Letos pětasedmdesátiletý Dušan Šlosar, emeritní profesor Masarykovy univerzity v Brně, je nejen váženým vědcem, ale též vtipným popularizátorem českého jazyka. Svědčí o tom i trvalý čtenářský zájem o knihy Tisíciletá a Jazyčník, jež se před časem dočkaly nových vydání. Na další popularizační knížce věnované českému jazyku, která bude mít název Otisky, Dušan Šlosar právě pracuje.
Čeština se stejně jako ostatní živé jazyky neustále vyvíjí - jaké výrazné změny v ní pozorujete za posledních patnáct let ?
Patnáct let je už doba, v které je možné pozorovat změny ve slovní zásobě a stylu. A to je v češtině docela markantní. Třeba styl novin z doby před patnácti lety je pro dnešního mladého čtenáře naprosto nepochopitelný a jako z jiné planety. Dnes už si neuvědomujeme, jak rychle v roce 1990 opustili novináři styl, pro který bylo příznačné, že na státních návštěvách "strávili představitelé delší dobu v srdečném rozhovoru zajímajícím obě strany". To kdyby dneska někdo napsal, jsou ty noviny odrovnané.
Změnila se i slovní zásoba, příznakem současnosti se stalo užívání anglicismů různého druhu - i takových, které nejsou docela nutné. Je pochopitelné, že v mnoha oborech sem proniknout musely, například v oblasti ekonomie, protože socialistické hospodářství bylo založeno na teorii, která nebyla životaschopná.
Druhá věc jsou anglicismy jako pomyslná záruka kvality. Když se něco jmenuje anglicky, vypadá to mnohem přitažlivěji než česky nebo jinak. Je s tím samozřejmě spojena určitá snobárna.
Na velikém území se ale změnila i výslovnost. Vzpomínám si, jak se moje příbuzná po návratu z emigrace do Brna podivovala, že "se tady mluví tak pražsky". Pamatovala si stav z roku 1969...
Dávám vám za pravdu. Když se inkognito vrátil po devadesátém roce do Brna Milan Kundera, také bylo pro něho nejnápadnější, že školní děti mluví jinak než za doby, kdy tu žil. Ale to je snadno vysvětlitelné - děti mluví tak, jak to slyší v televizi. V dětských programech vystupovaly děti pražské a jejich výslovnost a větná intonace se rychle rozšířily.
Ale středomoravské "é" znělo ještě nedávno úplně jinak než to pražské, nemyslíte?
Změna ve větné intonaci je ovšem nápadnější. Kromě toho tu je ještě jeden rys obecné češtiny, málo popisovaný, a to protahování poslední slabiky před takzvanou neukončenou pauzou, tedy nikoli na konci věty, ale uprostřed. Ten se ještě na Moravu nerozšířil. Mluvčí z Čech podle něho poznáme dost spolehlivě: "...je patnáctého březná a my se intenzívně připravujeme k tomů, abychom začali včas..."
Když budeme parafrázovat známý problém s vejcem a slepicí, co bylo dřív: ukrutné překlady zahraničních filmů v komerčních televizích, nebo čeština velké části národa?
V počátcích televize byl dabing také příležitostí pro vynikající překladatele. Není to tak dávno, co existovaly jen dva televizní programy, či spíš jeden a půl, a běžely jen do půlnoci. Teď je jich mnohem víc a běží čtyřiadvacet hodin denně, to je obrovská poptávka, na kterou elita překladatelů nemůže stačit.
Nadto je to ohromný kšeft. Takže to dopadá jako každá masová záležitost. A týká se to všech televizí, i když křečovitou výslovnost jako spíkři na Nově nemá nikdo jiný.
Vyvíjí se ale třeba i frekvence našich křestních jmen. Například všem Patrikům je dnes kolem třiceti...
Ale to tak bylo vždycky. Málokdo ví, že křestní jméno Josef, které bylo dlouho mezi nejfrekventovanějšími a teprve v polovině 20. století začalo ustupovat, je důsledkem... čeho? No, ohromné popularity Josefa II. Odtamtud pochází. Mezi starozákonními jmény nehraje tak důležitou roli. A přesto se třetina mužů u nás na začátku 20. století jmenovala Josef. Bylo to doznívání jeho popularity.
Patrikové uprázdnili místo někomu jinému mnohem rychleji. U ženských jmen bývají tyto módy výraznější, třeba dnešní Kristýny jsou všechny podobného věku. Tyto módy se dnes objevují a za patnáct let zase mizí. Tak to je a tak to i má být, protože křestní jméno má být rozlišovacím prostředkem k příjmení. Je výhodné, když se syn nejmenuje stejně jako otec.
O vlivu angličtiny
A co další jev, který zatím spíš souvisí s komerčními texty než mluvenou češtinou, ale množí se a zjevně je způsoben otrockým překládáním: předplácíme si telefonování "Go kartou", v dětském časopise najdeme "Tvůj Barbie plakát", jistá síť čerpacích stanic provozuje "Tygr myčky"...
