Je to jeden z nejlépe informovaných Američanů v Praze a sleduje české dění od počátku 90. let. Vydává Fleet Sheet, interpretovaný a komentovaný přehled tisku pro anglicky mluvící byznysmeny. Praha ho zaujala už za komunismu: "V kontextu střední a východní Evropy to bylo takové Švýcarsko."
HN: Poprvé jste přijel do Československa v létě 1989. Co vás to napadlo?
Tehdy jsem pracoval v Americe jako konzultant. Nasbíral jsem body na volné letenky, a měl jsem pak možnost cestovat. Hledal jsem další působiště. Chtěl jsem se odstěhovat z Ameriky. Nevěděl jsem kam, navštívil jsem hodně zemí.
HN: Proč jste chtěl z Ameriky odejít?
Cítil jsem věci, které se teď objevují: finanční a imigrační problémy Ameriky, nástup Číny... Tehdy se o tomto moc nemluvilo, ale viděl jsem, že éra Ameriky pomalu končí a budoucnost leží někde jinde. Takže jsem hledal: byl jsem v Mexiku, Maroku, Portugalsku, Chorvatsku... Pak jsem měl možnost přijet na dva dny do Československa.
HN: Politolog Francis Fukuyma už v létě 1989 předpovídal pád komunismu. Jak působila komunistická Evropa na vás?
Asi nejvíc času jsem strávil v Chorvatsku. Tam bych řekl, že bylo cítit ve vzduchu napětí, možná předzvěst budoucí války.
V Československu byla úplně jiná mentalita. Víte, třeba v Portugalsku stáli normální zdraví chlapi na ulici - a prodávali losy! Takovou zemi jsem si pro sebe hned vyloučil, toho socialismu tam bylo až moc. Československo bylo jiné.
Překvapilo mě, že je to v policejním státě možné
HN: Počkejte, to jste rozpoznal za dva letní dny roku 1989?
Viděl jsem, že tady nejsou mindráky. Třeba v Chorvatsku jsem viděl - omlouvám se Chorvatům -, že mají strašné mindráky vůči Němcům. Něco takového tady neexistovalo.
Také jsem mluvil rusky. K rozhodnutí usadit se tady přispělo, že už jsem uměl příbuzný jazyk.
HN: To jste asi jediný Američan v Praze, který mluví rusky. Proč jste si ten jazyk tenkrát vybral?
Pozor, spousta Američanů umí rusky. Ale ti jeli zpravidla přímo do Ruska, nikoli do Prahy.
Studoval jsem na Georgetownské univerzitě a tam jsme si museli vybrat jazyk. Byla studená válka, takže výběr byl myslím jasný. A i proto u mě mělo Československo přednost třeba před Maďarskem.
HN: Vybavíte si ještě dnes, co vás v létě 1989 v Praze zaujalo?
Jedna věc na mě měla velký vliv. Věděl jsem, že Československo je policejní stát. Když jsem přijel, neměl jsem moc peněz ani předem rezervovaný hotel. Zašel jsem do nějaké malé ubytovny. Mladý recepční mi řekl, že mě ubytovat nemůže, to se tehdy muselo rezervovat dlouho předem, ale nabídl: "Já tady budu přes noc, tak můžeš přespat u mě doma."
Jel pak se mnou tramvají kamsi na Prahu 6. Nechal mě přespat, a ráno nic nechtěl. Přitom určitě riskoval opletačky, že u sebe nechal přespat neznámého cizince. Překvapilo mě, že v policejním státě je něco takového možné.
HN: Tehdejší Československo jste v jednom rozhovoru označil za "takové Švýcarsko". V čem se mu podobalo?
Myslel jsem to v kontextu střední a východní Evropy.
HN. Kde vás zastihla revoluce v Praze a pád berlínské zdi?
V létě jsem byl v Záhřebu, pak jsem odjel domů do Ameriky. Revoluci v Československu jsem tak sledoval jen na dálku.
Teprve v únoru 1991 jsem se vrátil do Prahy. A měl jsem pocit, že jsem už něco zameškal, třeba liberalizaci cen.
Klaus, Havel, Tošovský... A jinak si vážím Karla Kryla
HN. Co jsou pro vás milníky po roce 1989?
První etapou jsou určitě zásadní ekonomické změny někdy do roku 1993. Další nastává, když se země otevírá zahraničním investorům, počínaje érou Tošovského vlády. Tehdy už první firmy pochopily, že tady musí být.
