Aristo Rumualdo je typický Mexičan. Menšího vzrůstu, snědý, tvářící se nesměle, s ženou a třemi dětmi. Je usměvavý (příjemný společník, ostatně jako většina místních), k čemuž má svým způsobem důvod. Na rozdíl od mnohých obyvatel více než dvacetimiliónové mexické metropole, kam stovky lidí denně utíkají hledat spásu před bídou, má docela štěstí. Jezdí po Mexico City jako řidič pro jednu zahraniční instituci a měsíčně si vydělá v přepočtu kolem pěti set amerických dolarů.
V porovnání s tím, že téměř každý druhý Mexičan je nucen denně vyjít se dvěma americkými dolary, je to jistě terno. Ovšem při pohledu na ceny a životní náklady stačí takový příjem sotva k přežití. Jen za jeden a půl hodinovou jízdu z předměstí do centra mexické megapole zaplatí v autobusu, tzv. pesero, na který stačí zamávat kdekoliv na ulici, asi jeden a půl dolaru.
"Musíme vyjít s málem," souhlasí Rumualdo. "Ale je tu rodina a její členové si pomáhají. Bez ní by se to tady neobešlo," dodává skromně.
Už méně skromně se tváří a chovají vyšší úředníci, z nichž někteří pobírají až šest tisíc dolarů měsíčně. Posedávají rozesmátí a spokojení v čase oběda v restauracích na jedné z nejdražších tříd Avenido Masaryk, pojmenované po našem prvním prezidentovi, plné nablýskaných aut s výkonnými motory a drahých butiků, nebo v luxusní Polanco.
Vše má jakoby svůj řád a vše probíhá bez přílišného spěchu. Tady nabudete pocitu, že to je skutečně ta desátá nejsilnější ekonomika světa a sedmý největší vývozce.
V tomto Distrito Federal se mísí poklidný starošpanělský styl nízkých domků s moderními budovami, dobře fungujícími moderními hotely s ochrankou a s bankami a obchody plnými značkového zboží, před nimiž postávají hlídkující bodyguards s nabitými samopaly. Mají k tomu své důvody
Město není příliš bezpečné, třeba i vyhlášené tržiště Tepito. "Zašli jsme se tam podívat a už se kolem nás začali shlukovat podivní lidé. Naštěstí se objevila skupina sedmi policistů a v tu chvíli bylo kolem nás prázdno," svěřili se před časem se svým zážitkem členové mise českých podnikatelů.
Kriminalita je ve městě skutečně jedním z největších problémů. V metru sice jezdí více vozů, univerzita má novou knihovnu a chodníky jsou čisté jako nikdy předtím. Nedaří se ale odstranit krádeže, přepady a únosy a hlavně bují obchod s drogami.
Drogové kartely rozpoutaly dokonce v severní části země válku o kontrolu nad pašeráckými cestami do USA, při níž byly zabity stovky lidí, mezi nimi řada policistů. Situace došla tak daleko, že na spadnutí je povolení užívání měkkých drog, aby se policejní síly mohly vrhnout na boj proti brutálním drogovým mafiím.
Nedá se říci, že by policie nic nedělala v potírání kriminality. Spíše naopak. V Mexico City jsou téměř dvě desítky všudypřítomných policejních a bezpečnostních složek a městem projíždějí hlídky s ostražitými osádkami, které dovedou velmi rychle reagovat.
Když do ulice Mariano Escobedo vjel do protisměru mladý bohatý pár a zastavil u obchodu s oděvy, během pár minut u nich stála dvě plná auta policistů s rukama na spoušti svých zbraní.

Jen těžko lze však vyřešit problém kriminality s jeho podhoubím v sociálním rozdělení sto pěti miliónů obyvatel. Stačí vyjet na okraj metropole a zdálky je vidět miliónové mraveniště přežívající ve favelách, rozlézajících se všude po okolních kopcích.