Máte pravdu, že taková spojení dříve neexistovala, ale je to něco řekl bych výhodného. Původně se to objevovalo v odborném jazyce, kde se místo "záření beta" začalo psát "beta záření", protože u takového nesklonného přívlastku stojícího za jménem mnohdy nebylo jasné, k čemu patří, vandroval někde po větě, a to nebylo zrovna výhodné. Tam to začalo. A potom se pod vlivem angličtiny tento jev rozšířil do reklamního jazyka. Ale tam má tytéž pozitivní vlastnosti. Neshodné přívlastky nejsou v české větě vítané. Ale když vznikne pseudokompozitum "Barbie plakát", tak je to menší zatížení pro větu než volně stojící přívlastek. Já z toho mám pramalou radost, ale objektivní okolnosti tomuto jevu nahrávají, nedá se nic dělat.
Přebírá se ovšem mnohdy spíše jakási lingua franca, nikoli jazyk, jakým by mluvil rodilý Angličan. A není to nic výhradně typického pro češtinu. Pokud dnes člověk není dejme tomu "flexibilní", je ztracen v celém světě.
V celém světě možná ne, ale v Evropě určitě. Ještě doznívá skutečnost, že zatímco v jedné půlce Evropy byla angličtina samozřejmostí, v druhé byla prestižní záležitostí. Kdo uměl anglicky, něco znamenal. Ale dnes je to jinak.
V polovině 19. století si Němci nedokázali představit, že se na Karlově univerzitě bude přednášet česky. Ale já bych se nedivil, kdyby se odtamtud čeština za padesát let zase postupně vytratila. Na středních školách asi zůstane, ale na některých českých univerzitách si přednášky dokážu dobře představit bez ní. A není to nic zvláštního, na univerzitách se vždycky přednášelo mezinárodním jazykem, v Praze až do 19. století latinsky.
Bránit anglizaci podle francouzského způsobu tedy nemá smysl?
Samozřejmě že ne, protože to k ničemu nevede. Vzpomínám, jak jsem si jednou v Paříži kupoval cigarety. Povídám, že chci Marlboro light. A trafikantka mi říká: "Marlboro l`egeres, n'est pas?" Je to sice sympatické, ale dobře víme, že na těch cigaretách bylo napsáno light, a to je rozhodující.
Jde ovšem o to, aby anglicismy byly funkční, a ne aby je někdo používal pro naznačení toho, že patří jinam než ostatní. Zapotřebí je terminologie, kdežto konverzační anglicismy jako každá móda časem vyprchají.
Zatím jich spíš přibývá. Nedávno se mě jeden manažer zeptal: "A jaký je váš background?" Když jsem mu neporozuměl, opravil se a zeptal se jinak: "Co děláte?"
Ať chceme nebo nechceme, dnes má nějakou prestiž být in a nebýt out. To je zde klíčové.
Lze počítat s tím, že za dvě generace bude každý gramotnější obyvatel unie umět anglicky aspoň tak, aby odpověděl na otázky, které dostane, nebo sám nějaké otázky vznášel, a v souvislosti s tím přestane být vliv angličtiny omezen na módní slova nebo slova z oblasti podnikání, a rozšíří se do všech oblastí lidského bytí.
O vyprazdňování a mlžení v jazyce
Zjevným trendem je zrychlování inflace slov, potřeba nahrazovat vyčpělá slova silnějšími, což od teenagerů přebírá i starší generace. Že je něco "super", začali říkat teenageři před deseti lety, pak to převzala starší generace, už to začíná být vyčpělé. Místo toho se před časem začalo prosazovat příslovce "mega". Podobně už čtyřicátníci chodí "kalit", což před pár léty dělali jen teenageři, a "paří" se už jen počítačové hry. I u vulgarismů je to typické. Vyprázdnil se náboj slova "vole". Mladí lidé kolem 15 let si namísto toho běžně říkají "p..o".
To dobře vím, ale běží to stále stejnou rychlostí. Jde o záležitost generační, která se nezrychluje, je tu pořád skok asi dvaceti let. Ten sled jsem mohl vidět. Za mého dětství bylo kontaktovým slovem čéče - jako člověče. Považovalo se to za napolo vulgarismus, který nemohl člověk říct každému.
Po jedné generaci to bylo vystřídáno výrazem "vole". Ale už tenkrát bylo v armádě kontaktovým slovem "p..o". A už tehdy jsem říkal, že je to asi příští kontaktové slovo obecné češtiny. Říkají to dnes i holky navzdory obecně větším zábranám, které mají.
Mimochodem, není škoda, že skončila povinná základní vojenská služba? Větší jazykové perly jinde než v kasárnách asi nevzniknou.
Ale zachovávat přežitek feudalismu kvůli jazykové tvořivosti se mi zdá poněkud přehnané...
Zastavme se ještě u devalvace. Nejde jen o vyčpívání jednotlivých slov. Na dveřích obchodu jsem nedávno viděl napsáno, že ke každému nákupu dostaneme "dárek zdarma". Je snad málo jasné, že co je dárkem, je zdarma?
