reklama
přihlášení odhlášení online inzerce mobilní verze | obsahový servis | online archivy | předplatné titulů economia       rss | mms | sms      
Nejste-li dosud registrován, pokračujte zde
Uživatelské jméno:
Heslo:
Přejít do diskuse
(0 příspěvků)
HN.IHNED.CZ  19. 1. 2007  00:00  (aktualizováno: 18. 1. 2007  21:45)

Iva Janžurová: Přízeň osudu se někde spravedlivě rozděluje

Ženy v podání Ivy Janžurové neztrácejí kuráž ani v nejsložitějších životních situacích. Podobnou přímočarost projevila jejich představitelka při nedávné krizi v Národním divadle.
reklama
Tagy
03vik07.jpgVaše herecká kariéra začala v Liberci. Ve všech biografiích je toto období odbyto jedinou větou: "Po absolvování DAMU na rok nastoupila do libereckého divadla". My jsme tam přitom na vás chodili jako na zjevení. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Byl to snad nejintenzivnější rok z celé mé herecké kariéry. Asi proto, že v oblastním divadle je frekvence her rychlejší než v centru. Navíc nový člen souboru vždycky dostává hodně úkolů. Přišla jsem tam do úplně neznámého prostředí. Počítala jsem tak trochu s Českými Budějovicemi, které jsem měla už velice potají oťuknuté. Na poslední chvíli to tam však nevyšlo, dodnes netuším, kdo to měl na svědomí. Celý život ale věřím, že všechno špatné je pro něco dobré, takže kdykoli mě něco zklame, říkám si: Teď budu čekat, jaká přijde náhrada.

To zní jako hodně zdravý postoj.
Většinou se to tak opravdu stane. Čím dál víc teď uvažuji o rolích, které jsem odmítla v situaci, kdy jsem si mohla hodně vybírat, nebo o rolích, jež bych byla ráda hrála, ale můj produkční pro ně nenašel v mém rozvrhu prostor. Představuji si, co by se stalo, kdybych tu roli bývala mohla dělat. Taková drobná rozhodnutí totiž mohou výrazně změnit vaše životní směřování. Sejdete se s někým, koho byste na předchozím úkolu nepotkala, a on významně ovlivní to, co budete dělat dál. Režisér Hřebejk mi například nabízel roli ve svém prvním filmu. Kdybych se bývala nezdráhala, byla bych asi v jeho týmu. Ale zase bych se nesetkala s režisérkou Alicí Nellis, s níž jsem později natočila filmy Ene bene a Výlet, protože bych třeba neměla čas nebo ona by si možná nechtěla vzít herečku od Hřebejka.

Takže Liberec měl zkrátka být.
Byla jsem tam velice šťastná prací, kterou na mě navalili. Obávala jsem se, že jednou zapomenu, co všechno jsem tam stihla zahrát, a tak jsem si schovala takový ten sešitek, do kterého si herci podepisují každou novou roli a který se přechovává v kanceláři divadla.

Vzpomínáte, jak jste tam excelovala v roli Idiotky ve stejnojmenné hře Marcela Acharda?
V Praze ji tenkrát hrála Jiřina Bohdalová. Jednou jsem za ni dokonce zaskakovala a herci Městských divadel pražských mi vysvětlovali, co je to konverzačka, protože jsem to měla z Liberce nastudované jako psychologické drama. V Liberci byl výtečný dramaturg Jaroslav Král, který znovu prošel překlad Achardovy Idiotky a otevřel nám spoustu nových věcí. Verze, kterou hráli v Městských divadlech pražských, byla totiž osekaná, a jemu se části, které vypadly, zdály důležité. Takže Idiotka, kterou jsme hráli my, byla opravdu úplná.

Už v Liberci jste zazářila jako herečka, které nevadí být za ošklivku a trošku praštěnou holku. Čím to, že vám tohle nikdy nedělalo problém?
Měla jsem dva bratry, jednoho o pět a druhého o třináct let staršího. Pořádali jsme domácí představení pro rodiče a oni mě vždycky využili na komické převleky. Takže jsem bývala vymaškařená, hrála jsem fousaté chlapíky v baretech a podobné role. Ten razantní převlek mi pomáhal rozesmávat lidi. Vůbec jsem pak neřešila, jestli mi to sluší nebo ne, ale jestli to slouží k rozesmání diváků nebo k přesnému vymezení postavy.
V roli Marie v Topolově Masopustu jsem byla v Liberci za venkovskou buchtu v šátku. A právě na ni se přijeli podívat Jaroslav Dudek s Lubošem Pistoriem, když mě přišli nakoupit do pražského Divadla na Vinohradech.

