John Vinocur: Kdo se bojí amerického deštníku

Kdo se bojí amerického deštníku

V německé politice existuje zásada, která bývá připisována Bismarckovi: začne-li být pro někoho příliš nepohodlné diskutovat nezaměnitelně německým hlasem, je třeba zvýšit sázku a pokračovat jménem Evropy.

Existují tedy chvíle, kdy Němci označují vlastní záležitosti za celoevropské ve snaze je legitimizovat, případně se pokoušejí zamlžit své motivy či cíle tvrzením, že německé obavy předznamenávají méně artikulovaná celoevropská stanoviska a současně je formulují lépe, rychleji a pádněji. Tak je tomu i nyní, kdy na povrch celostátní debaty vyplouvají některé nejhlubší a nejhůře přiznatelné starosti - totiž jak si zachovat speciální a výhodný vztah s Ruskem a nezradit přitom postavení západního hráče a spojence USA.

Přidrzlí nováčkové

Taková debata probíhá v kontextu polského a českého souhlasu podílet se navzdory ruským výhrůžkám na vytvoření amerického protiraketového deštníku.

Právě zde se skrývá velká německá hádanka. Angela Merkelová se chce vyhnout tomu, aby se Německo stalo opěrným bodem pro manévry Vladimira Putina, který se bez ohledu na obranný charakter amerického systému snaží označit Spojené státy za viníka nových závodů ve zbrojení. Pro některé lidi v Německu však tyto obavy znamenají příležitost udělat si na domácí scéně jméno a vytlouci z nich politický kapitál - nabízí se jim široký prostor, který by se dal využít a "zevropštit" mimo hranice NATO.

V Německu tato rozplizlá ustrašenost přímo svádí ke zúročení: nejenže podle výzkumů veřejného mínění zhruba 70 % Němců souhlasí s Putinovým vykreslováním Spojených států coby agresora, ale 77 % občanů nesouhlasí ani s víkendovým rozhodnutím Bundestagu vyslat do Afghánistánu průzkumné letouny Tornado, které by podpořily tamní jednotky NATO.

Na německé politické mapě se to dnes jen hemží politiky, kteří nedokážou strávit představu, že "noví Evropané" jako Češi nebo Poláci, vyhodnocují své bezpečnostní požadavky způsobem, jenž nevyhovuje Rusům.

Připomeňme, že jsou to titíž politici, kteří nemají rádi, když se jich ostatní členové EU ptají, proč Německo přestalo naléhat, aby Rusko podepsalo energetickou chartu - ta by postavila mimo zákon vyděračskou praxi v podobě podmiňování dodávek ropy a zemního plynu obnovením "strategického partnerství" EU s Moskvou.

Evropan z Bavor

Vezměme si například hadrové panáky typu Edmunda Stoibera, který je na odchodu z politiky coby vlažný spojenec Merkelové a předseda spolkové země, ale zároveň se snaží nadbíhat jakémukoliv záchvěvu veřejného mínění. Ačkoliv je Bavorem do morku kostí, kamufluje dnes Stoiber vlastní obavy komickým přestrojením za celoevropské zájmy: "Jako Evropané bychom neměli znepokojení Moskvy jen tak odmítat. Pokud k něčemu nesmí dojít, pak k zatažení vztahů mezi Evropou a Ruskem do otázky protiraketové obrany vůči Íránu a Severní Koreji."

A nyní se podívejme na Kurta Becka, předsedu Sociálnědemokratické strany, jejíž popularita je dnes s 25 procenty na absolutním minimu od roku 2005, kdy strana vstoupila do vládní koalice s křesťanskými demokraty Angely Merkelové. Také Beck se vyhnul problému Putinových výhrůžek a mocenské politiky a raději se zaměřil na vykreslování protiraketového deštníku jako americké provokace, nikoliv jako reakce na jadernou "jízdu" Íránu (o níž se řada Němců domnívá, že se jich netýká).

Jelikož existují důkazy, že Němci nepřipisují sociálním demokratům téměř žádné zásluhy na současném hospodářském vzestupu země, působí Beck dojmem, že zvažuje oprášení "mírové politiky" připomínající debaty o raketách z počátku 80. let. Je to potenciální cesta, jak do voleb v roce 2009 - nebo i dříve, pokud se koalice rozpadne - vybřednout z hlubin.

Nechte to na Merkelové

Američané už ale dali zřetelně najevo, že svůj záměr rozvinout protiraketový deštník nezmění.

Ronald Asmus - někdejší představitel Clintonovy administrativy a nyní šéf Transatlantického centra Německého Marshallova fondu v Bruselu - pak navíc prohlásil, že by bylo nanejvýš moudré, kdyby Bílý dům nevstupoval do vnitroněmeckého sporu o to, jaký má země zaujmout postoj vůči Rusku, a nechal jeho řešení na Merkelové.

A ta se ho opravdu snaží vyřešit. Prozatím se jí podařilo odrazit žádost sociálních demokratů, opozičních svobodných demokratů i lidí ve vlastní straně, aby otázku obranného systému zařadila na pořad jednání summitu Evropské unie, který se konal minulý týden v Bruselu.

Merkelová se rozhodla nedat EU přednost před NATO a odmítla umlčet americký hlas tím, že jako místo pro diskusi zvolí arénu, kde USA žádný hlas nemají. Pod hlavičkou NATO by se dal americký protiraketový program rozšířit i na další evropské spojence, přičemž náklady by pravděpodobně nesli Američané. Důležité také je, že Merkelová odmítla i sveřepou snahu některých Němců zabalit shovívavost vůči Rusku do evropské vlajky, což by řadu zemí podráždilo. V týdnu, kdy byla v Moskvě možná spáchána další politická vražda, působilo její rozhodnutí uklidňujícím dojmem.

Rozpolcená Francie

Jednání Merkelové navíc dobře odráželo realitu mezi dvěma spojenci, kteří mají na skutečné zájmy Evropy vlastní názor - Británií a Francií.

Hovoří-li Británie hlasem Tonyho Blaira, pak nejenže věří v nutnost držet Írán zkrátka, ale současně naznačuje, že by se mohla na síti protiraketových deštníků podílet také. A francouzské politice se protiraketový deštník možná nebude zamlouvat ani po odchodu Jacquese Chiraka z funkce, protože v něm bude spatřovat symbol neměnné role USA jakožto konečné záruky evropské bezpečnosti.

Zároveň ale Francie akceptuje představu, že jaderné zbraně Íránu by ohrožovaly Evropu, protože nechce působit dojmem, že se nechává manipulovat Rusy. A s radostí by také překazila jakoukoliv známku německo-ruského souručenství, které by oslabilo roli Francie v Evropě i význam francouzského jaderného arzenálu.

Z toho všeho vyplývá, že při troše obratné strategie namířené dovnitř Německa by se americký protiraketový deštník nemusel stát projektem, který má potenciál rozklížit Evropu.

Autor je komentátorem deníku International Herald Tribune (c) The New York Times Syndicate