HN: Takže prvním milníkem je pád Klausovy vlády v roce 1997 a tehdejší krize?
Myslím, že ano; i když ta krize byla spíš jen takové malé zaškobrtnutí. Pak je důležitý nástup socialistů a investičních pobídek.
HN: Je tam ještě další přelomový bod?
Příchod velkých investic.
HN: V komentářích často zdůrazňujete význam cizích investorů. Vidíte už první případy, kdy mohli svěřit firmu českým šéfům?
Možná udělám reklamu řediteli spojené Unicredit Bank Jiřímu Kunertovi, ale - po fúzi Unicredito s HVB získal od vlastníků důvěru. Dalším příkladem je třeba František Dostálek z KPMG nebo Jiří Pavlíček z Johnson & Johnson.
HN: Kdo jsou pro vás hlavní postavy éry po roce 1989?
Samozřejmě hlavní postavy jsou jasné: To je Klaus, Havel, Tošovský. A pak Karel Gott...
HN: Miloš Zeman tou postavou není?
Ano, ale ty tři nejdůležitější jsem vyjmenoval. Měli největší vliv na formování společnosti.
Jinak si vážím třeba Karla Kryla. Částečně snad i chápu jeho zklamání, když přijel zpátky. To je něco, co mě dojímá.
HN: Karel Kryl? Měli jsme za to, že je podobně jako Jaroslav Foglar kulturně nepřenosný. Vás ho naučila poslouchat vaše česká manželka?
On je svým způsobem jako Bob Dylan: kultura a politika zároveň. Jednak je ta hudba krásně složená, jednak má politický kontext.
HN: Co z české kultury vás ještě ovlivnilo?
Nejvíc hudba: Dvořák, Smetana, Janáček. Neumím si představit, že bych mohl žít někde, kde nemůžu být hrdý na kulturu. Česká republika má jednoznačně bohatou kulturu.
HN: Jaké jsou podle vás hlavní přednosti a zápory tří hlavních postav, které jste jmenoval?
Havel samozřejmě představuje revoluci, protesty, přechod do svobody. Ale do jisté míry také neochotu účtovat s minulostí. Existují tam nejasnosti, jaká byla dohoda s komunisty. Proč nikdo netlačil na to, aby už tehdy bylo více lidé potrestáno?
HN: Vy jste čekal, že přijde zákaz komunistické strany?
To mě netrápí. Mám na mysli spíš přechod komunistických elit do byznysu.
HN: Řadových komunistů bylo příliš mnoho, nešlo je vyloučit jako celek. To přece nebylo Havlovo rozhodnutí: celá polistopadová garnitura řekla, že hranice stanoví lustračním zákonem, a to jen ve veřejném sektoru. Proč vás tedy překvapuje, že někteří komunisté se svými kontakty přešli do byznysu?
Ale titíž lidé, kteří ovládali ekonomiku tehdy, jsou u moci i dnes. A vidím, že Češi jsou nespokojeni s tím, jak to dopadlo. Myslím, že na začátku v tom hrál roli Havel, jakkoli si ho vážím a uvědomuji si i jeho velmi pozitivní vliv.
HN: Jak vidíte Václava Klause?
Klause si vážím kvůli tomu, že je nesmírně pracovitý. Pracuje na sobě tak, že kdyby si každý vzal příklad, země by na tom byla výrazně lépe.
To neznamená, že souhlasím se vším, co dělal. Hlavně s tím, jak zavřel oči a dovolil pády bank či krádeže na kapitálovém trhu. Ty musíme spojit s jeho vládami.
HN: A Josef Tošovský?
Byl guvernérem, měl na starosti banky. Můžeme samozřejmě říct, že on za krádeže v nich nemohl. Ale nesl společenskou odpovědnost. Kdyby tehdy byla centrální banka tvrdší, tak se ty krádeže nemohly odehrát. Nebo by alespoň byly obtížnější.
Názor na Tošovského jsem si udělal dřív, než se objevilo, že byl v kontaktu se Státní bezpečností.
HN. Jak si dnes Česko stojí ve srovnání s ostatními zeměmi střední Evropy?