03vik08b.jpgJak jste si tenkrát představovala svoji kariéru?
V tom jsem byla dost rezervovaná. Spolužáci i někteří profesoři prohlašovali, že na filmování nejsem dost fotogenická, že se mám věnovat divadlu, kde budu ovšem dobrá až po čtyřicítce. Nebyla jsem z toho ale nijak nešťastná. Zásadně mě totiž rozveselilo, že jsem se vůbec dostala na školu. Byla jsem připravena hrát divadlo, a to kdekoli. Vyrostli jsme v ideálech, že se musí na oblast, a já jsem tomu věřila tak silně, že když mě začali lákat na Vinohrady, škubala jsem se, že ještě nepůjdu.
Tehdejší liberecký ředitel Ivan Glanc mi navíc sliboval, že když zůstanu, uvede Schillerovu Svatou Janu, a já tu roli dostanu. A tuhle krásnou nabídku jsem nakonec zradila. Na Vinohradech mi říkali, že zpočátku nebudu moc hrát, ale za rok že by ta šance na přestup už nemusela být. Pak ovšem Jaroslav Dietl nečekaně dodal novou hru, "Slečnu pro jeho excelenci, soudruzi!" a nečekaně jsem v ní dostala komediální titulní roli, slečnu, kterou narychlo školili pro potřeby rozptýlení důležitého státního hosta. Hru soudruzi hned po třech nabitých veřejných generálkách zakázali a namísto ní byl nasazen Anouilhův Skřivánek neboli hra o Svaté Janě, a mně velkorysý osud roli Jany přivál do Vinohradského divadla.

Měla jste na Vinohradech štěstí hned od začátku?
Dostala jsem tam i roli takové hubaté holky ve Stehlíkově hře Konečně marná sobota, a tou kreací jsem si asi vysloužila podobné postavy, například dívku ve hře Eliška a její rod. V jedné recenzi psali, že jsem přinesla nový herecký typ současné mladé dívky, nebojácné, hubaté, tragikomicky spravedlivé, s velkým srdcem, ale bez šance na velké lásky... Nestavěla jsem si velké cíle a ani jsem si neuvědomovala, že v tom je určitá moudrost. Asi to mám v povaze. O velkých snech jsem dovedla uvažovat jako o čemsi, co se nikdy neuskuteční, takže mě nezaskočilo, když něco nevyšlo.

Josef Dvořák o vás řekl, že jste vždycky tak připravená, jako byste tu hru sama napsala. Dovedete si sama sebe představit třeba v divadle Vizita Jaroslava Duška, kde se hodně improvizuje?
Na to by mě asi nikdo nesvedl, ani tak půvabný duch, jakým oplývá Jaroslav Dušek. Nedovedla bych důvěřovat sama sobě, ani mně neznámé skupině lidí, kteří by improvizaci spolutvořili. Podezřívám Voskovce a Wericha, že ty své forbíny v Osvobozeném divadle měli dobře připravené. I Jaroslav Dušek to jistě nějakým způsobem zajistí. Pořád se chystám, že si ho půjdu prověřit jako divák.

Nikdy jste si nedovolila improvizaci?
Jen ve věcech, které jsme si napsali s mým mužem pro naše rodinné divadlo. Tam jsme ne-ohrožovali jiného autora než sami sebe. I tak jsem ale opatrná. Ve chvílích, kdy říkám něco pro partnera nečekaného, neubráním se pochybám, jestli je to ten nápad s velkým N. Říká se, že improvizace je vrchol, nejen na divadle, ale i v jazzu nebo třeba ve stepu, ale i v chirurgii, v politice atd. Lidé, kteří ve svých oborech improvizují, se mohou pohybovat v křižovatkách s velmi protikladnými tituly: dobrodruh, drzoun, podvodník, génius, kamikadze... další si doplňte. My ale musíme improvizovat - v etapě zkoušek, při hledání a ověřování toho nejpřesnějšího hereckého vyjádření.

Myslím, že vaší největší rolí byla Štěpa v Herzově filmu Petrolejové lampy. Netoužíte po podobné roli, do které byste mohla vložit celou svoji bytost? Poznala byste ji, kdyby vám přišla do ruky?
Myslím, že takovou roli bych poznala. Když teď dostávám nějaké nabídky, říkám si: Co když to bude moje poslední role? Nechci, aby to bylo něco neslaného nemastného, takže se jevím jako strašně vybíravá.
Už také třeba nemusí přijít nic, ale já na tom nelpím.Vím, že mi ty mé šťastné životní role někdy tak trošku přiletěly shůry. Teď mám zase jiné štěstí se svými čtyřmi vnoučátky, a říkám si, že se přízeň osudu někde spravedlivě rozděluje.

