Když jsem se za ní vydal na hrad Svojanov, kde vystupovala se sborem zpívajícím romskou hudbu na festivalu Gypsy Celebration, měl jsem představu poněkud rozpolcené bytosti. Lékařka s diplomem, která propadla homeopatii. Obvodní doktorka na Šeberově, vyrážející léčit lidi do dalekého Nepálu. Tento týden otevřela v Praze výstavu působivých fotografií z cest údolím Káthmándú, ale také maluje, vytváří koláže, hraje na klasickou kytaru... Jak však hovor plynul v kulisách rozezpívaného hradu, docházelo mi, že životní činnosti a plány Zuzany Škodové do sebe pozoruhodně zapadají.
Jak se z doktorky, která vystudovala náročnou, exaktní disciplínu, stane homeopatka?
Vlastně to začalo, když jsem byla na mateřské. Předtím jsem pracovala jako anestezioložka při operacích. Až doma jsem si uvědomila, jak mi při tom chyběl vztah s živými lidmi. Měla jsem co dělat s uspanými pacienty, kteří byli často na pokraji smrti. Ale nevěděla jsem o nich vůbec nic. Proto jsem po mateřské šla dělat klasického obvodního lékaře prvního kontaktu. Ale čím dál víc jsem cítila potřebu osobnějšího přístupu, celistvého pohledu na pacienta. To mě přivedlo ke studiu homeopatie, nabízející jiné pohledy na léčení lidí.
V čem by to mělo být jiné?
Jako "obvoďák" jsem léčila pacientovi třeba migrénu. Tím to skončilo, protože v ordinaci čekalo dalších patnáct lidí. Jako homeopatička ale mohu pacienta pozvat na dlouhý rozhovor. Zabývat se tím, co ho trápí, jak zachází se svou životní energií, jeho emocionálními stavy. Z toho všeho vyrůstá jeho nemoc, odolnost vůči ní. Nabízím tak širší vidění světa a jiný pohled na nemoc a symptomy pacienta. Jako bych stála nohama na zemi, a přesto se dívala na problém shora.
Podle vás je tedy možné propojit vědeckou medicínu s alternativními způsoby léčby?
Bezpochyby. Stání na zemi - to je to praktické lékařství, kdy někoho vyšetřím, udělám laboratorní rozbory, stanovím na základě svých praktických, medicínských znalostí diagnózu. A pak se mohu v homeopatické ordinaci podívat na pacienta svrchu, hledat souvislosti, příčiny. Znamená to ale ordinovat někdy až čtrnáct hodin denně. Když si teď ministr Rath vymyslel, že máme být v ordinaci sedm hodin, je to z mého pohledu docela srandovní.
Souvisí váš příklon k homeopatii, jež nekotví v hmotném světě, i s vaším zájmem o umění, abstrakci?
Až tak úplně ne. Mezi doktory jsou umělecké sklony dost běžné. Asi tak hledáme rovnováhu.
Co vás přivedlo ke zpívání v romském souboru?
Zjištění, že jsem součástí utrpení mnoha lidí. Při homeopatických sezeních poznávám jejich životní příběhy, často i hodně smutné. Léčím přátele i příbuzné. Hodně to bolí, když za vámi přijde kamarád, kterého znáte mnoho let, s nálezem rakoviny. Je hrozně těžké tohle všechno v sobě udržet. Jsem vázána lékařským tajemstvím, ale potřebuji to nějak ze sebe dostat. A tak to vyzpívávám v romských písních, které jsou k tomu jako stvořené, plné emocí, smutku, ale i radosti.
Vy se na rozdíl od řady svých kolegů nevyhýbáte léčení lidí vám velmi blízkých, příbuzných, přátel?
Ne, dokonce to dělám dost cíleně. Neznám mnoho praktických doktorů, kteří by se snažili spojit běžnou praxi s homeopatií. Takže někdy mohu být i svým příbuzným nebo kamarádům užitečnější než běžný lékař. A tak asi nemám právo je odmítat.
Jak jste se dostala na homeopatickou kliniku do Nepálu?
Přes holandského lékaře, který v Praze vyučoval. Nabídl mi účast v mezinárodním projektu Bhaktapur International Homeopathic Clinic, jehož cílem je léčit místní obyvatele homeopatií a vyučovat nepálské lékaře alternativní medicíně. Na klinice v Bhaktapuru, což je asi 10 km od Káthmándú, se každý měsíc střídají lékaři z celé Evropy. Na mne to vyšlo již potřetí, naposledy letos v únoru. Z Prahy jsme dvě lékařky, které tam jezdí.
V jakých podmínkách pracují nepálští doktoři?
