Stanislav Penc: věčný potížista ze samoty

Stanislav Penc: věčný potížista ze samoty

Pro jedny statečný občanský aktivista, kterého nenechá sebemenší nespravedlnost v klidu, pro druhé sebestředný hysterik.
Pětatřicetiletý Stanislav Penc je už na nejrůznější hodnocení své osoby zvyklý: stejně jako na konflikty se státní mocí.
Ty začaly už v roce 1988. Jeden z nejmladších členů pražského disentu si své první trestní stíhání vykoledoval už v osmnácti za distribuci protirežimních letáků. Jen pár měsíců před pádem komunismu, na jaře 1989, jej režim odsoudil za to, že spolu s Václavem Havlem během Palachova týdne položil květiny k soše sv. Václava.
Po listopadu 1989 Penc nakrátko zamířil do politiky - v pouhých dvaceti má důležité slovo při sestavování kandidátek Občanského fóra pro první svobodné volby v červnu 1990.
Po rozpadu OF v roce 1991 se ale znovu vrací k "občanské angažovanosti": postupně zakládá protirasistické Hnutí občanské solidarity a tolerance, Dokumentační středisko pro lidská práva, stává se členem vládní rady pro lidská práva. A hlavně: nikdy nechybí na žádné demonstraci nebo tiskové konferenci, která se jakkoliv týká lidských práv.
V roce 1999 opouští Prahu a na samotě v Českém ráji začíná pěstovat kozy, včely, osly, kočky i ryby. Ani tady ho ale neopouští jeho aktivistická "posedlost". Na internetu jako první zveřejňuje kompletní seznamy estébáků Jičínska nebo pořádá výstavy o české minulosti.