"Architekt musí dělat novinky. Opak dělá třeba princ Charles v Británii, chce jít do minulosti a kopírovat architekturu. Myslí si naivně, že tím vyřeší problémy současného života. My ale žijeme v jiném světě," říká Eva Jiřičná, světoznámá architektka českého původu.
Máte Řád britského impéria, jste členkou několika královských akademií, uznávanou ikonou v designu. Berete to jako naplnění snu o úspěšné kariéře architektky?
Já jí nechtěla být, zajímala jsem se původně o chemii. Celé mládí jsem strávila chemickými pokusy, vyhazovala soustavně kuchyni do povětří, tavila kovy, sledovala látky při zahřátí. Byla jsem posedlá, snila o kariéře v chemické laboratoři.
Proč jste se tak zapálila zrovna pro chemii?
Chemie existuje v přírodě jako součást života. My jen objevujeme, jak to funguje. Fascinovalo mě, že když roztavíte trochu hliníku, on pak ztuhne, vy s tím zaklepete, tak vylezou krystaly. Vnitřní stavba se tím projeví navenek. Chemie byla jednou z cest, jak se prolouskat tajenkou jménem příroda.
Na světě vás tedy bavilo a pořád baví zjišťovat, jak jej Bůh stvořil...
Určitě. Svět je nekonečná detektivka, ale můžeme leccos během života pochopit.
Chemií se ale neživíte. Existuje něco, v čem vám pomohla později v architektuře?
Chemické pokusy - to je taková hra se světem. Já architekturu aplikuji taky jako hru. V tom k tomu přistupuji podobně. Chemie je o materiálech a těch je architektura plná.
Zdá se mi, že i vaše cesta k architektuře je detektivka. Jak jste se k ní dostala?
Před maturitou jsem se nepohodla s profesorem a na protest jsem nematurovala z chemie. Když jsem se ale hlásila na vysokou, řekli mi: Co tady děláte, když nemáte maturitu z chemie? A já s hrůzou zjistila, že z mladické zarputilosti mám zavřené dveře.
To je známka pěkné umíněnosti.
Umíněnosti? Tak to určitě. Já jsem šíleně umíněná. (smích) Přemýšlela jsem tedy pak, co se sebou. Můj otec byl architekt, já ráda kreslila, a tak jsem si řekla: Proč to nezkusit? Když jsem to řekla tátovi, opáčil: Pokud budeš dělat architekturu, budeš jen architektova žena. To mě rozpálilo a pustila jsem se do toho. Bojovně. Neměla jsem ale průpravu, dva měsíce jsem kreslila své ruce, neměla jsem nic jiného a ani neuměla nic moc jiného. Přátelé mého otce mi s přípravou pomáhali, seč mohli, a já dřela jako kůň. Pravdou ale je, že kdybych neudělala dobře ostatní předměty, kreslení a rýsování by mě potopilo. Až během prvních týdnů studia jsem začala objevovat, co to architektura je.
Kdy jste to pochopila?
Trvalo mi to dlouho a teď mám pocit, že tu odpověď vlastně pořád hledám. Nemám ji. 
Co jste si tedy tehdy pod architekturou představovala?
Ony první dojmy laika. Architekt je člověk, který navrhuje domy. Já nechtěla navrhovat domy, ale rovnou celé město. Mým snem bylo postavit město na zelené louce.
Ten sen pořád máte?
Ježíš, už dávno ne.
Znamená to, že architekturu vnímáte výrazně jinak?
Jistě. Architektura je podle mě hledání způsobu života, ne že navrhnete město nebo dům. Je to vytváření životního prostředí. 
Stejně jako chemie se točí kolem přírody, tak i architektura je závislá na přírodě. My s ní jsme pořád v konfliktu, když jí nerozumíme a nedokážeme jí rozumět. Až v poslední době to začínáme brát a díváme se, jak geniálně příroda tvoří: chladí, izoluje, šetří energií. Ještě asi potřebujeme několik staletí, než dospějeme do takového stadia pochopení, kdy vytvoříme symbiotický vztah. Architekturu beru jako cestu ke zlepšení života a omezení ničení naší planety.
