Sonic Youth rozdávali nostalgii

/Od našeho spolupracovníka/

Klíčové slovo, jež je spjato se sobotním vystoupením newyorské skupiny Sonic Youth ve vyprodaném sále pražského Divadla Archa, je nostalgie. Zčásti ji navodili i předskokané newyorských "vazbičů", mladá čínská trojice Carsick Cars, jež se snaživě pokoušela napodobovat kytarové riffy Joy Division, ale také některé hudební postupy hlavních hvězd večera.

Sonic Youth se za nadšeného jásotu publika, v němž převažovali pamětníci jejich pražských koncertů před patnácti, respektive jedenácti lety, na pódiu Archy objevili v rozšířené pětičlenné sestavě. Stálý kvartet - Thurston Moore (kytara), Lee Ranaldo (kytara), Kim Gordonová (baskytara) a Steve Shelley (bicí) - od loňského května při koncertech doplňuje a zvukově zhutňuje někdejší baskytarista americké indie skupiny Pavement Mark Ibold. Ten umožnil ledové "královně hluku" Kim Gordonové, aby během skladeb, které zpívala svým zemdlelým "sexyhlasem", odkládala baskytaru a naplno se oddávala živelným tanečním kreacím.

Paličkou do strun

Navzdory tomu, že zakládající trio Moore-Ranaldo-Gordonová dnes patří již ke generaci padesátníků, hned první "dvojlomná" píseň koncertu Teen Age Riot byla důkazem, že Sonic Youth neztratili mladistvý elán ani energii.

Největší hit z alba Daydream Nation (1988), které se letos dočkalo své "de luxe" reedice i samostatných koncertních provedení, se v živé verzi prodloužila na deset minut. Moore i Ranaldo ji zakončili zdivočele spletitým kytarovým vazbením, v jehož závěru svými nástroji mávali nad hlavami i nataženýma rukama diváků.

Sonic Youth ale nevzpomínali jen na skladby z alba Daydream Nation (překotný "kvapík" Cross the Breeze zpívaný Gordonovou). Podstatná část večera patřila i repertoáru z jejich zatím poslední desky Rather Ripped. Chytlavě melodické, až popové písně typu Incinerate či Reena mohou oproti starším a zvukově intenzívnějším skladbám působit poněkud krotce. Avšak klidné a pomalé skladby, jako je Do You Believe in Rapture?, vyvažovaly - ke konci vystoupení přibývající - hlukové plochy vrzavě skřípajících zpětných vazeb, disonančních zvuků a drásavých efektů, Moore struny na krku kytary v jednu chvíli destruktivně trýznil dokonce paličkou.

Kytary zpívají nejlépe

Za mikrofonem se střídali Gordonová s Moorem, v několika písních (bigbítově ukřičené Hey Joni) se však za ním objevil také šedovlasý Lee Ranaldo. Ten se sice pěvecky trápil ze všech nejvíc, vokály však vždy byly nejslabší, ale i nejméně důležitou součástí skladeb muzikantů, kteří si díky dokonalé souhře i mnohaletému vzájemnému souznění při koncertech nadále vytvářejí prostor pro svá feedbacková "jam session".

Již po šedesáti minutách Sonic Youth opustili pódium, během následující půlhodiny se ale na něj ještě dvakrát vrátili (byť ke zklamání některých diváků nedošlo - s výjimkou skladby 100% - na předpokládané hity z alb Goo či Dirty). Hudební produkcí na jevišti i atmosférou v sále ale navzdory tomu sobotní večer připomenul památné koncerty, které Praha zažívala na počátku devadesátých let.

Sonic Youth. Divadlo Archa, Praha. 25. srpna.