03vik08a.jpgProč už by neměla přijít velká role?
Čtu si teď krásné dopisy herečky Patrick Campbellové a G. B. Shawa. Když jí bylo čtyřicet, napsal pro ni Lízu Doolittleovou ve hře Pygmalion. Tuhle roli už dnes čtyřicetileté herečky nehrají. Tím chci naznačit, že pro herečky mého věku se role dnes hledají asi ne dost snadno a mezi těmi nalezenými i nabízenými si ještě fajnovky jako já vybírají. A zatím hraju dost. Mám moc ráda postavu chůvy v Romeovi a Julii ve Stavovském divadle, i roli vévodkyně z Yorku v Richardu III. V divadle Kolowrat hraju v režii Michala Dočekala nádhernou roli ve hře Williama Nicholsona Na ústupu. S rodinným divadlem provozujeme dvě autorské komedie, Vrátíš se ke mně po kolenou a Pudl a Magnólie. Pudl a Magnólie je příběh dvou herců, kteří se nesnášejí a sejdou se u konkursu na filmový pár. Dcery alternují postavu režisérky, která jim jejich problémy ještě opepří.

Někde jste řekla, že tu hru ještě dolaďujete. Je to tím, že autor nikdy nepovažuje své dílo za hotové?
Zrovna včera odpoledne jsme doma zkoušeli a já jsem muže začala režírovat natolik, až vzdoroval. Ale on sám je režisér a pracuje s herci právě tak drsně. Nakonec už div nevybuchl, tak jsem vycouvala, ale viditelně jsme to dotyčné místo vylepšili. Když pro mě v noci přijel po představení Richarda III., říkal: "To odpoledne bylo skvělé, měl jsem z něj úžasný dojem!" Ona vlastně žádná hra není k premiéře zcela hotová, vždycky je co dolaďovat.
Mám tam například dva monology, které dodnes nemám pevně napsané. Pořád čekám, co se tam ještě lepšího přinatrefí. Musím se ovšem dostat k pointě, což není tak obtížné, protože to končí: Až jste na mě hodil popelník. On říká: Nezasáhl jsem vás. A já odpovídám: Protože jsem se uhnula.

V dalším Herzově filmu, v kultovní Morgianě, jste měla dvojroli sester Kláry a Viktorie, z nichž jedna je "ta hodná" a druhá "ta zlá". Je hodně těžké hrát dvojroli?
Je to moc pěkná, opravdu zajímavá zkušenost. Měla jsem dvojroli dokonce na jevišti. V Divadle na Vinohradech jsem v Shakespearově Večeru tříkrálovém hrála Sebastiana i Violu. To bylo daleko těžší "dvojhraní" než ve filmu. Byla tam dívka ve stejném kostýmu, v soubojích jsme se protočily, když jsem byla zády, promluvila jsem za ni, ona otvírala ústa jen naprázdno. A řada dalších triků, ale živě, v jednom tahu, před divákem. Byla to dobrodružná veliká práce, a podařila se.
Ve filmu je dvojrole snazší, protože technických triků se dá použít daleko víc. Pro herce je náročné spíš to, že je nucen se převlékat a přeličovat třeba čtyřikrát za den.

A převtělit se do dvou odlišných postav zároveň?
Zažila jsem nějakých deset dvanáct let ve velké denní frekvenci, kdy jsem dopoledne něco zkoušela, odpoledne točila v televizi úplně protikladnou roli a večer se vracela na jeviště do představení další postavy. Obtížnost převtělení jsem si nesměla připouštět, raz dva, a už jsem musela být někdo jiný. To mi problémy nedělalo. Naopak, vzrušení z tak mimořádného úkolu vás příjemně okřídlí a nadnáší.