V Káthmándú mají některé nemocnice k dispozici stejně kvalitní vyšetřovací a léčebné přístroje, ale i nejmodernější léky, jaké máme v Evropě. Nemocnice jsou většinou napojené na nějakou evropskou nebo americkou nadaci. Ale tahle péče je dostupná jen lidem, kteří mají peníze. V Nepálu například neexistuje žádný systém zdravotního pojištění.
Jak to vypadá na venkově?
Tam často nejsou žádná zdravotní zařízení. Jejich roli přebírají buddhistické kláštery. Lámové, kteří absolvovali školení zdravovědy, pak léčí všechno, včetně zlomených nohou. Ale i tady jsou značné rozdíly. Byla jsem například v buddhistickém klášteře sponzorovaném z Dánska. Přijdete na nádvoří a můžete si vybrat z pěti ordinací nabízejících různé léčebné metody - klasickou medicínu, akupunkturu, tibetskou medicínu, homeopatii nebo čínskou medicínu. Sem člověk přijde a je ošetřen tak, jak si řekne. Ať již má, nebo nemá peníze.
Jak se homeopatie, která vznikla v Evropě, dostala do Nepálu?
Přes indické lékaře, kteří se ji naučili od britských doktorů. Vypráví se, že indický homeopat kdysi dávno vyléčil slona nepálského krále. Vladař pak začal homeopatii podporovat, zvát do Nepálu indické doktory.
Odehrává se v Nepálu podobný souboj mezi vyznavači klasické medicíny a homeopatie jako u nás?
Tak zavilá diskuse mezi přívrženci a odpůrci homeopatie, jakou zažíváme v Čechách, neexistuje nikde na světě, a už vůbec ne v Nepálu. Tamní společnost má mnohem spirituálnější pohled na svět, velkou tradici má šamanismus. Takže tam nikdo příliš nedumá, zda jsou přírodní léčebné postupy dostatečně vědecké. Homeopatie je tam uznávaná jako srovnatelná léčebná varianta. Navíc přístupná i těm nejchudším, protože klasické chemické léky jsou, na rozdíl od přírodních homeopatik, velmi drahé.
Česká konzulka v Nepálu Zdena Karky v jednom interview popisovala, že běloši tam stále patří do nejnižší kasty 
takzvaných nedotknutelných, kteří nesmějí vkročit do domu, nikdo si od nich nevezme ani vodu. Jak to, že se Nepálci nechají od bílých doktorů léčit i vyučovat?
Jisté kastovnictví v mysli lidí asi přežívá, ale rozhodně není tak striktní, jak popisujete. Stalo se mi například, že mě pozval hinduistický kněz, do jehož domu bych nikdy nesměla vkročit. Chtěl, abych léčila jeho babičku. Když jsem tam přišla se svou nepálskou asistentkou, zavedli mne do velké místnosti, kde kolem nemocné postávalo asi deset příbuzných. Hned jsem poznala, že ta žena umírá. Ale moje asistentka neměla sílu to přeložit. Jen opakovala - já jim to nemůžu říct. Ale byli tam i mladí lidé, kteří měli ve škole angličtinu a dobře mi rozuměli.
Není otevřenost místních lidí k vám způsobena právě tím, že jste lékařka?
To také, ale já jsem tam získala hodně blízkých přátel bez ohledu na svou profesi. Do Bhaktapuru se vracím jako do druhého domova. Naše kuchařka z nemocnice mě nedávno vzala na oslavu bohyně Durgy. To je složitý týdenní obřad, odehrávající se každý den v jiné části města. Seděla jsem mezi ženskýma, které sice neuměly anglicky, ale pořád mně strašně vřele něco vykládaly. A najednou mě draply, vzaly mezi sebe a odtáhly do chrámu bohyně Durgy, kde se odehrával závěrečný obřad. Tam nesmí nikdo, kdo není hinduista, ani vkročit. A já tam najednou byla, v kožených botách, což je další strašný prohřešek. Staří muži na mne vyjeveně koukali, ale nikdo mne nevyhazoval.
Homeopatické sezení vyžaduje od léčeného člověka velkou dávku otevřenosti. Byli nepálští pacienti schopni bavit se s "nedotknutelnou" o svých nejintimnějších věcech?
Někdy to byla dokonce výhoda, že nejsem odtamtud. Jednou přišla na homeopatické interview holka, která se mi svěřila, že měla uměle přerušené těhotenství. To je v nepálské společnosti něco absolutně nemyslitelného. Už ten fakt, že otěhotněla, aniž byla vdaná, natož potrat! Nepálskému doktorovi by se nikdy nesvěřila. Ale mně to byla schopná říct právě proto, že nejsem místní a brzy odjedu.
Paní Karky v interview vypráví o svém šoku z toho, že žena na vesnici nemá žádnou hodnotu. Že když má "své dny", je "špinavá", musí mít zvláštní hrnek, jídlo se jí šoupne jako psovi. Je to skutečně tak drsné?