Především tato část společnosti patří k horlivým kritikům prezidenta Vicence Foxe z konzervativní Strany národní akce, o jehož osudu rozhodnou 2. června letošní volby. Při svém nástupu před šest lety Fox sliboval sedmiprocentní hospodářský růst, 1,3 miliónu nových pracovních míst, potlačení kriminality, korupce a chudoby. A také imigrační dohodu se Spojenými státy. USA ale chtějí zpřísnit přistěhovalecký zákon, který by kriminalizoval nelegální imigranty. Pokud se tak stane, Mexiko zažije šok, neboť tam žije nejméně šest miliónů Mexičanů, na jejichž příjmech jsou závislé statisíce rodin.
Spíše rozpačitě vyzněla proto slova ministra hospodářství Sergio Garcii, který počátkem května prohlásil, že "Mexiko tvrdě pracuje na vytvoření miliónu nových míst, aby lidé nemuseli odcházet za prací ze země".
"Ani příliš nevládl a ani nic velkého nezměnil," shrnul výsledek prezidentství Vicence Foxe José Luise Reyna z vysoké školy Celegio de México. A tak předvolební body sbírá chudšími vrstvami zbožňovaný Andrés Manuel López Obrador, bývalý starosta Mexico City, o jehož dřívějším odvolání z funkce za podezření z korupce se moc nemluví.
Z jeho nynějších 41 procent, uváděných průzkumy, jsou ale vystrašeni bohatší Mexičané. Obávají se, že jeho vítězství připojí zemi k revolucionářskému paktu Venezuely, Bolívie a Kuby, který se snaží být jakousi protiváhou celoamerické zóny volného obchodu prosazované Spojenými státy.
Ať už prezident Fox nestačil udělat to či ono, jedno minus si zavinil sám. Projevil se jako neznalec fotbalu. V rozhovoru dokonce prohlásil, že ve finále bude hrát Mexiko a Německo. Zlé jazyky poté uvedly, že fotbalu rozumí tolik jako politice. V době blížícího se konání 13. mistrovství světa ve fotbale, na které je celý národ "nažhavený", je to smutné faux pax.

Fotbalem žije i celá Brazílie a všichni věří, že jejich favorité dovezou domů vysněnou zlatou trofej. Jedničkou je však v mnohém tato země už teď. V Latinské Americe je bezkonkurenčně nejsilnější ekonomikou regionu s 553 miliardami amerických dolarů hrubého domácího produktu, největší rozlohou i počtem více než 186 miliónů obyvatel. Mimochodem, Brazilský statistický úřad nedávno spočítal, že nehledě na klesající porodnost zde bude v roce 2050 žít téměř 260 miliónů lidí.
Brazílie sice je ověnčena spoustou klišé rozvojové země, přesto vyrábí letadla (ve světě si společnost Embraer drží 4. místo), moderní stroje a auta, je soběstačná v řadě surovin a za pár let bude největším exportérem zemědělských produktů.
A od počátku dubna se pyšní i prvním kosmonautem, podplukovníkem letectva Marcosem Pontesem, který se vrátil z oběžné dráhy se slovy: "Stálo to za to." Na jeho světlemodrou košili mu pak prezident Lula da Silva přišpendlil vyznamenání.
Není divu, že se Brazilci chovají sebevědomě a tamní politici se považují za mocné mluvčí zemí Latinské Ameriky a v řadě případů spolu s Indií i dvaceti rozvojových zemí seskupených do G20.
Zapomenout by se nemělo ani na grandiózní program Proalcool, který zemi pozvedl k výšině největšího producenta biolihu, na který jezdí statisíce automobilů. Jen ty silnice...

Severovýchodní pobřeží Brazílie se táhne nějakých 2500 kilometrů. Je těžké uvěřit, že veškerá silniční doprava se odehrává převážně na dvou hlavních tazích.
Po dvouproudových vozovkách se řidiči osobních aut odvážně vrhají do protisměru a snaží se předjet nekonečné kolony kamiónů. Mezi tím se proplétají rychlé dálkové autobusy, zdržují místní zemědělci fazendeiros, troubí pick-up a do šrotu odepsané VW bullies.
Celá ta skrumáž neustále projíždí spoustou děr, kdo má smůlu, zapadne třeba do půlmetrové jámy. Stovky kilometrů jsou poničené a zvláště ve vnitrozemí si nikdo nedovolí šlapat na plyn. Je to dobrá příležitost pro místní bandy lupičů, noční autobusy raději jezdí v kolonách.
