Právě dnes slaví sedmdesátiny. Ale chraňte se zapříst s ním řeč, v jakém se narodil znamení, jak to ovlivnilo jeho život nebo vztah k čemukoliv. Na takové "plané mudrování o ničem" je Jiří Grygar, astrofyzik a neúnavný bojovník proti astrologům a veškerým dalším šarlatánům zvlášť alergický. Ale rozčilovat se nebude. Rád se vžívá do pocitů astronoma, který se na to zemské hemžení dívá ze vzdálenosti deseti světelných let. "Jestli budete mít velmi solidní dalekohled, uvidíte naši planetu jako malinkou tečku, zanikající v záři Slunce," říká vyrovnaně.
Vzpomínáte si na svůj první dalekohled?
To byl asi takový dalekohled, jaký měl Galileo. Tubus jsem stloukl z překližky, dal do něj brýlovou čočku a jako okulár použil tkalcovskou lupu. Zdědil jsem ji po tátovi, který byl celník a používal ji coby zbožíznalec. Solidní dalekohled na stativu mi ale udělal až soused, který pracoval v brněnské Zbrojovce. Koupil jsem tehdy vyřazenou vojenskou optiku, která se po válce prodávala za pakatel.
Kde jste pozoroval hvězdy, na střeše?
Ne, na střeše paneláku jsme očima pozorovali jen meteory s Lubošem Kohoutkem, o rok starším spolužákem, s nímž jsem pak studoval fyziku v Brně, astronomii v Praze a společně jsme nastoupili jako vědečtí aspiranti do Astronomického ústavu ČSAV. Ale první pozorování dalekohledem jsem prožíval kousek od našeho domu na rohu ulice. Lidé se zastavovali a já je lákal: "Nechcete se podívat?" Kolikrát se shromáždil slušný chumel zájemců a já jim dělal svoje první "přednášky" o hvězdách.
Když jste byl na fakultě, založil jste tradici celostátních meteorických expedicí. Kdo na ně jezdil?
To byly spontánní akce pro nadšené amatéry, které ostatně trvají dodnes. První jsme s Lubošem Kohoutkem a dalšími šesti vrstevníky uspořádali v polovině prosince 1955. Meteory jsme pozorovali v ledovém větru na vrcholu Radhoště v Beskydech, zachumlaní na skládacích lehátkách, zapřených o nejnižší špricli. To je totiž ideální poloha na pozorování oblohy. Když jsme plážová lehátka táhli na saních nahoru z Pusteven, lyžaři se na nás dívali jako na absolutní idioty.
Jak je možné, že v polovině padesátých let režim toleroval takovéto "happeningy"?
Komunisté tehdy hvězdárny horlivě podporovali jako něco, co jim pomůže vymýtit náboženství. Říkali jim chrámy ateismu. Asi si mysleli, že když se podíváte do nebe a žádného Boha tam neuvidíte, stanete se dialektickým materialistou. Takže bolševici nám docela fandili a pro nás to byl únik z šílené reality tehdejší doby. Dlouhé čekání na vyjasněnou oblohu jsme si krátili písněmi, v nichž jsme parodovali tupé texty takzvané populární hudby. Dali jsme dohromady i čínskou operu, kde byla třeba i árie "Severovýchod fialoví" - to vše za hlubokého totáče.
Projevila se přízeň komunistů k hvězdárnám v přístupu prezídia ČSAV k astronomickému ústavu?
Pro mne jako aspiranta a pak začínajícího vědeckého pracovníka bylo prezídium dost vzdálenou veličinou. Takže jsem jeho vliv nebo tlaky moc nevnímal. Ale nezapomenu třeba na reakci prezídia ČSAV na žádost ústavu vyslat expedici na úplné zatmění Slunce, které bylo v únoru 1961 viditelné v Bulharsku. Z prezídia přišla odpověď: vzhledem k tomu, že dohoda s bulharskou Akademií věd bude uzavřena až během prvního čtvrtletí 1961, doporučujeme odložit konání expedice na zatmění až na druhé čtvrtletí zmíněného roku.
Váš přítel a astronomický souputník Luboš Kohoutek emigroval po roce 1968 stejně jako řada dalších našich hvězdářů. Jak jste to prožíval?