Ale paní konzulka, kterou osobně neznám, to popisuje trochu zjednodušeně. V Nepálu je asi dvacet národností a každá k těmto věcem přistupuje jinak. To, co zmiňujete, jsou zvyky jednoho kmene - Newarů. Ale už Tibeťané to mají jinak, horské kmeny také jinak. Muž v nepálské rodině skutečně dominuje, ale to je tradice, proti níž ženy neprotestují. Celá rodina přitom drží pohromadě, probíhá v ní spousta rituálů, které jsou zcela přirozené, nikdo je nemusí organizovat.
Vy jste se při svých homeopatických rozhovorech se ženami skutečně nikdy nesetkala s psychickými potížemi, které by pramenily z nerovnoprávných vztahů?
Ženská, když už měla rodinný problém, tak to bylo většinou s tchyní. Ale to je stejné jako u nás. Nebo ženská pracuje na poli, stará se, chlap sedí doma a chlastá. No tak co? To myslím, že také známe. Nemám pocit, že bych v nepálských rodinách narazila na něco, čemu vůbec nerozumím.
Byla jste v Bhaktapuru v době, kdy nepálský král Gyanendra rozpustil vládu a strhl všechnu moc ve státě na sebe. Jak Nepálci přijali výjimečný stav?
Nevím jak v jiných městech, ale v Bhaktapuru to přijali vlažně, byl zákaz vycházení, přesto jsme šli na oslavu i po setmění. To mi přišlo dost české. Byla jsem v Bhaktapuru v době komunálních voleb. Lidé dostali volno, nesměli jít do práce, tak se potloukali po ulicích, hráli kriket, mastili karty. Městem chodila skupinka vojáků, kteří měli za úkol rozmlouvat s obyvatelstvem.
Jak reagovali lidé mimo hlavní město na surově potlačované demonstrace v Káthmándú?
Řekla bych, že to sledovali tak nějak po očku. Starají se hlavně o živobytí, možná se víc stahují do bezpečí svých rodin. Ale v jednom mají všichni jasno. Zatímco minulého krále milovali, současného nesnášejí.
Věří Nepálci verzi, že rodinu předchozího krále Birendry vyvraždil jeho vlastní syn, který posléze zabil i sám sebe?
Tomu nevěří nikdo. Mezi obyvateli se ujala historka, že když královský princ běhal po paláci a střílel, vůbec se mu nehýbala tvář. Protože to byl někdo úplně jiný, kdo měl princovu masku. Hodně Nepálců také věří tomu, že celý masakr zinscenovala CIA, která potřebovala do čela státu dosadit svého člověka.
V Nepálu probíhá nepřetržitý boj s maoistickými rebely. Máte s nimi nějaké zkušenosti?
Byli jsme na východě Nepálu v malé vesničce kousek od Bhútánu, kde jsme měli založit pobočku naší kliniky. Z toho ale sešlo právě kvůli maoistům, kteří tam skutečně odstřelují nevinné civilisty. Několikrát zastavili náš vůz a ptali se, jestli jsem Američanka. Když se dozvěděli, že jsem z Československa, zajásali. Asi jsem pro ně byla hrdinkou, která ten jejich vysněný socialismus zažila na vlastní kůži.
Jak se vůbec povstalci, kteří kontrolují rozsáhlá území, chovají k běžným turistům?
Nezkřiví jim ani vlásek na hlavě. Ale jako turista se musíte smířit s tím, že přispíváte na jejich bojůvky. Když procházíte jejich územím, maoisté se samopaly vybírají výpalné. Dostanete pak stvrzenku, abyste nemuseli platit znovu, až narazíte na další maoistickou skupinku.
Ovlivnila vás při práci v Nepálu tamní hinduistická, případně buddhistická filozofie?
Tyhle vlivy jsem vstřebávala už dávno. Třeba buddhistické pojetí života jako utrpení, které lze zmírnit. I jako lékař věřím, že cesta z utrpení existuje. Ale není to cesta, že budu pojídat acylpyrin. Co ale na mne v Nepálu nesmírně zapůsobilo, je vzájemný respekt, v němž vedle sebe žijí hinduisté a buddhisté. Když přijdete do velkého hinduistického chrámu, vždycky tam najdete i buddhistickou svatyni, kde láma provádí paralelní obřady. A naopak. To je úplně fantastické, zažívat takovou míru tolerance.
Jak se s takovými prožitky a zkušenostmi díváte na tuzemské spory mezi příznivci a odpůrci homeopatie?
Upřímně řečeno, nijak zvlášť to neprožívám. I když se bohužel k tomu musím jako předsedkyně výboru České lékařské homeopatické společnosti vyjadřovat. Vnímám to hodně jako politickou záležitost. Ty tvrdé odsudky přicházejí hlavně z Akademie věd a Ministerstva zdravotnictví. Vždycky někdo napíše, že jsme šarlatáni a jenom taháme z lidí peníze. Ale nemyslím si, že normální lidé žijí bytostným odporem k homeopatům, jako třeba spolek skeptiků Sisyfos.
