten původní dřevěný v roce 1846 podlehl velkému požáru města a dnešní zděný vystavěl Erbenův švagr. V roce 1899 na jeho boční zdi přibyla pamětní deska.
O dva roky později byla vztyčena Erbenova socha na miletínském náměstí. Litinové reliéfy na soklu připomínají obrazy z jeho básní Záhořovo lože i Svatební košile.
A význam té krátké uličky pod náměstím ve svahu na české umění je nesmazatelný. Dvacet let před Erbenem, 4. srpna 1791, se zde Rozálii a Janu Linkovým narodila dcera Barbora, matka Bedřicha Smetany.

Po stopách Kytice
Nedávné zfilmování napravilo Erbenově Kytici poněkud ošuntělou nálepku povinné školní četby. Nejednoho čtenáře těch třinácti básní napadne: kde se staly? Kostelíček s věží nízkou na pahorku mezi duby z Pokladu ladí prý s kostelem sv. Jakuba Většího v Červené Třemešné, který prý tehdy míval věž nižší, pokud to není ten lanžovský. Poklad by pak zapadal do Velehrádku. Socha Onufria v Kuksu prý Erbenovi ladila se Záhořovým ložem. U kostelíku sv. Petra a Pavla v Byšičkách se odehrál závěr Svatební košile.
Podle pověsti před kostelem klečel sv. Petr - dodnes tu ukazují kámen se dvěma prohlubněmi od jeho kolen, aby odvrátil trest od hříšných obyvatel vsi, kteří před návštěvou kostela dávali přednost hospodě. Původně románský kostel stojí na kopci dodnes. Po svazích vede nová křížová cesta. Příběhy Štědrého dne se prý tradují pod Zvičinou z vesniček mezi Vřesníkem a Úhlejovem...

Perník rodu Erbenů
Erbenovy miletínské modlitbičky, hlásí nápis na domě v čísle 11. Cukrárna tady sídlí od roku 1820. Jeden z předků dnešních cukrářů - Josef Erben (1802 až 1889), pravděpodobně strýc básníka, si v roce 1864 všiml, že po mši muži v hospodě dojednávají obchody a ženy chodí po náměstí s modlitební knížkou. Napadlo ho přilákat je do cukrárny na vtipně tvarovaný medový perník v podobě modlitební knížky s mandlemi, oříšky a speciální náplní. Zajímavá myšlenka už slouží sto padesát let. Původně je cukrář krájel z celého plátu, dnes se pečou malé perníčky. Na druhé straně náměstí je krámek dalšího cukráře. Laušman se honosí tradicí dokonce od roku 1791. Jeho modlitbičky jsou nepatrně chuťově jiné, a dokonce levnější.

Miletín bez Erbenů
V roce 1124 jel biskup Otto Bamberský do Pomořan šířit křesťanství. Od Klatov až do Podkrkonoší ho provázel český kníže Vladislav. To je nejstarší zpráva o městě, kde se v tehdy dřevěném vodním hradu konala závěrečná hostina. Na jeho místě byl v letech 1609-1701 postavený barokní zámek i s anglickým parkem. Stojí dodnes, ale přístupný není. V roce 1241 vdova Domaslava darovala Miletín řádu německých rytířů. Zpočátku se Miletín rozvíjel. V roce 1423 ale klášter zbořili husité. Zbyla vstupní brána, která je zazděná ve zvonici a část gotické sakristie. V místě kláštera stojí od 13. století kostel Zvěstování Panny Marie. V roce 1933 se při hloubení studny, asi dvě stě padesát metrů jihozápadně od kostela, objevil poklad. Jednalo se o kopu stříbrných pražských grošů, ale zajímavá byla stará studně a sklepy, které patřily klášteru.
Vraťme se ještě na miletínské náměstí. Vedle pomníku básníka stojí socha sv. Jiří s drakem. Meteorologický sloup už téměř sto let ukazuje počasí, autorem mariánského sloupu je Matyáš Bernard Braun.


Kostel v Miletíně stojí v místech bývalého kláštera.
Snímek: Richard Grégr

Podzvičinské lázně
Pod severním svahem Zvičiny leží Lázně pod Zvičinou. Staré prospekty hovoří o slunečních či klimatických lázních, které sloužily ještě chvíli po válce jako Lázně Zdeňka Nejedlého. K Miletínu se jezdilo do Svatojánských lázní, dnes Miletínské. Ze dvou kdysi krytých můstků přes řeku Bystřici tekoucí do Miletína zůstal v úzkém zalesněném údolí jeden u kaple sv. Jana Nepomuckého. Lze posedět na sedátkách vytesaných v kameni.
Hraběnka Marie Anna z Kolowrat lázně zakládala počátkem 18. století. O sto let později prožívaly slávu. Z lázeňské budovy se stala restaurace a penzión, žel zavřený. Socha sv. Jana Nepomuckého, vedle kaple, má být podle třebihoštského písmáka Josefa Petery nejlepším portrétem K. H. Máchy...
Pověst si zachovaly jen Lázně Bělohrad. Dnešní Anenské slatinné lázně prosperují stále.

Na Zvičinu s Raisem
Rodák z Lázní Bělohrad také neměl na Zvičinu daleko. V jeho stopách dojdeme až na vrcholek. Jedenáct kilometrů bylo nedávno znovu vyznačeno a poutník po cestě nalezne informační tabule. Nejmalebnější část začíná v okolí Vřesníku. Pár domů v Bezníku leží vysoko v kopcích. Úzká silnička do vsi šplhá po stráni. Náves tvoří chalupy z dřevěných trámů. Socha Panny Marie pochází z roku 1777, zvonička se zvonem a kamenný kříž z roku 1885. Na protější stráni na vrchu Homolce se vypíná Raisova kniha. Štíhlý vysoký sloup s kamennou knihou na vrcholku. Nabízí se odsud poutavý výhled. Borek je dalším zastavením u vsí Bezník Borek a Želejov. Básník rád sedával pod silnicí na kamenné kruhové lavici. Později ji přenesli pár metrů vzhůru. Na Zvičinu zbývá ještě kus cesty. Turista nemusí být právě Raisem, aby se sem vracel rád...

Snímek: Richard Grégr