Odpovědnost jako osud

Odpovědnost - myslím tím odpovědnost v nejširším a nejhlubším slova smyslu, tedy "odpovědnost za svět" - je jednou z nejzajímavějších a nejtajemnějších lidských vlastností. Všichni víme, co se tím slovem rozumí, a nikdo vlastně nevíme, odkud se to bere. Odpovědnost není jen obyčejnou vlastností mezi vlastnostmi. Psychologie či jiná věda na ni nestačí. Má přesah. Nevztahuje se totiž jen k našemu bezprostřednímu okolí, není tedy jen ohledem na to, co si lidé pomyslí, ale je osudově svázána s tím, co je "za" všemi "za": s absolutnem, kompletní pamětí bytí, posledním a nejvyšším soudcem, smyslem všeho jsoucího. Jak se tam zapíšeme, je pro naši odpovědnost jedině důležité. Všechno ostatní je polní tráva.

Když jsem byl ve vězení a kdekdo se mne ptal, proč tam jsem, když by stačilo tak málo, abych tam být nemusel, hodně jsem přemýšlel o odpovědnosti a hodně se jí věnoval ve svých dopisech domů. Když jsem se posléze vrátil, napsal jsem esej "Odpovědnost jako osud". Byla to úvaha o Vaculíkově Českém snáři, který byl tehdy neoficiálním bestselerem a který se mi jevil především jako kniha o člověku, kterého jeho odpovědnost ("disidentská") ohromně štve, obtěžuje a zdržuje, který se jí ale nemůže zbavit - asi právě proto, že ho - jako jeho osud - zakotvuje někde hlouběji než jen v profánním světě toho, co nás baví, obtěžuje, překvapuje, rozčiluje, zdržuje či trápí. Dnes, po čtyřiadvaceti letech, jsem si tu svou tehdejší stať znovu přečetl. A co jsem zjistil? 1) Že je trochu upovídaná. 2) Že v ní možná víc než o Vaculíkovi píšu sám o sobě. 3) Že se dotýká otázky, kterou si kupodivu dnes, kdy žijeme v úplně jiné době, kladu téměř stejně naléhavě, jak jsem si ji kladl tehdy.

Co mohu dnes dodat k tomu, že odpovědnost za svět je prostě kus lidského osudu, a to bez ohledu na to, jak silně či jak málo ji kdo z nás cítí a nese?

Zdá se mi, že bych měl dodat či zdůraznit dvě věci:

Zaprvé: mezi vypjatou odpovědností za svět a posedlostí je velmi rozostřená hranice a nejednou se - často bohužel pozdě - obdiv k nekonečně obětavé vůli pomáhat světu mění v hrůzu z podivného svitu, který vychází z oka obdivovaného. Je to hrůza z katastrof, do nichž může lidstvo uvrhnout posedlíkova potřeba činit dobro a k obrazu toho, co si pod tím slovem představuje, "upravovat" svět.

Zadruhé: jak čelit tomu, aby se z obdivuhodného obětavce nestal hrůzu nahánějící posedlík? Je jediný způsob: legrace. Čím vážnější věci člověk dělá, tím větší by měl mít nadhled a tím lépe by měl být schopen vnímat groteskní dimenze vlastního konání, umět o něm přemýšlet či referovat s odstupem, ironií, skepsí, na pozadí vědomí, že všechno je beztak absurdní. Hrdinům, idealistům, snílkům, humanitárním pracovníkům či občanským aktivistům (hrozné označení) se svět směje pořád. Důležité je, aby pod tímto tlakem sami nezvážněli, nezačali se dojímat nevděčností světa a svým těžkým údělem a posléze se uzavírat do sebe, mezi sebe, do vězení pocitu nepochopené výjimečnosti, a vlastně tím jen přeplout z krásného světa obětavců do nebezpečného světa posedlíků.

Myslím si zkrátka a dobře, že obětavci, pociťující odpovědnost za celý svět a znovu a znovu se vrhající za jeho posměchu do svých donkichotských dobrodružství, by si měli umět - v zájmu obecném i svém - dělat legraci sami ze sebe. Mimochodem: co se nejčastěji stává, když je ironie vysmívačova konfrontována se sebeironií vysmívaného? Že úsměv padá z vysmívačovy tváře, aby mu na ní zůstal škleb!

Kéž by v tomto čísle Hospodářských novin - vedle všech dobrých i špatných zpráv o světě, v němž žijeme - bylo i něco málo legrace bez šklebu!

Aleš Lamr: Posedlíci, 2007. Výtvarník, kterého si Václav Havel vybral pro dnešní vydání HN, je autorem nástropní malby exprezidentovy současné pražské kanceláře a v Brně se právě dokončují Lamrovy nástropní malby v Divadle Husa na provázku. Aleš Lamr je společně s Jiřím Šetlíkem kurátorem právě probíhající výstavy Umělecké besedy v pražské Novoměstské radnici a na léto 2008 chystá retrospektivní výstavu v Galerii výtvarných umění v Mostě a poté v Galerii umění v Karlových Varech.