To zní mesiášsky. Architekti že mohou zachránit svět?
Nemají tu moc, ale mohou vynaložit energii. Ukázat, jak fungují mraveniště a jak by člověk měl budovat osídlení, města, domy. Architekti pracují se spoustou lidí, a když budou jednotní v tom, jak investovat rozumně peníze do života a bydlení, zvyšuje se naděje, že se něco změní. Hodně architektů začíná takhle uvažovat, vnímat svou odpovědnost.
Většina obydleného světa je ale hotová a je zastavěná diletantsky. Jen se podívejte na domy, které si stavějí zbohatlíci v České republice: podnikatelské baroko.
Víte, to souvisí s tím, že lidé architektuře nerozumějí, a jak by taky mohli, když se o ní nikde neučí. Abyste uměl násobilku, musíte znát napřed čísla, sečítat i odčítat a pak teprve násobit. Moderní architektura se téměř nikde nevyučuje, nemluví se o ní. Proto lidé mnohdy stavějí svá obydlí bez vkusu a porozumění době, terénu a moderním stylům.
Není ale důvodem i fakt, že starým a mnohdy fádním domům rozumíme víc než moderně? Že naše duše je pojme a zdají se krásné na první pohled, kdežto poslední výkřiky nám nejdou pod nos?
Člověk si musí na architekturu zvykat. Moje matka říkala: Nevyměníš starou cestu za novou. Architektura přitom hlásá: Když máš příležitost, najdi novou cestu! Když jdete po ulici, říkáte si asi, jaká krásná okna nám dala secese. To se ale vyvíjelo staletí.
A tehdejší lidé to vnímali se stejnými rozpaky jako my dnešní nové trendy?
Určitě. Secese byla fenoménem epochy, zasáhla umění, stavitelství, design, myšlení, literaturu. Architekti na společenské změny reagovali novým stylem. Současníci secesi nenáviděli stejně, jako někteří dnešní současníci nenávidí ty nejnovější stavby. To je normální.
Nejde se k tomu občas vrátit? Postavit krásný novorenesanční nebo secesní dům? Lidem se v nich žije a bydlí dobře. Třeba staré činžovní domy jsou všude populární.
Architekt musí dělat novinky. Opak dělá třeba princ Charles v Británii, chce jít do minulosti a kopírovat architekturu. Myslí si naivně, že tím vyřeší problémy současného života. My ale žijeme v jiném světě. Víte, kolik práce dá přivést do starých domů kabely k počítačům? V současnosti jsou požadavky takové, že už nemůžeme stavět jako dřív.
Vás by to nebavilo, postavit si kopii starého domu?
Představte si, že bych se oblékla do secesních šatů a šla po Václavském náměstí. Nezdálo by se vám to divné? Šaty by mi padly, materiály by byly skvělé, ale vzbudilo by to rozruch. Navíc, já vím, že secesní gauč nikdy neudělám dokonale, nemám to správné cítění.
A lze nadchnout lidi pro nové stavby?
Ne pro ty, kde sídlí kanceláře, ale pro "jiné" typy obytných domů, kterých je stále jako šafránu.
My jsme v Londýně udělali výstavu modernismu. Zahrnovala 450 objektů. Nejen architekturu, nýbrž i malířství, hudbu, utopii, konstruktivismus, první filmy. Všichni nám tehdy říkali: Nikdo nepůjde na modernismus, ten nikoho nezajímá. A najednou tam stojí fronty lidí. Ukázali jsme totiž, že architektura, které říkáme modernismus, byla součástí společenské proměny světa. Změnila se politická a finanční situace. Byla 1. světová válka. Na destrukci starého světa tehdy reagovali finančníci, architekti, změnili přístup lidí k urbanismu, literatuře, filmu, divadlu nebo strojům. Najednou to začali lidé chápat.