Cítil jsem se najednou hodně osamělý. Z těch, kdo se mnou studovali nebo mne učili, zmizeli skoro všichni. Pro českou astronomii to byla katastrofa, protože jí odešla v podstatě kompletní elita. Ale všichni získali v cizině během několika měsíců bezvadná místa. Luboš Kohoutek se stal světovým odborníkem ve výzkumu planetárních mlhovin. Nebo můj někdejší školitel z Ondřejova profesor Miroslav Plavec se stal profesorem na univerzitě v Los Angeles. Nakonec i já jsem byl v době potlačení pražského jara na stáži v Kanadě a řešil těžké dilema, zda se vrátit do okupované země.
Proč jste se nakonec rozhodl k návratu?
Cítil jsem, že bych sice měl bezvadné pracovní možnosti, ale pořád bych byl občanem druhé kategorie. Na rozdíl od mých dětí, které by chodily do kanadské školy, mluvily by bez akcentu a staly se stoprocentními Kanaďany. Když jsme se vraceli, měl jsem výčitky, že děti vezu do pasti. Vzpomínám si, jak jsme přijeli k našemu paneláku v Ondřejově a pětiletá dcera běžela do kočárkárny, kde měla schovanou koloběžku. Vyběhla s ní ven a rozzářeně volala: "Tati, tak mi ti komunisti koloběžku přece jen neukradli!" V tomhle směru už byla velice vzdělaná.
Co vás v sedmdesátých letech ponoukalo k popularizování astronomie nejen v televizi, na přednáškách, ale i na různých sezeních v domácnostech?
Asi tam hrály roli geny, skoro všichni moji příbuzní byli kantoři. Ten pocit, že astronomie je tak šíleně zajímavá nejen pro vědce, byl prostě ve mně. A po rodinách, kde se sešlo i třicet lidí v obýváku, jsem přednášel proto, že tam jsem mohl říct všechno. A asi jsem to nevyprávěl jen pro uši přítomných. Po revoluci skoro všichni známí, kteří má sezení pořádali, dostali od policie nabídku, že pokud chtějí odstranit štěnice ze svých bytů, mají se jim ozvat.
Co jste nemohl říkat na veřejných přednáškách?
Nebylo možné třeba příliš mluvit o výsledcích nekomunistické vědy. A hlavně jsem nesměl mluvit o teorii velkého třesku, protože prý byla v rozporu s dialektickým materialismem. V absurdní situaci jsme se ocitali už v době, když jsem studoval na přírodovědecké fakultě v Brně fyziku. Odborní učitelé vycházeli z tehdejších vědeckých poznatků poloviny dvacátého století. Pak přišel do téže posluchárny marxista a vykládal nám o Engelsově Dialektice přírody, která čerpala ze znalostí chemie a fyziky z poloviny století devatenáctého. Ten jejich bolševický předvoj byl o sto let pozadu. Vůbec se nestyděli nám fyzikům tvrdit, že jsou pokrokoví vědci.
Zajímají se dnes lidé o astronomii víc než za komunistů, vědí víc o vesmíru?
Teď už zase ano. Ale po převratu zájem o astronomii drasticky opadl, najednou jsme měli poloprázdné sály. Naopak rostla obliba astrologů, homeopatů, biotroniků a dalších šarlatánů, kteří byli za komunistů potlačováni. Teď měli jakýsi odér disidentů a dokázali toho znamenitě využít. Zvlášť silné byly tyhle nálady na Slovensku, kde dokonce tamější Akademie věd pozvala jako oficiálního hosta Dänikena. Naštěstí v posledních pěti letech zájem o astronomii nápadně stoupá. Zejména mezi mladými lidmi, kteří mají slušné znalosti z internetu. Na přednáškách mně často kladou otázky, na něž sám neznám dobré odpovědi.
Jste členem klubu skeptiků Sisyfos, který uděluje bludné balvany za mimořádné výkony v matení veřejnosti a za "blátivé myšlení". Mimochodem, kdo vymyslel tenhle termín?
