Nenápadně drásavé Coetzeeho psaní

Kdo to je, ten... Kutzje, ptali se lidé, když John Maxwell Coetzee, jihoafrický spisovatel bílé pleti, dostal v roce 2003 Nobelovu cenu za literaturu. Nebylo to překvapivé: v té době už v češtině kolovaly tři jeho romány Čekání na barbary (1980), Život a doba Michaela K. (1983) a Hanebnost (1999), ale ani jeden se nestal obecně známým a veřejně diskutovaným dílem. Nobelova cena mění nálady i citlivost vnímání, a tak se nakladatelství Metafora nyní odhodlalo k vydání několika Coetzeeho knih, první z nich je jeho poslední román Pomalý muž.

Coetzee je znám úsporným stylem, který v mnohém připomíná Milana Kunderu: nechybí promyšlená kompozice či esejistické miniatury. Síla literatury roste nenápadně, z jednoduchých vět a dialogů, bez květnatých popisů a rozborů. Je náhle tu. Píše se jakoby sama, bez čitelného přičinění autora. Čtenáře tato mohutnost překvapuje (vždyť neroste z ničeho!), vrhá se na něj jako na oběť, která se s novou situací musí vyrovnat, protože kniha, Coetzeeho psaní (nebo psaní vůbec?) si vynucuje odpověď.

Takový je i román Pomalý muž. Příběh o stárnoucím muži Paulu Raymentovi, kterého porazí auto, přijde o nohu a pokouší se zachytit o stéblo náhle zažehnuté lásky k ošetřovatelce Marijaně, je modelová situace. Kunderovské exemplum, které se zkoumá psaním. Jak by se mohla zápletka vyvíjet? Co to znamená - ztratit kus sebe? Část svého těla? Duše? Přijít o kořeny? Ukáže se to víc na Marijaně, která do Austrálie, kde se román odehrává a kde Coetzee dnes žije, odešla i s rodinou z Chorvatska? Nebo je víc vykořeněný francouzský emigrant Paul? Nejsme všichni tak trochu amputované bytosti, jak se naznačuje v úvahách o mizejících duších fotografií?

Coetzeeho nenápadné, ale fenomenologicky přesné psaní se vyznačuje velkou otevřeností. Ta se tu neprojevuje v morbidních detailech, jak by někdo u historky o staříkovi bez nohy očekával. I tady se padá ve sprše a v nehybné bezmoci močí na koberec, ale neděje se to pro efekt a emocionální vydírání. Ani psychologická drásavost celé knihy není způsobená "hlubokým terapeutickým ponorem odvážného potápěče-spisovatele".

Otevřenost, která zejména české čtenáře bije do očí, má obecnější charakter. Souvisí s přístupem k sobě i k druhým. Kulturní šoky, bublající pod povrchem Pomalého muže, právě kvůli tomu nabírají takovou dynamiku, ačkoli na první čtení se nic velkého neděje. Je to opak českého "laskavého humoru", kde se cíleně něco zakrývá, aby něco jiného bylo vidět. Coetzee rozevírá scénu do maximální šíře. A ruší hranice mezi jevištěm, hledištěm a zákulisím.

Překladatelka Eva Drozdová přítomné kulturní napětí (mezi zdravými a nemocnými, starými a mladými, místními a emigranty, jazykem a jeho obyvateli) zvyšuje tím, že Marijanu nechává hovořit převážně chorvatsky. Coetzee její jazyk v originále skutečně láme, ale pořád je to pokus proniknout do angličtiny, být součástí celku, zdomácnět v jazyce. Jazykové napětí existuje obousměrně. Použití chorvatštiny tento rozdíl smazává a dělá z Marijany jinou postavu. Hrdou Chorvatku, která nechce patřit jinam. Podobně dopadne Paul, jehož učebnicová jazyková znalost (přišel z Francie) není z překladu cítit vůbec.

Možná, že to není ani výtka vůči překladatelce a její nepozornosti či nedostatečné empatii. Byl by to žabomyší spor, o němž se mluví, až když se vyčerpají zajímavější témata. V případě Coetzeeho otázka, zda kouzlo jeho psaní, jiskra, která se nevejde do slovníků a gramatiky, se v překladu, byť sebelepším, nakonec vždy nutně neztrácí...