Mluvíte o Londýně. Jak jste říkala, studovala jste architekturu v Praze. Ovšem v Londýně jste skončila po roce 1968. Jak k tomu došlo? Musel to být asi zásadní životní zvrat.
Stalo se to vlastně náhodou, ale život mi to změnilo radikálně. V Praze na kongresu jsem potkala šéfa Great London Council, velké státní organizace v Británii, a domluvila se s ním na stáži. Nemyslela jsem, že tam budu víc než tři měsíce. Do Londýna jsem odjela tři týdny před sovětskou invazí. Shodou okolností byl na brigádě v Anglii také můj bratr a rodiče byli v Japonsku. Najednou mi přišel dopis z velvyslanectví, že mi ruší výjezdní doložku a můj návrat do Československa je z důvodu veřejného zájmu nežádoucí. Byla jsem v šoku, neměla jsem v úmyslu v Anglii zůstat, ale nic jiného mi nezbylo.
Co jste potom dělala?
Chodila jsem dál do práce. Shodou okolností jí bylo stále míň, já se začala rozvádět se svým manželem, bylo to hrozné. Tak jsem nakoupila noviny a odepisovala na desítky inzerátů. Nakonec jsem zakotvila v Ateliéru Louise de Soisson, který mi dal práci, jelikož měl ohromnou zakázku na nový přístav v Brightonu. Zůstala jsem tam deset let. Proč jsem dostala to místo? Líbilo se jim, jak rýsuji. Nikdo to tam tak dobře neuměl. (smích)
Jak to, že to nikdo tak neuměl?
Nevím, ve škole mě to dobře naučili. Rozuměla jsem slušně i statice. Tak se stalo, že v roce 1973 jsem už byla společníkem firmy. Projekt přístavu se ale nikdy nedokončil, nakonec došly peníze a já v roce 1978 znovu začala přemýšlet o tom, co budu dělat.
Po deseti letech zkušeností to byl problém? Jak se to vyřešilo?
Začala jsem spolupracovat se známým architektem Richardem Rogersem a pak jsem dostala zakázku na několik obchodů v centru Londýna, pak ve Spojených státech, a tak jsem se postavila na vlastní nohy. Skončila mi éra megalomanských projektů. 
Nebyl to ústup z "velké" architektury?
Co je to velká architektura? Architektura musí sloužit lidem. Krásné je jen to, co je funkční a dělá radost. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vtrhla do Londýna oděvní móda, stala se důležitou součástí života. Londýn se otevřel a rozzářil. Bavilo mě vymýšlet, jak šaty v obchodě vystavit, jak schovat ošklivou pokladnu, jak jej nasvítit.
Objevila jste jiný typ architektury? Onu malou, lidskou, plnou detailů?
Já vždycky byla detailem posedlá. Najednou ale máte možnost pracovat s materiály, dívat se, jak lidé obdivují nečekané tvary a řešení, design.
Jak dalece můžete realizovat svoje představy? Má architekt dost prostoru, aby postavil obchod podle svého?
Každý klient má své představy, ale ty jsou jako větrné zámky.
Co máte na mysli?
Větrný zámek je klientův nápad, jeho čistá představa. Do toho fouknete a nic z toho nezbude. Někdo chce třeba schodiště nebo celou stěnu ze skla. Když se začnete ptát, proč to tak žádá, zjistíte, že vlastně chce hlavně vzdušný prostor, volnost, svobodu. A vy to uděláte ze syntetiky, sklo tam nebude vůbec, a on je pak nadšený. Musíte analyzovat představy zákazníka, mluvit s ním. To jsem na začátku v Londýně neuměla, nerozuměla tomu, ale teď už vím, o co v tom vztahu klienta k jeho stavbě jde. Je to hlubší.
Jde o budování důvěry? Jako vztah pacienta s lékařem?
