Miloš Čermák: Čeští premiéři a jejich věčné "války" s novináři

Jestliže je úterý, musíme být v Belgii zní název americké komedie z konce šedesátých let. Jestliže je pondělí, premiér Topolánek řekne nějakou hloupost o médiích, platí v Česku v roce 2007.

Jednou si novináře pozve a hned je urazí, jindy jim zase rozdává čokolády. Hodnotí, co dělají dobře a co špatně. Hlavně ale z každé jeho reakce doslova vyčnívá bezradnost. A to přesto, že jeho blízký spolupracovník a přítel v oboru komunikace s médii úspěšně podniká. Že by další případ kovářovy kobyly, která chodí bosa?

Premiéři, média a čas

Přenesme se o dva roky zpátky. Je listopad roku 2005 a na zpravodajském serveru Aktuálně.cz se v "duelu" utkávají tehdejší premiér a šéf opozice.

Mirek Topolánek se ptá: "V poslední době jste několikrát verbálně napadl nezávislost médií. Nemyslíte, že právě toto je jedním z projevů předlistopadového myšlení?" Jiří Paroubek odpovídá: "To je velký omyl. Já jsem jenom kritizoval tendenčnost a nevěcný přístup médií. Byl bych také rád, kdyby do budoucna v naší zemi byla média usměrňována mediálním zákonem střihu rakouského či německého."

A cestujme časem dále. Je únor 2005. Jiří Paroubek je ještě stále v zásadě neznámým cifršpiónem z pražského magistrátu a Českem cloumá aféra Gross. Deník MF Dnes klade premiérovi otázky, které jsou zdánlivě banální. Jde vlastně jen o pár stovek tisíc, které "nehrají" v jeho privátních účtech. Kde je vzal? Zkušený Stanislav Gross ztrácí hlavu a hloupými výmysly o štědrém strýci si kope politický hrob.

Šéf opozice Topolánek píše do MF Dnes (14. února 2005): "Sociální demokracie se pohybuje na tenkém ledě, když svaluje vinu na média, která nejen jejímu předsedovi, ale celé jeho politické straně a vládní koalici pouze nastavila zrcadlo.

Kdo toho pisálka platí?

Střih. Jsme zpět v roce 2007. Premiér Topolánek dostává zdánlivě banální otázky týkající se automobilu Volvo. Možná jsou to otázky nepřípadné. Každopádně premiér místo klidné a věcné odpovědi začne spílat novinářům.

Vyčítá jim, že vydírají politiky, podplácejí policii a ohrožují "skupiny obyvatel". Všechno jsou to úsměvné konstrukce, které by nestály za řeč, kdyby Topolánek jedním dechem nevytahoval ohranou kartu regulace svobody slova, tedy "zpřísnění tiskového zákona".

Jak podle premiéra vypadá mediální vyděračství v praxi? Reportér časopisu Týden se prý domáhal jeho vyjádření a hrozil, že nedostane-li odpověď, nesmí se divit, co v článku bude. To je ale běžná praxe. Topolánek dostal nabídku ovlivnit vyznění článku svým stanoviskem. Je čistě na něm, jestli ji odmítne (třeba proto, že postup novináře považuje za formální), anebo využije.

A "ohrožování skupin obyvatel"? Toho se prý média dopustila tím, že zveřejnila, kde nyní premiér bydlí a kam se chce stěhovat. Myslí to Topolánek vážně? Těžko bychom v Evropě hledali demokratickou zemi, ve které se tají, kde předseda vlády bydlí.

Zdaleka největším Topolánkovým faulem je ovšem obvinění z toho, že jsou média "zaplacená" a pracují "na objednávku Paroubka". Za sedmnáct let jsme se nesetkali s případem, kdy by nějaké médium či konkrétní novinář psali za peníze a na objednávku. České žurnalistice lze jistě vyčítat mnoho prohřešků týkajících se například profesionality či etiky. Bavme se o nich. Ale nemluvme o mediální konspiraci, protože zkrátka neexistuje. Je přítomna pouze v mysli paranoidních politiků, kteří svou neschopnost komunikovat svádějí na úplatnost novinářů.

Největší nepřátelé lidstva

Topolánkovo chování je dnes často srovnáváno s hulvátským mediálním nihilismem bývalého premiéra Zemana. Jeden rozdíl však mezi oběma politiky je: Zeman žurnalisty opovrhoval od samého počátku a bylo mu celkem jedno, jestli o něm píší dobře, anebo špatně. Byli pro něj obtížným hmyzem, který od sebe odháněl a urážel. V tom byl konzistentní. Nikdy také novinářům nevyhrožoval, že jim zatne tipec nějakým zákonem.

Podobně pro Klause byli novináři "největší nepřátelé lidstva", což byl výrok, který současného prezidenta proslavil ve světových médiích skoro stejně jako jeho názory na globální oteplování. Ale to neznamená, že by s novináři nějak aktivně bojoval. Chová se k nim slušněji a korektněji než Zeman, ale opovrhuje jimi stejně. A umí jim to dát najevo.

Proč jsou Topolánek a Paroubek tak jiní? A proč pořád "vyhrožují" přísným tiskovým zákonem? Je přece jasné, že žádné výrazné omezení svobody slova prostě v české společnosti nemůže projít. Tisk nelze regulovat, a jakýkoliv politik se o to pokusí, vydá se na sebevražednou misi.

Tíha zkušenosti

Jeden z "otců" americké demokracie - Thomas Jefferson - kdysi napsal: "Kdybych si měl vybrat mezi vládou bez novin a novinami bez vlády, budu radši pro to druhé." Méně známý je jiný Jeffersonův výrok: "Dnes nelze věřit ničemu, co je v novinách. Sama pravda se stává podezřelou, neboť ji vtáhli do toho znečištěného prostředku."

Jaký je mezi oběma výroky rozdíl? Ten první napsal idealista přemýšlející o politice a médiích. Ten druhý napsal politik, který s médii učinil konkrétní zkušenost.

Autor je novinář

každý čtvrtek o médiích a lidech v nich