Vše mělo napravit "Tapa buraco", v překladu "dost bylo děr", tedy kampaň, kterou počátkem roku vyhlásil prezident Lula. U krajnice vozovek se tak z ničeho nic objevily mechanismy, zasypávající asfaltem nebezpečné prolákliny a upravující povrch.
Řidiči ale zůstávají skeptičtí. Asfalt dlouho nevydrží a podzimní deště, začínající v březnu, veškeré snahy obyčejně zase vyplaví.
Zda problém bude řešit prezident Lula i napřesrok je velkým otazníkem. O tomto bývalém odborovém aktivistovi, nyní mezi levicovými hlavami států umírněném vladaři a oblíbenci zahraničních investorů, rozhodnou říjnové volby. A také to, zda mu voliči připomenou od loňska se táhnoucí korupční aféru, do níž jsou zapleteni vedoucí politici a ministři jeho strany, která srazila již několik hlav.
"Brazilci a Brazílie si to skutečně nezasloužili," ronil před časem prezident krokodýlí slzy. A aby uklidnil situaci, obětoval před pár týdny ministra financí Antonia Palocciho, považovaného za hlavního architekta brazilské tržní ekonomiky. Přesto průzkumy Lulovi nejsou příliš nakloněny a analytici sázejí na jeho prohru.
Navíc především kvůli vysokým úrokovým sazbám je hospodářský růst země spíše vlažný, byť se mu podařilo zastavil zadlužování státu. Nezdařilo se mu také snížit kriminalitu ani řešit nevídané sociální rozpory.
Stále tu existuje okázalé bohatství, takže superbohatých s majetkem větším než 30 miliónů dolarů je v zemi více než 80 tisíc a jejich počet neustále narůstá. "Brazilští bohatí jsou bohatší než bohatí Severoameričané," tvrdí dokonce James Gorman, šéf Merril Lynche.
"Kriminalita a chudoba je přítomna v menším či větším rozsahu v každé zemi, pouze v Brazílii je více na očích, a to díky tomu, že zde existuje velký rozdíl mezi bohatou a okázalou vrstvou lidí a tou chudou. V tomto smyslu je Brazílie skutečně zemí kontrastů. Zde ovšem neexistuje jiné řešení než ekonomický růst spojený se spravedlivější distribucí a budováním záchranné sociální sítě," dodává k tomu Jiří Jodas.
A ten ví, o čem mluví. Dvě desítky let žije ve městě Recife a nyní je honorárním konzulem ČR.

Záchrannou sociální síť se pokusil uplést i prezident Lula, a to když devíti miliónům nejchudších rodin poskytl státní příspěvek. Kritici přesto tvrdí, že peníze měly jít do zdravotnictví a na vzdělávání. Třeba jako v případě Rogério Ferreiry de Silva.
Pochází z indiánského kmene Terena z provincie Mato Groso du Sui, což je jakýsi brazilský divoký západ a drogy se zde prodávají ve velkém. Kmenů je tu sedm a tamní komunita má asi třináct a půl tisíce duší. (Celkově se odhaduje, že v Brazílii je na tři sta tisíc indiánů.)
Díky Národní indiánské nadaci se Ferreira de Silva dostal až na University of Londrina v jihobrazilském státě Paraná, turisticky oblíbeném a známém největší přehradou na světě na stejnojmenné řece, kde vystudoval agronomii.
"V oblasti, kde žijí Terenas, se intenzívně rozšiřuje zemědělství, vypalují se pralesy. To není ta správná cesta," svěřil médiím své obavy tento nový agronom.
Nedá se říci, že by také brazilská vláda nehledala cestu k nápravě. "Po období restriktivního a spíše pro zahraniční veřejnost demonstrativního přístupu v této oblasti, jako byly například hony armády na žháře, kteří vypalovali pralesy, a jejich potrestání, se nyní přechází ke konstruktivnějším metodám. Jsou to vzdělávací kursy, které naučí farmáře přejít z extenzívního zemědělství k intenzívnímu. Tím by měl odpadnout problém stálého vyhledávání nové půdy pro pěstování sóji," podotýká optimisticky Jiří Jodas.