Vedla jste vždycky hektický profesní život. Ale nezdá se vám přece jen, že kultura je dnes strašně uspěchaná?
Zrychlily se filmovací lhůty, o mnoho hodin se protáhly filmovací dny, protože se víc hospodaří s penězi. Na divadle jsem vždycky toužila zkoušet věci déle, než nám to divadlo dovolilo. Myslela jsem si, že až budeme v noblesní společnosti, což jsem si slibovala od této společenské proměny, dáme si na tyhle věci čas, ale ono to tak není. Seriály se dnes točí opravdu hodně rychle. Četla jsem vzpomínání Jiřiny Jiráskové, jak důkladně se v roce 1968 točil seriál Sňatky z rozumu podle románu Vladimíra Neffa, jaká tam vládla pohoda. A to se v televizi točilo jen v odpoledních frekvencích, protože dopoledne většina herců zkoušela v divadle.

03vik10a.jpgKdyž jsme u těch seriálů, nevzpamatovala se scenáristka Nemocnice na kraji města III a nezařadila do příběhu vaši sestru Huňkovou?
Myslím, že rozhodnutí točit bez Huňkové je definitivní. Přišli se mě zeptat, jestli tam nechci vystupovat - tedy vlastně statovat - v nějakých okrajových davových scénách, například být na něčí svatbě a podobně, což jsem nemohla akceptovat, a tím vše skončilo. Když se to člověk dozví, zůstane zaražený, žasne a nevěří, že to je možné. V našem rodinném klanu s Pepou Dvořákem jsme měli z minulé série docela hutně zaděláno na pokračování. Dostali jsme se do krize, a je vždycky zajímavé sledovat, jak ji lidé zvládnou nebo nezvládnou. Nedávno se například nějací zadlužení zoufalci chtěli prodat za peníze, tak to píše život. Z minulé série byl navíc v Nemocnici na kraji města rozehrán příbuzenský vztah s hrdou romskou snachou a její rodinou, takové pozitivní romské motivy se v televizní tvorbě nevyskytují často. Když autorka tohle zahodí, buď se jí nedostává něco v dramatickém citu, nebo v srdci nebo v moudrosti. Pak si tedy řeknu, že taková osoba by ani naše postavy nedokázala uchopit tak, abych z nich byla šťastná, a netrápím se.

Uvažovala jste o dalších činnostech kromě hraní? Co třeba učení? Nikdy jste neměla ambici učit herectví?
To jsem si nikdy nevyzkoušela. Kolegové mi dokonce říkali, že bych si měla vyzkoušet režii. To mě v poslední době tu a tam láká, ale čas na to nikde nevidím. Myslím si ale, že výuka ve škole vyžaduje hodně energie a zodpovědnosti. Řada mých kolegů to zkusila, a pak třeba nestíhali chodit do hodin, žáci se vyučovali sami. Jiní učili velice obětavě a náruživě, viz třeba Boris Rösner. Takové rozhodnutí vyžaduje oběť. Někteří v tom hledají vyváženost, když nenajdou naplnění v herecké profesi. Ale ti nenaplnění nebývají nejlepšími pedagogy, i když výjimky určitě existují. On ten pedagogický předpoklad začíná už ve schopnosti při přijímačkách správně vybrat mladé lidi, kteří si nesou spolu s příslibem talentu ono vzácné vyzařování osobnosti, ne jen pohlednost a suverenitu.

Například herec Vladimír Pucholt, to nebyl vůbec konvenčně krásný mladý suverén. Hrála jste s ním ve filmu Svatba jako řemen. Byl opravdu tak bezprostřední, takový talent od boha?
Zkoušeli jsme spolu ještě Penzion pro svobodné pány. On hrál postavu, kterou potom zdědil Jiří Hrzán, když se Pucholt najednou vytratil do Anglie. To byl dobře přijatý student dobrými pedagogy. Osobnost, navíc s vrozenou odpovědností ke svému talentu.
Měl v sobě instinkt, který mu nedovolil dopouštět se nepravdy. Dával si velký pozor, nebyl to žádný zrežírovaný boží hlupáček, jak by leckdo usoudil z postav, co hrál, to je vidět už z toho, jak úspěšnou kariéru pak udělal jako lékař. I v herectví byl exaktní. Měl vypjatou sebekontrolu, aby se nedopustil povrchního neosobního projevu. Chtěl všechno dobře poznat, prostředí, mentalitu lidí z množiny každé své role. Sotva by se dopustil spolupráce s režisérem, který by mu neumožnil ohmatávat si roli tímhle způsobem.