Jsme na tom podobně, ale Česká republika má obrovskou výhodu ve své poloze. Existují firmy, které jsou tady jen a jen kvůli tomu, kde země leží. Až druhotné pro ně je, jak vysoké jsou tady platy a náklady. Obrovskou výhodou je Praha, tu vůbec nelze docenit. První vlna investičních bankéřů a právníků jsem přijela dřív než do Polska nebo Maďarska. To je výhoda, která nám zůstala.
Podporujete Ameriku, jaká už neexistuje
HN: Jste Američan a tvrdíte, že Češi by měli americký radar odmítnout. Jestli rozumíme správně, je pro vás radar volbou mezi Evropou a Amerikou, přičemž dáváte přednost Evropě?
Češi se částečně chtějí svézt na něčem, co už neexistuje. Myslím tu Ameriku, kterou si představují a s níž chtějí být spojeni do té míry, že se chtějí otočit zády k ostatním spojencům - ta už neexistuje.
Amerika je předlužená, vojensky přetížená. Její éra ve světě pomalu končí; i byť ještě může trvat deset, dvacet nebo padesát let, nevím. Čeští politici a voliči by si ten nový pohled měli připustit.
To neznamená odmítnout Ameriku a radar. Jestli se všichni spojenci v NATO i EU rozhodnou, že tady má radar být, nic proti tomu nemám. Češi by se jen měli spojenců víc ptát, co chtějí, a pak se teprve o radaru rozhodnout.
HN: Je to ale vůbec volba mezi Evropou a Amerikou? Vztahy se za poslední rok velmi proměnily. Nejlepším evropským přítelem Ameriky je dnes francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Radar nikomu ze spojenců nijak vážně nevadí.
Někteří evropští politici ale stále upozorňují, že Češi se rozhodují bez ostatních. Já jen říkám, že se máme ohlížet na názor spojenců. Jestli radar, tak dohromady s Evropskou unií a s NATO. Můj pohled na radar je ale občas ještě horší. Musím se ptát, zda ho někteří politici nepodpořili, protože z toho vidí nějaký finanční výnos... Možná je to cynický pohled, ale někdy mám z toho prostě takový pocit.
HN: V souvislosti s prezidentskou volbou se znovu mluví o komunistech, kteří ji rozhodnou. Diskutuje se, kdy bude společnost připravena na vstup komunistů do vlády. Kdy to očekáváte vy?
Asi bych souhlasil s Janem Švejnarem, že jednoho dne to přijde. Ne že by přímo seděli ve vládě, ale víc se do politiky zapojí.
Sám bych si však rozhodně nepřál vládu závislou na komunistech. Jako byznysmen i jako člověk, který pochází ze země, jež vždy byla proti komunistům.
HN: Vyděsila by taková vláda investory?
Nemyslím si, že hrozí nějaký návrat před rok 1989. A pokud jde o levici, občas mám pocit, že vlády pod vedením ČSSD se chovaly k byznysu lépe než vlády ODS. I komunisté občas podpoří rozumné zákony. Nemyslím, že investoři začnou utíkat před socialistickou vládou podporovanou komunisty.
HN: Kdo bude příštím prezidentem?
Myslím, že kandidatura Jana Švejnara, která není míněna úplně vážně, bude mít ten výsledek, že nakonec nebude mít Klaus vážného soupeře. V prvním kole dostane nejvíc hlasů ve sněmovně i v Senátu. Otázka zní, jestli dosáhne i většiny nutné ke zvolení.
Bude to Klaus proti Klausovi. Rozhodující bude, jestli ho ODS chce, nebo nechce. Kdyby nedostal v tajné volbě většinu třikrát nebo čtyřikrát za sebou, dokážu si představit, že politici společně najdou nějakého kandidáta, který nikomu nevadí.
HN: Přežila by ODS prohru Klause? Nečekala by ji taková krize, jakou zažila ČSSD v roce 2003 po vyřazení Zemana?
Určitě. Ale ČSSD to přežila, byť za obrovskou cenu. ODS se musí rozhodnout, zda je pro ni horší, když Klaus bude zvolen, nebo ne.
Eric Best (45)
vydavatel bulletinu Fleet Sheet, který zprostředkovává zprávy z české politiky a byznysu zahraničním investorům. V Česku žije již 16 let. Pochází ze Severní Karoliny. Vystudoval politologii na Georgetown University a ruštinu na Middlebury College, na univerzitě v Severní Karolíně pak získal titul MBA. V Praze potkal svou českou manželku Ditu, s níž má čtyři děti. Eric Best hovoří plynně česky.