Dnes to zní hodně paradoxně, ale sousloví "blátivé myšlení" poprvé použil Vladimír Železný, když jsme spolu v osmdesátých letech dělali televizní pořad Okna vesmíru dokořán. Blátivé myšlení je způsob matení veřejnosti, v němž se skutečně můžete utopit jako v bahně, protože nikam nevede. Je zcela neuchopitelné. Vlastně ani nevíte, jak na ně reagovat.
Proč lidé tak rádi věří zrovna astrologům, okultistům a vůbec esoterickým věrozvěstům?
Každý člověk by rád věděl něco o své budoucnosti. Nebo promlouval se svými mrtvými předky. Ale na takovouto nenaplněnou touhu může věda říct jediné: nejde to a není naděje, že by někdo dokázal předpovídat lidské osudy, přenášet myšlenky. Tady bude vědec vždycky v nevýhodě proti šarlatánům, kteří po staletí ohlupují lidi, aniž by kdy svá tvrzení a schopnosti prokázali.
Ale proč je považujete za takové nebezpečí pro společnost?
Tihle esoterici na rozdíl od vědců nectí žádné zákony logiky, nepřipouštějí si kritické myšlení. Což by byla řekněme jejich věc. Ale jen do okamžiku, než zjistíte, že ostatním lidem jejich iracionalita nevadí, že je berou vážně. V takové chvíli pavěda připravuje půdu politickým dobrodruhům nebo demagogům, aby "blátivým" způsobem vládli politikou, manipulovali s lidmi. Což se dnes bohatě děje.
Myslíte, že míra iracionality je v naší politice větší než jinde v evropských zemích?
Nejsem si tím jistý. Třeba rozhodnutí některých států Evropské unie uzavřít své pracovní trhy občanům nových zemí EU je dokonale iracionální. Ale když jsem byl předsedou Rady České televize, zažil jsem iracionalitu našich politiků na vlastní kůži. Obhajoval jsem třeba v parlamentu názor rady, že by měla Česká televize zrušit stránku horoskopů v teletextu. Rozpoutala se vášnivá debata o okultismu. Někteří poslanci se do mne pustili, že všude ve světě je astrologie považována za významnou disciplínu. Jeden z nich dokonce argumentoval svým psem, který podle zvonění pozná, kdo telefonuje. A tohle vám řeknou poslanci v zákonodárném sboru!
Proč Sisyfos neuděluje bludné balvany za ohlupování lidí také politikům?
Tady je riziko, že bychom se okamžitě dostali do různých tlaků. Byli bychom obviňováni, že straníme některé straně a podobně. Fauly politiků proti kritickému myšlení si s nimi musí vyřídit voliči, ne my.
Ale co se týče třeba astrologie nebo homeopatie, hodně lidí to bere jako zábavu, relaxaci. Aniž by podléhali nějakým bludům. Proč jim to brát?
Ale homeopat také dokáže namluvit člověku s nádorem, ať nechodí do nemocnice. Že mu ten nádor bezbolestně vytáhne kvantovým vysavačem. A přitom to je jen obyčejný lux! Astrolog je schopen omotat si kolem prstu psychicky labilního člověka, namluví mu, že změní jeho osud k lepšímu, a připraví takového nešťastníka o horentní sumy. To pak přestává legrace.
Hodně lidí vám stejně řekne, že svět bez šarlatánů, hvězdopravců, okultistů by byl moc nudný, šedivý.
A je to špatně? Musí být svět takhle barevný? Docela chápu, že lidé mají emocionální vztah k tajemnu a nevysvětlitelným věcem. Ale ve vědě je takových nevysvětlitelných věcí spousta. Celá věda v té chvíli, kdy se dělá, je samá záhada. Samozřejmě, ne každý vědec dokáže své nadšení nad těmi záhadami přenést na veřejnost. Na druhou stranu potkávám na svých přednáškách spoustu hloubavých lidí, jejichž touhu po tajemnu astronomie zcela uspokojuje.
Je tedy ve vědě místo pro fantazii, snění?
A jaké! Věda přece postupuje kupředu právě proto, že si nejprve vytvoří pracovní domněnku, myšlenkové zázemí. Takováhle fantazie sama o sobě není iracionální. Traduje se historka o slavném dánském fyzikovi Bohrovi, u něhož pracoval na zkoušku mladý aspirant. Ten ale za rok odešel a když se Bohra ptali, proč zmizel, prohlásil: "Na fyziku neměl dost fantazie." A když se zajímali, co ten mladík teď dělá, odpověděl: "Stal se básníkem." Tak takhle to je.