Klient očekává od architekta dobrou práci, ale neví, proč je lepší použít tenhle materiál namísto jiného. Bojí se také, že to bude stát hodně peněz, bude to třeba nákladné na údržbu. Musí vám věřit a architekt mu musí naslouchat, aby porozuměl jeho snům.
Dá se říct, že tohle je největší problém, který se musí architekt-profesionál naučit řešit? To citlivé rozfoukávání vzdušných zámků?
Pro mě to bylo v Londýně určitě těžké. Já vůbec nebyla zvyklá, že mám klienta, který dává do projektu své vlastní peníze. Uvědomte si, že jsem tam přijela z komunistického Československa, kde byl jediný klient: stát. Ten většinou všechno akceptoval. Najednou byl v Anglii člověk, který si diktoval, protože platil. Musela jsem se naučit komunikovat, přesvědčit druhé o své pravdě, abych ji realizovala. To bylo to nejtěžší.
A co bylo to nejpříjemnější na životě v Londýně oněch časů?
Prožila jsem si kulturní šok. Pořád jsem oscilovala mezi euforií a realitou. Anglie byla úplně zničená válkou a já tam přijela v době, kdy se zvedala. Nová poválečná generace, včetně architektů, začala řádit. To byla moje generace. Ti lidé byli neuvěřitelně otevření. Pořádaly se party za party, chodilo se na přednášky, experimentální večírky. Tomu jste se nevyhnuli. Já neměla ani korunu a tam byla fůra bohatých lidí. Nikdo ale peníze nerozhazoval, byla tam pokora a chuť budovat zemi. Nádherné období.
Bylo to pro cizince z východního bloku skutečně tak přátelské? Anglie je pověstná snobismem a jistou odtažitostí ve sférách úspěšných a bohatých.
Já si ničeho tak špatného nevšimla. Anglie - to byla pro mě volnost. Nikdo mi neříkal, co mám dělat. U nás, a jsem ráda, že se to teď mění, mi neustále někdo říkal, co mohu a co ne. Najednou přehrady spadly. Přišla jsem navíc do knihovny a řekla velmi známému architektovi: Jamesi, můžeš mě vzít do své kanceláře? V Československu bych letěla.
Nikdy jste si v oněch sedmdesátých letech nepřišla jako vyhnanec plný stesku?
Občas mě deprese přepadla, ale s tím se nedalo nic dělat. Ale máte pravdu v tom, že někteří Angličané měli o nás zkreslené představy. Když mě jednou známí vzali na víkend za Londýn na čaj k přítelkyni, ona vyhrkla: Ale ona vypadá normálně. (smích)
Nebyla jste v medvědí kůži a nejedla rukama...
Ano. Bylo tam cítit, že ani netuší, že ve východním bloku jsou lidé jako ona.
Pak jste se stala slavnou a vesele byste jí to s titulem od královny mohla vrátit.
Na to jsem si nikdy nehrála a ono to ve společnosti nehraje zase tak velkou roli. Nic se pro mě nezměnilo. Z jedné společenské vrstvy se možná jakoby pošoupnete do jiné, ale člověk je stejně v nějakém napětí. Já teď pomáhám lidem, a kdybyste věděl, jakou mám hrůzu, aby o mně někdo neřekl, že jsem snob nebo se povyšuji. To bych nepřežila.
Neříkejte, že Řád britského impéria je kus hadru, který nikoho nezajímá.
Když někomu dáte vizitku a tam je ona zkratka CBI, tak řeknou: Ó. A to je všechno.
Na obchody a zakázky to nemá vliv?
V Americe trochu ano, ale v Anglii si na to nehrají. Američané jsou hrozní snobové. Měla jsem klientku ve Spojených státech, které jsem postavila několik desítek obchodů s obuví, a ta vždy říkala: Tohle je můj pes a tohle můj architekt. Chlubila se námi. (smích) Ona to ale neříkala kvůli mně. Chlubila se, protože jí to zvyšovalo renomé.