Trochu jeho optimismu by potřebovali v Argentině. Oprýskané fasády domů v postranních ulicích Buenos Aires, poloprázdné kavárny a málo usměvaví lidé. Stále je tu cítit dopad hospodářské krize z let 2001 a 2002. Tehdy Argentinci přišli o svou pýchu a možná i o pocit, že jsou národ nadřazenější ostatním v Latinské Americe.
Lakonicky řečeno, Argentinci si své bohatství založené na paritě měny s americkým dolarem jednoduše projedli. Bylo otázkou času, kdy nesprávně nastavený vratký hospodářský model vyvolá krizi. Ta přišla, připravila o veškeré úspory snad většinu národa - mnozí Argentinci se zadlužili do konce života - a do kolen poslala nevídané množství firem.
Moc ráda si předchozí roky nepřipomíná ani Ana María Kraliczek, která už ve svém životě zažila mnohem horší doby.
"Pocházíme z Moravy a tehdy se mí rodiče rozhodli odjet do Argentiny. Matka několik let čekala doma, než otec vydělal v Buenos Aires nějaké peníze: pak sem přijela a s několika dalšími se přestěhovali do města Villa Carlos Paz a založili si tady dílnu," vypráví předsedkyně krajanského spolku několika desítek Čechů a Slováků.
"Byla to tehdy tvrdá doba, ale v minulých letech to bylo také špatné. Věřím, že se to teď zlepší," ukazuje hrdě kolem sebe.
Skutečně má být na co hrdá. Toto lázeňské místo, čtyři hodiny letu na západ od Buenos Aires, obklopené nízkými pahorky a táhnoucí se kolem rozlehlého jezera, je skutečným turistickým rájem. Navíc ho znají všichni milovníci světového poháru Rallye Argentina, i když letos uchvátilo žezlo organizátora centrum provincie, město Córdoba.
Při příjezdu do Córdoby se může zdát, že všude vládne klid a mír, na pěší zóně se procházejí zvědaví kupující a úzké starobylé uličky s nízkými domky lákají k posezení. Jen před radnicí je živo. S široce rozvěšenými plakáty a argentinskými modrobílými vlajkami tu hlučí asi tři desítky demonstrantů. "Ale co, Argentinci demonstrují za všechno, všude a pořád," mávl nad shromážděnými rukou procházející postarší muž.
Stačí, aby podnik propustil odborářského bosse, a už ulicí prochází mohutný průvod, bubnující, hlomozící a pískající. Mají tento způsob vyjádření prostě v krvi.
O Argentincích se říká, že jsou živelní, výbušní a současně nostalgičtí, citliví a melancholičtí. "Kdo je Argentinec? Ital, který mluví španělsky a myslí anglicky," napsal kdosi v knize o Latinoameričanech.

V internetovém centru v ulici Las Heras v Buenos Aires sedí pět lidí, jen jedno místo je volné. Hlavy sklánějí nad obrazovkami počítačů a usilovně vyhledávají potřebné informace. O kousek dál je další středisko, opět téměř plné.
U množství kiosků a uvnitř krámků postávají volající z telefonních automatů.
"Mnozí lidé kvůli finančním problémům odhlásili telefony, nemají doma počítače a na internet chodí k nám," vysvětluje situaci majitel centra Las Heras. Ceny prostě rostou a rostou.
Inflace v loňském roce dosáhla 12,3 procenta, což je oproti předloňsku dvojnásobně vyšší míra. Horší je, zvláště pro chudší vrstvy společnosti, že se výrazně (o 15,7 procenta) zvýšily ceny základních potravin.
Jak řešit situaci? Láme si nad tím hlavu i oblíbený prezident Néstor Kirchner, který by plazivého netvora inflace zřejmě nejraději zakázal. "Nejezte tolik masa, snížíte ji tím," obrátil se před časem na své občany. Zrovna v tomto případě ho ale Argentinci neposlechli. Každý z nich v průměru sní téměř šedesát dva kilogramy masa ročně a radit jim podobnou věc je jako chtít po Češích, aby nepili pivo.