A je ve vědě místo pro víru? Jste katolík a leckdo by mohl namítnout, že vaše náboženská víra je stejně iracionální jako vámi tepané pavědy.
Vždycky, když tohle slyším, tak si připomenu Gilberta Chestertona, který prohlásil: "Od té doby, kdy lidé přestali věřit v Boha, tak jsou ochotni uvěřit v kdejakou pitomost." Znám lidi, kteří říkají, ten Grygar je nemožný, žádný pánbu přece není, a zároveň si nechávají doma měřit patogenní zóny, věří v horoskopy. Myslím, že křesťanství je díky metodě, kterou rozvinul svatý Augustin a mnozí další teologové, náboženství velmi racionální. A ta hranice nevede mezi vědou a vírou. Ale buď mezi vědou a pavědou, nebo mezi vírou a pověrou.
Ale jako dobrý syn své církve byste měl věřit v neposkvrněné početí, zmrtvýchvstání Ježíše Krista, anebo pokračování života po biologické smrti. Jak se s těmito katolickými dogmaty vyrovnáváte?
Každá racionalita samozřejmě obsahuje prvky iracionality. Tak je to i s křesťanstvím. Mimochodem, existuje silně rozšířené nedorozumění, že neposkvrněné početí znamená, že Panna Marie počala Krista jako panna. Neposkvrněné početí je však neposkvrněným proto, že Panna Marie při svém vlastním početí nedostala do vínku dědičný hřích, na rozdíl od nás všech. Po pravdě řečeno myslím, že problém víry v církevní dogmata není problém náboženství jako takového. Podstatné je, zda si myslíte, že vesmír vznikl náhodně, bez cíle, nebo zda je dílem mimořádně inteligentního Tvůrce.
Jestli tomu dobře rozumím, vy věříte v dílo Tvůrce, ale ne už třeba na Kristovo zmrtvýchvstání?
Ano, to jsou dvě naprosto rozdílné kategorie. Věřím ovšem svědectví Nevěřícího Tomáše. Jenže ústřední otázka, jak to bylo se stvořením, nepatří do oblasti přírodních věd. Jsou prostě otázky, na něž věda neumí odpovědět. Pak se dostává ke slovu teologie a naopak. Věda a teologie už dlouho vedou ve světě - a poslední dobou i u nás - vzájemně se obohacující dialog.
Jaké otázky nedokáže věda zodpovědět?
Já jim říkám otázky dětské. Znáte situace, kdy se dítě ptá: "Tati, proč?" Vy mu odpovíte - úplně slyšíte, jak mu v hlavě ta kolečka šrotují, a pak přijde další: "A tati, proč?" Nakonec dítě pošlete, ať už si jde hrát, protože tomu nerozumí. Správně byste ale měl říct, já tomu nerozumím, nevím, co odpovědět. A do takové slepé uličky se dostává věda. Na jedné straně odpovídá dobře na otázky, JAK něco funguje. Ale velmi špatně je připravena odpovědět na otázky, PROČ to tak funguje.
Takže tvrdíte, že dobře víme, jak je vesmír uspořádán, ale vlastně nevíme, proč zrovna takhle?
Přesně tak. Věda vám popíše, jak se kutálejí planety podle gravitačního zákona. Ale už vám nedá odpověď na otázku, proč je to přitažlivá, a ne odpudivá síla, proč je to zrovna s druhou mocninou a tak dále. Víme docela dobře, jak se vesmír vyvíjel po velkém třesku, ale nevíme, proč se tak vyvíjel, zda bylo něco před velkým třeskem, když nebyl čas. A tady se právě nabízí náboženská odpověď, která se mi jeví jako nejracionálnější z těch, jež jsou k dispozici.
Pojďme od vesmírného řádu k věcem poněkud přízemnějším. Proč se vám vědcům nedaří přesvědčit politiky, aby podporovali vědu a výzkum alespoň tak, jak to činí vlády jinde v Evropě?