Nejznámější člen tohoto spolku astrofyzik Jiří Grygar varuje, že jsou mezi vámi šarlatáni, kteří dokážou namluvit člověku s nádorem, ať nechodí do nemocnice. Tady nepřestává legrace?
Ale to není můj problém. Vedu společnost lékařů a nejsem odpovědna za to, že tady homeopatii může dělat každý, kdo si přečte dvě knížky. To je selhání státu, že u nás neexistuje zákon o léčitelích jako například v Německu. Tam každý, kdo se chce věnovat homeopatii, musí mít zdravotnické vzdělání, minimálně na úrovni střední zdravotnické školy.
Znamená to, že jako lékařka se od amatérských léčitelů distancujete?
To bych radši ponechala bez odpovědi. Faktem je, že když se na naši společnost obracejí lidoví léčitelé, říkáme jim - ale my jsme lékařská homeopatická společnost, my pro vás nemůžeme nic udělat.
Jak vám ale je, když vás označí za pavědce některý z vašich kolegů lékařů?
To mě hrozně mrzí. Protože zkušenost s homeopatickými léky, jejichž substance je zatím nezměřitelná, ale v lidském těle funguje, vnímám jako zkušenost medicíny. Tyhle odsudky ale zažívám výhradně od českých doktorů, nikdy v zahraničí. Když jsem třeba nedávno mluvila s jedním americkým lékařem, řekl mi: Fajn že děláte homeopatii, u nás je to respektovaný obor.
Nemají ale pravdu ti, kdo tvrdí, že homeopatické pilulky léčí jen působením na psychiku? Na tom by koneckonců nebylo nic špatného.
To si nemyslím. Já homeopatií úspěšně léčím malé děti nebo i miminka, která těžko mohu ovlivnit psychicky. Problém je spíš v tom, že ani my homeopati neumíme přesně vysvětlit, jak naše léky fungují. Ale nesporné je, že lék předává tělu nějakou informaci, která nastartuje určité procesy samouzdravování třeba na imunitní úrovni. Je to podobné, jako když nainstalujete software do počítače.
Když jste teď otevírala svou výstavu a probírala se fotografiemi z Nepálu, táhlo vás to do Bhaktapuru?
Tak jistě. Ale já už tam budu jezdit pořád. Každý rok jsem tam s lidmi v bližším kontaktu. Vždycky svým bhaktapurským pacientům říkám, přijďte za rok na kontrolu. Možná tam budu jezdit každý druhý rok, ale vyjde mi to určitě.
Nepřipadáte si ve své šíři zájmů a puzení po cestách přece jen někdy trochu roztěkaná?
Je to přesně naopak. Potřebuji být akční, abych mohla být soustředěná. Potřebuji dělat spoustu věcí, často protichůdných, abych pak mohla sedět ve své ordinaci, pozorně naslouchat a léčit.
Zuzana Škodová (*1964)
Narodila se v Praze. V roce 1988 absolvovala Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Do roku 1995 pracovala jako anestezioložka a internistka v pražské Nemocnici Na Františku. V letech 1995 až 1997 působila v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Na Ondřejově. Od roku 2000 provozuje soukromou praxi a homeopatii. Absolvovala více než 2000 hodin homeopatického vzdělávání mimo jiné na školách a fakultách v Londýně, Nizozemsku a Rakousku. V letech 2002, 2005 a 2006 vyučovala homeopatii na klinice v nepálském Bhaktapuru a léčila místní obyvatele homeopatií. Od roku 2001 vede Českou lékařskou homeopatickou společnost. Je členkou romského pěveckého souboru Absora. V těchto dnech probíhá v pražské Galerii Scarabeus její výstava fotografií z cest údolím Káthmándú.
Snímky: Zuzana Škodová, archív, HN - Jan Šilpoch
Při svých lékařských misích Zuzana Škodová zároveň zachycuje všední život v Nepálu. Výstavu jejích fotografií ze tří cest do údolí Káthmándú, z nichž přinášíme výběr, nyní hostí pražská Galerie Scarabeus.
(přečteno 1600x)
DISKUSE
oveřený účinek? (lakos)
Na krabičkách homeopatik firmy Boiron stojí věta: účinek léku...
život v těle (mabe)
p.Zuzana Škodová je dle mého názoru skvělý člověk s rozsáhlým...
zobrazit příspěvky
Autorská práva vykonává vydavatel. Jakékoli užití částí nebo celku, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem (mechanickým nebo elektronickým) i v jiném než českém jazyce bez písemného svolení vydavatele je zakázáno.
