Tomáš Klvaňa: Češi se ještě nenaučili prohrávat

"Proč sem vůbec jezdíte nám věšet bulíky na nos? Stejně si to tam v Praze rozhodnou bez nás," slýchám při debatách o radaru.

"Je to jenom divadlo. Už je stejně rozhodnuto," zní druhý argument.

Takové situace jsou pro mě zajímavé nejen proto, že jsem vládním zmocněncem ve věci radarové základny, ale i občansky. Zažívám tak mnohá fascinující poznání.

Víc než polovinu z osmnácti let po revoluci jsem strávil v zahraničí. A v posledních několika letech jsem měl zaměstnání převážně zaměřená vně české hranice. Teď však během relativně krátké a intenzivní sondy - začala v červnu a skončí za několik málo měsíců - mám možnost věci veřejné nahlédnout z úhlů, které koncentrovaně odrážejí české myšlení.

Předběžný výsledek porovnání? Jsme výrazně zaměřeni na negativní vnímání problémů. To tvrdím, protože se při debatách o radaru chovám jinak než politici. Oni projezdí Česko od Hradu až po Nádražní ulici, ráno jsou v malostranských palácích a večer na fotbalovém hřišti opékají kabanos.

Jenže politici při svých kampaních a cestách na grémia, výkonné rady a setkání s voliči musí působit jako sympaťáci, a tak většinou říkají voličům, co chtějí slyšet.

Já shodou okolností mohu říkat lidem, co si myslím, je to mojí "radarovou" povinností a na nikoho se moc usmívat nemusím. Průzkum bojem, jak má být. Neboť to, co říkám, že by se Česko mělo podílet na obraně proti balistickým raketám - většina lidí v sálech či na náměstích zpravidla nechce slyšet. A při debatách je to znát.

Jsou přitom v naší civilizaci společnosti, které umějí nakládat s přirozeným názorovým a postojovým konfliktem lépe než jiné. Angloamerická společnost se svou mentalitou "vítěz bere všechno" automaticky kalkuluje s prohrou jako přirozenou součástí systému. A staví se proto ke sporu otevřeněji než kontinentální Evropa. I zde je sice dobré vyhrát, ale mnohem důležitější je - neprohrát.

Ne že by Angličan a Američan rád prohrával nebo se aspoň méně vztekal než takový Rakušan. Ví však, že vítězi se sluší pogratulovat, a kdo se vymlouvá na rozhodčího, je směšný. Taková pravidla pomáhají institucionalizovat porážku a rozmělnit její bolest. Prohra je bankrot, čili ozdravný mechanismus, jenž pročišťuje. Bankrot, jakkoliv nepříjemný, zkrátka není pro Anglosasa stigmatem, jež je spojeno s oprátkou houpající se na půdě.

Míra nedůvěry v náš systém má podle mého dvě příčiny: strach z porážky, protože to (už zase!) nebude porážka čestná. A pak také bezradnost tváří v tvář občanskému konfliktu, v němž psychologicky nepomohou instituce, zvyky a tradice, protože ještě neměly možnost u nás zakořenit.

Naději vidím v tiché většině, kterou se během své sondy (průzkumu bojem) snažím rozpovídat. Není to ale snadná práce. V režimu, kterého jsme se zbavili před 18 lety, žádná čestná systémová výhra nebo prohra neexistovaly, protože neexistoval čestný systém.

Máme jej nyní? Na papíře ano, ale - jak zjišťuji - mezi občany k němu ještě existuje velká nedůvěra. Jeho legitimita by tak v jakékoliv větší krizi mohla být v sázce.

Autor je vládním zmocněncem pro protiraketovou obranu