03vik10b.jpgKoncem roku jste podepsala otevřený dopis herců činohry Národního divadla bývalému ministru kultury Martinu Štěpánkovi, reagující na odvolání ředitele divadla Daniela Dvořáka. Jak vidíte situaci teď, poté, co byl jmenován nový ředitel?
Věřila jsem, že ministryně Třeštíková to nějakým zdravým způsobem rozhodne. Od žen si vždycky slibuji, že mají logičtější uvažování a nejsou nepoctivě závislé. Podnik, jako je Národní divadlo, který je financován státem, si musí nechat své vedení přiřknout, nemůže si vybírat. Přesto věřím, že i naše petice přispěla k tomu, že v osobě Ondřeje Černého do čela Národního divadla vstoupila moudrá, divadlu oddaná a umění zasvěcená osobnost.

Za půl hodiny po našem rozhovoru se z vás musí stát vévodkyně z Yorku. Jak jste na tom s trémou?
Dnes už mě každá role "obtěžuje", totiž, vznešeněji, "obtěžkává" celý den před představením, sedí si v mém podvědomí a bez jakéhokoli mého chtění či nechtění se jakési její tělo celý den souká do mého mozku. Je to takový projev už vžité profese, taková samočinná samospráva. Postupně se s tím naučíte počítat. Některá postava se neklidně převaluje, ruší vás v jakékoli jiné činnosti nebo ji dokonce likviduje, jiná je ochotná se dohodnout - když si mě pěkně zopakuješ, oživíš, dovolím ti večer zacházet se mnou, jako bys právě improvizovala. A například Vévodkyně z Yorku se chová jako velkorysá i když chladně modrokrevná přítelkyně, neschopná schválností. Stále mi sice různými posuňky dává najevo, že jsem jí něco dlužná, ale já jí hned řeknu: Ty mně taky! A ona docela uznale odplouvá v tiché dohodě do tichých moří... to je role o umění kompromisu!
A tréma? Jednou mi připomněl Dušan Hanák známou definici: Tréma je důkazem, že nejsme naplno soustředěni na úkol, který svou postavou ten daný večer v té dané roli sledujeme - jen tak zbývá volný prostor pro trému.
-
Iva Janžurová (*1941)
Narodila se v Žirovnici u Pelhřimova. Po absolvování DAMU rok působila v libereckém divadle, poté dlouhá léta v pražském Divadle na Vinohradech. Nyní je členkou činohry Národního divadla v Praze. S životním partnerem, režisérem Stanislavem Remundou a dcerami Sabinou a Theodorou vystupuje po celé republice v rodinném divadle s autorskými hrami, které si sami píší. Je jednou z nejvšestrannějších a nejoblíbenějších současných divadelních, filmových i televizních hereček, s přehledem zvládá komedie, dramata i komorní příběhy. Do srdcí diváků se nejvíc zapsala filmovými komediemi (Světáci, Pane, vy jste vdova, Marečku, podejte mi pero aj.), ale své největší filmové role odvedla v dramatických příbězích Petrolejové lampy, Kočár do Vídně nebo v hororu Morgiana. Životní výkony podala na divadle, v monodramatu Petera Hackse Rozhovor v domě Steinových, v Beckettových Šťastných dnech, v Shakespearových hrách a mnoha dalších. Je mimo jiné držitelkou dvou Českých lvů a loni 28. října jí byla udělena Medaile Za zásluhy v oblasti kultury a umění.

Snímky / HN - Jan Šilpoch, ČTK: V rodinném divadle: Iva Janžurová a Stanislav Remunda ve hře Pudl a magnólie v rolích stárnoucích herců, kteří se sešli při konkurzu; Cenu Trilobit 67 vynesl Ivě Janžurové její herecký výkon ve filmech Svatba jako řemen a Penzión pro svobodné pány; Sestra Huňková a MUDr. Štrosmajer, jak je ztvárnili Iva Janžurová a Miloš Kopecký v televizním seriálu Nemocnice na kraji města.
(přečteno 1727x)
DISKUSE
Zpět na článek Přidat názor příspěvků v diskusi: 0
Článek neobsahuje komentáře.
Autor:
E-mail:       Zveřejnit:    Zasílat reakce:
Město:
Titulek:
Text:
zbývá 1800 znaků
Vložit příspěvek
Autorská práva vykonává vydavatel. Jakékoli užití částí nebo celku, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem (mechanickým nebo elektronickým) i v jiném než českém jazyce bez písemného svolení vydavatele je zakázáno.
reklama
reklama
reklama
reklama
 
Český premiér považuje ekonomické sankce, které vůči Rusku chystá EU, za nejzazší možné. a českým firmám... »»»

 
Postoj české vlády k sankcím proti Rusku je zhmotněním toho nejhoršího ze zdejší politické tradice: Dělejte... »»»

 
reklama
reklama
reklama