Protože pro většinu naší veřejnosti, která rozhoduje o tom, kdo bude zvolen, není tahle otázka důležitá. Když před několika lety dělali průzkum ve Spojených státech, zda je úkolem státu podporovat vědu, dvaasedmdesát procent respondentů odpovědělo, že ano. V podobném průzkumu u nás s tím souhlasilo sedm procent lidí. To je pro naše politiky, úzkostlivě odezírající ze sociologických průzkumů, pádný argument, proč není nutné vědu nějak zvlášť podporovat.
Ale v jiných průzkumech zase vychází, že mezi lidmi je vědec jedno z nejrespektovanějších povolání.
Jistě. Ale někoho respektovat ještě neznamená chtít ho platit.
Mají vůbec naši vědci šanci bádat tak, aby to nestálo horentní sumy?
Máme dobré příležitosti zapojit se do velkých mezinárodních spoluprací, kde můžeme s relativně malou podporou státu získat velmi mnoho. Náš ústav již osm let spolupracuje s vědci z patnácti dalších zemí na stavbě observatoře pro kosmické záření v Argentině. Jsem tím absolutně nadšen. Zejména pro naše mladé vědce, kteří jsou tam velmi úspěšní, je to neocenitelná zkušenost. Budou mít možnost získat unikátní data v projektu, který potrvá dalších dvacet let.
Zatímco vy jste v jejich věku nemohli jet ani na zatmění Slunce do Bulharska. Nezávidíte jim trochu?
Kdepak, jsem velice rád. Říkám si, že poslední, co mohu ještě udělat na téhle zemi, je to, že jim jejich obrovskou šanci usnadním.
K šedesátinám jste dostal od Luboše Kohoutka dárek: pojmenoval po vás planetku, kterou objevil. Můžete dnes k sedmdesátinám nebo vůbec ještě někdy dostat větší dar než nebeské těleso?
Už jsem ho dostal. Jeden můj doktorand měl za úkol v Argentině instalovat robotický teleskop, napojený navíc na umělé družice. Dalekohled se mimo jiné umí sám nasměrovat na tu část oblohy, kde družice zaznamená záblesk gama. A v půlce ledna tohle chytré zařízení zachytilo optický protějšek takového záblesku, vzdálený osm miliard světelných let. A to je dočista český, a úplně mimořádný objev.
Radujete se z úspěchu svého svěřence. Vy sám už nemáte žádný cíl?
Víte, co říkal starý Tomáš Baťa, když se ho ptali, jaký má cíl? Nemám žádný cíl; chci dojít co nejdál.
Jiří Grygar (* 1936)
Narodil se v polských Dziewietlicích. V letech 1954 až 1957 studoval fyziku na Přírodovědecké fakultě MU v Brně. Poté vystudoval astronomii na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze. V letech 1963 až 1980 byl zaměstnán v Astronomickém ústavu ČSAV v Ondřejově. Od roku 1980 do současnosti působí ve Fyzikálním ústavu AV ČR. Šest let byl předsedou Rady České televize (1992 - 1997).
Jako význačný popularizátor astronomie získal deset literárních cen, prémií či medailí. Napsal nebo byl spoluautorem řady knih, například Vesmír je náš svět, V hlubinách vesmíru, Sejdeme se v nekonečnu, Okna vesmíru dokořán, Vesmírná zastavení, Velký třesk a Bible.
Je zakládajícím členem Evropské astronomické společnosti (EAS) a Učené společnosti České republiky. Působí v Českém klubu skeptiků Sisyfos, občanském sdružení, v roce 2001 se stal viceprezidentem Evropské rady skeptických organizací.
Snímky: HN - Jan Šilpoch
(přečteno 1996x)
DISKUSE
Podivne a k zamysleni proc odmita neco prilis"nepodstatneho"..... (Astrofyzik)
Dobre az na nekolik nepresnosti.Vim,ze to neni zadny Kopernik...
zobrazit příspěvky
Autorská práva vykonává vydavatel. Jakékoli užití částí nebo celku, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem (mechanickým nebo elektronickým) i v jiném než českém jazyce bez písemného svolení vydavatele je zakázáno.
Google
Linkuj.cz
Reddit
del.icio.us
Jagg.cz
Přidat.eu
furl
yahoo!
digg
vybrali.sme