Kirchner se přesto pouští do boje s inflací na všech frontách. Obvinil například maloobchod, že profituje na potu Argentinců, a vývozcům masa vzkázal, že na jejich exporty doplácí lid hladem. Dokonce když před rokem koncern Shell oznámil zvýšení cen benzínu, vyzval Néstor řidiče k bojkotu. Vedení firmy pak raději své oznámení přehodnotilo.
Inflace se však neobjevila sama od sebe, podle ekonomů za ni může uměle udržovaný kurs pesa. A také ji částečně podpořily štědré státní výdaje, naslibované Argentincům při loňských říjnových parlamentních volbách.
Nehledě na tyto potíže, ekonomika se odrazila ode dna, na které tato do roku 1998 nejbohatší a nejrozvinutější země Latinské Ameriky dopadla, a polovinu obyvatelstva stáhla pod hranici chudoby.
Vzmáhat se pomalu začíná podnikatelská sféra, stát vloni po třech a půl letech od vyhlášení svého bankrotu vyřešil ponižující dluh a hospodářský růst dosáhl v minulém roce obdivuhodných 9,1 procenta. Letošní výsledek by mohl být kolem sedmi procent. Díky takové dynamice se hrubý domácí produkt dostal opět nad úroveň před bankrotem. A to je přece příznivá zpráva.
Jen zda se lidé začnou usmívat je nejisté. "Základním rysem argentinské povahy je totiž sklon k jistému přehánění a zveličování skutečného stavu věcí. Rádi si nahlas postěžují. Ale nemyslím si, že by únava a deprese vystihovaly správně situaci," poznamenává Eva Tadlíková, působící ve funkci obchodního rady na českém velvyslanectví v Buenos Aires.
Jedno je přesto zřejmé, Argentinci zvedají hlavy a nabývají znovu svou hrdost.

Také Chilané mají svou hrdost. Například víno.
Na vinohrad padá studený déšť. Zima je v Chile nepříjemná a vlezlá. Nikde ani živáčka. Jen ve sklepích pod zámečkem připomínajícím šlechtické sídlo tu dozrává přes dva milióny litrů vína Tarapaca. Téměř tři sta zaměstnanců čtvrtého největšího producenta v zemi je sklidilo z patnácti set hektarů.
"Na trhu je obrovská konkurence, proto nám nezbývá než dvě třetiny vína vyvážet," říká energická manažerka společnosti Viňa Tarapaca Carolina Rivera. Na největší trhy se však chilští vinaři teprve chystají. "Velkou výzvou je pro nás Rusko a hlavně Čína. Máme tam už svého ředitele, který připravuje půdu," svěřuje se Carolina Rivera.
Vstup právě do Číny je vcelku logický, Chile s ní uzavřelo hospodářskou dohodu o bezcelních vztazích, která má být ratifikována v příštích měsících. Na chilský již tak liberalizovaný a konkurencí nabitý trh vtrhne čínské zboží a jistě dále stlačí ceny. Delší dobu se mluví třeba o automobilech za šest až sedm tisíc dolarů.
Konkurence a soukromý sektor vládne téměř všude, stát privatizoval co mohl. Tedy až na takové strategické podniky, jako je těžební gigant Codelco. Snad i díky tomu po ulicích téměř evropsky vypadajícího Santiago de Chile jezdí množství drahých aut a luxusních jeepů a střední třídě se daří dobře.
Řidiči jsou tolerantní, přestože by na opravených vozovkách mohli jet mnohem rychleji. Ve městě nejsou vidět žebrající děti, žádní pouliční prodavači, neslyšíte hlasitou hudbu. Chodci disciplinovaně stojí na přechodech.
V Santiagu máte pocit, že tady latinskoamerický problém propastného rozdílu mezi bohatstvím a chudobou až tolik neplatí. "Není to tak, platí to i tady. Za studium na vysoké škole musíte dát nemalou částku. Kdo nesežene peníze, má smůlu," oponuje ve skupince stojící Chilan s podobiznou Che Guevary na tričku. "Nemáte pár dolarů? Pro kamaráda na studium," dodá.