Nakonec tedy navzdory všem oceněním a umístěním v knihách o významných postavách designu a architektury zůstane jen člověk s tužkou a nápady? Neustále musí obhajovat své místo na trhu, ať už dokázal cokoliv? Řády kasu nenaplní?
Přesně tak. Bez nápadů a nových zakázek jste jen mrtvé jméno na papíře. Když máte navíc jméno, zvyšují se očekávání, jste pod větším tlakem.
Bála jste se, že už ty nápady nebudou? Že vyschne žíla?
Pořád se bojím. Odjakživa víc a víc. Bojíte se, že když stárnete, nebudete zajímavý. Že nebudete mít dost příležitostí pracovat.
Jak to překonáváte?
Podle hesla: Kozák řeší situaci, až se do ní dostane. Ale nejsem za vodou, nikdo není.
Eva Jiřičná
Jediná žijící žena, která se dostala do knihy Penny Sparkové Století designu mezi průkopníky oboru ve 20. století. Je ikonou stylu high-tech, pracovala pro lorda Rothschilda i Václava Havla. Stavěla přístav, hotely, restaurace, obchody a vyráběla bytové doplňky pro zákazníky z celého světa. Vlastní ateliér v Londýně a od roku 2002 učí také na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Je členkou několika královských institutů, nositelkou čestných doktorátů. Narodila se v roce 1939 ve Zlíně, od roku 1968 žije ve Velké Británii, kam byla de facto vyhoštěna během stáže v Londýně. Mezi její nejznámější pražská díla patří oranžérie na Pražském hradě nebo hotel Josef.
Můj svět
Nejoblíbenější hotel:
Vybrat takhle pár hotelů je šílená představa. Dva mi ale vězí v hlavě. Delano v Miami, který kombinuje vzdušnost, otevřenost a čistotu tvarů s noblesou. Druhým je Mandarin Oriental v San Francisku. Z výšky vidíte město i nádherné moře.
Nejoblíbenější restaurace:
Mám ráda nenápadné, útulné podniky, které by nikoho nenapadlo vyzdvihovat. V Londýně jsem měla ráda malou pizzerii Condotti, v Paříži zase podnik Pes, který kouří. V Praze mám ráda La Verandu - interiér, atmosféru i jídelníček.
Oblíbené jídlo:
Cokoliv z kraba, ale skutečně cokoliv. Krabí maso úplně zbožňuji. Na špici mých chutí je ale i taková banalita jako topinka se solí a máslem. Pro mě lahoda.
Oblíbená města:
New York, protože se tam pořád něco děje. Máte pocit, že je to nezvladatelné město plné divadelních představení, koncertů, výstav, lidí.
Paříž, protože má šmrnc. Můžete tam měsíce, roky chodit a pořád budete nacházet něco nového, zajímavého, historického, lidského.
Ideální dovolená:
Benátky - to je místo mé dovolené. Tradiční Bienále. Jezdím tam už léta a vždy si odpočinu. Uklidní mě památky, moře, architektura. Jinak kdekoliv ve Středomoří. Nerada vlastně cestuji daleko, i když občas musím. Moře mám ráda v Itálii, Španělsku, Řecku i Francii. Všude je trochu jiné.
Nejoblíbenější kniha:
Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ. Je v něm uložena ohromná lidská moudrost ve velmi poetické podobě.
Odborné knihy o nanotechnologiích a počítačích.
Paulo Coelho - protože se vlastně celou tvorbou zabývá láskou ke své ženě.
(přečteno 2764x)
DISKUSE
Článek neobsahuje komentáře.
Autorská práva vykonává vydavatel. Jakékoli užití částí nebo celku, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem (mechanickým nebo elektronickým) i v jiném než českém jazyce bez písemného svolení vydavatele je zakázáno.
Google
Linkuj.cz
Reddit
del.icio.us
Jagg.cz
Přidat.eu
furl
yahoo!
digg
vybrali.sme
