Narodil se v 27. 10. 1917 v Praze, v asimilované židovské rodině. Studoval práva. V březnu 1939 se mu v chaosu těsně po okupaci podařilo emigrovat. Živil se v Londýně jako skladník a číšník. V roce 1940 nastoupil do BBC.
Po válce psal komentáře do lidoveckých Obzorů a Lidové demokracie. Jako jeden z mála kritizoval krutosti během odsunu Němců, otevřeně se stavěl proti KSČ. Po únorovém puči unikl zatčení jen náhodou: byl zrovna na služební cestě v Západním Německu. Pracoval v mnichovské redakci Radia Svobodná Evropa. Pro neshody s newyorským šéfem Ferdinandem Peroutkou odešel. V USA studoval politické vědy, živil se manuálně. V roce 1956 založil časopis Svědectví, z nějž se stalo nejznámější exilové periodikum (měl náklad až 20 tisíc). V roce 1960 přesídlil do Paříže. Komunisté ho považovali za nejnebezpečnějšího exulanta, StB ho nazývala krycím jménem Premiér.
Po pádu režimu pracoval jako poradce Václava Havla. Později, na pozvání předsedy lidovců, se v 75 letech stal ministrem kultury (funkci zastával v letech 1992 - 1994). Až do své dobrovolné smrti - v Héricy u Paříže , kde měl domek - byl respektovaným doyenem mezi českými komentátory.
Mezi jeho knihy patří Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (1988), Politická emigrace v atomovém věku (1990), Marx na Hradčanech (2001). V roce 1995 byl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka. Obdržel francouzský Řád čestné legie (1992) i německý Velký kříž (2000). Na rakvi Pavla Tigrida, křtěného katolíka, byl symbolicky kříž i Davidova hvězda.
1. Pavel Tigrid se Zdeňkem Urbánkem a Jiřím Ortenem (Mísečky, Krkonoše, 1937.)
2. S premiérem Václavem Klausem,
3. S Medou Mládkovou a prezidentem Václavem Havlem.
4. Zahájení senátorské kampaně (v kavárně se psem Tondou).
5. Triumfální návrat do Československa (27. 12. 1989).
6. Poslední tisková konference v roli ministra kultury (29. 5. 1996).
7. Autogramiáda Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu.
8. Instalace pamětní desky na zdi Židovského muzea.
