Adam Černý: Čínské nůžky ve světě

Jestli více než jedna miliarda obyčejných Číňanů bere vážně včerejší slib svého prezidenta, že nynější hrubý národní produkt na hlavu bude v roce 2020 čtyřnásobný, nás nemusí tolik tížit. Projevy-řeky na komunistických sněmech jsou už koneckonců takové. Každý v zemi si z nich může vzít, co potřebuje: například většinu obyvatelstva, která stále žije na venkově, by jistě potěšilo, kdyby se sociální rozdíly, dosud pouze rostoucí, začaly zmenšovat. Okolní svět by si však měl spíše zapamatovat, že vojenské výdaje, které už nyní dosahují úrovně Japonska, Ruska nebo Británie, nadále porostou.

Proč bychom se v Evropě měli starat, co se děje s čínskou armádou? Vždyť o bezprostřední vojenské hrozbě, s výjimkou povinného cvičení na téma Tchaj-wan, se nedá mluvit. Jenže hned u sousedů, v rovněž více než miliardové Indii, si už nějaký čas na mapě zakreslují, jak Čína jeden strategický koridor vede do pákistánského přístavu Gwadaru a druhý do přístavů v Barmě. Oba mají společný cíl: zajistit kratší trasy pro přepravu surovin, kterých tato velmoc na vzestupu potřebuje každým dnem více. Když Čína takto dokáže vystřihovat na mapě nůžky podél Indie, nemůže být o jejím postavení jako globálního hráče nejmenších pochyb. Kdo buduje strategické zásobovací trasy, bude si je chtít také vojensky pojistit.

Japonsko začalo v polovině 19. století proměnu, která ho přivedla do moderního světa, a dnes je ve světě "zdrženlivým" hráčem. Než se jím stalo, pokusilo o expanzi a utrpělo zdrcující porážku. Lze jen doufat, že Čína, která dnes prochází srovnatelnou modernizační proměnou, sebe i okolní svět podobné zkušenosti ušetří.

adam.cerny@economia.cz