Toto už je jenom značka, která poutá pozornost. Významy slov jsou zde až v druhém plánu.
Někdejší tendence k řetězcům podstatných jmen typu "realizovat zabezpečení úklidu" místo jednoznačného vyjádření "uklízet" měla mlžit. A protože minulý režim na mlžení stavěl, naučili se tak lidi mluvit a mlžili. Zdá se však, že mlžení nepřestalo. Je tedy pro češtinu typické říkat mnoha slovy málo obsahu?
Mlžit je samozřejmě potřeba i nadále, ovšem myslím, že váš příklad je záležitost příznačná pro starší generace a prostředky mlžení jsou dnes jiné. Patří mezi ně i frekventovaná vazba, že nějaké opatření je "o něčem". Je to pohodlný prostředek, jak se nevyjádřit jednoznačně.
Druhé takové mlžení je přejaté z angličtiny, fráze typu "zákony jsou takové, jaké jsou". Přejímka syntaktického anglicismu není běžná, takže tady musí být nějaké pozadí. Co je tím pozadím? Přece ten ohromný alibismus! Náš ředitel je takový, jaký je - to neříká o řediteli nic zlého.
Ale spojení, že něco je "o něčem", je přece také syntaktický anglicismus. Rozšířila je televize z otrockých překladů...
I kdyby bylo z arabštiny - tady jde o to, že se ujme, protože se hodí do krámu. Něco říct, ale mnoho neříct. A toto mlžení je charakteristické zejména pro politickou sféru.
Už tady dávno nemáme co do činění jen s takzvaným diplomatickým jazykem, který z podstaty profese svých mluvčích musí být plný opisů. Jde o něco jiného - zbavit se dotěrných, tedy konkrétních otázek tím, že (pokud je neodmítneme pohodlným "no comment") je převedeme do obecné kategorie.
Nedávno jsem se pozastavil nad skutečností, že při novinovém referování o právních záležitostech se užívá pojmů "líbí" a "nelíbí". Státní zástupkyni se "nelíbí" rozhodnutí soudu nižší instance. To tak přece nemůže být! Státní zástupkyně vidí, že je něco právně korektní nebo právně nekorektní, ale "líbí" a "nelíbí" je záležitost ze zcela jiné sféry. A novináři, kteří (ať záměrně, nebo nezáměrně) zamlžují tyto výroky, to mají odkud? No, od politiků, protože rozpouštění hranic pojmů je pro politiky to pravé pole působnosti.
O zanikání nářečí
Smutným příznakem vývoje jazyků je zanikání nářečí. Dialekty nám zobrazovaly vývoj češtiny za posledních šest sedm století, a najednou máme místo tohoto obrazu tmu...
Není to najednou, ve skutečnosti to trvá už velice dlouhou dobu. Už na sklonku 19. století bylo jasné, že v Čechách nelze mluvit o skupinkách dialektů jako na tehdejší Moravě, nýbrž o obecné češtině jako úzu spojujícím mluvčí z celých Čech. To se pořád děje, i když na Moravě se zpožděním.
Je to úplně pochopitelné, začátkem dvacátého století měl na dědině rádio pan starosta, četník a pan doktor. Ostatní slyšeli spisovnou češtinu v podání herců ochotnického divadla, a i ti ji vyslovovali po svém. Dobře vidíme na prvních zvukových filmech, jak i herci z předních divadel měli lokálně zabarvenou výslovnost.
V době celonárodní komunikace, kterou představovalo nejprve rádio a potom televize, dochází k erozi dialektů, a ty zůstávají jen prostředkem komunikace soukromé a později jen kulturním fenoménem.
Někde je taková situace, že dialektu připisují pozitivní hodnoty a užívají ho jakožto krajového koloritu. Postupně se nářečí stane tím, čím jsou kroje. Lidé si budou uvědomovat, že je v nich hodnota, ale stejně jako kroj nechají tetičku nářečí "ušít" a pozvou k tomu neteř, aby viděla, jak se to "šilo". Nářečí bude kulturní jev, nikoli všední život.
Teoreticky by se měla nářečí udržet nejdéle na okraji našeho území, v hůře přístupných, horských oblastech. Souhlasíte?
Neřekl bych, že toto pravidlo bude platit. Dialekt přežije spíš tam, kde bude jako kulturní hodnota podporován jinými zvyky.
Například ve Vlčnově žádné hory nejsou, ale když tam pořádají Jízdu králů, je to prestižní záležitost, na kterou neváhají obětovat velké peníze - tam už zůstane dialekt součástí kulturního fenoménu. Naopak v kraji mého dětství, v okolí Frýdku-Místku, se teritoriální dialekt za kulturní hodnotu nepovažuje a lidi střední a mladé generace tam mluví česky, ne lašsky. Samozřejmě krátce a s přízvukem na předposlední slabice, ale česky. To už není dialekt.
V lingvistice se mluví o dvou protichůdných tendencích. Vývoj jazyků je urychlován na jedné straně tendencí zjednodušovat, na druhé straně být jednoznačný, explicitní. Bude to platit i nadále?
To platí a platit bude. Jazyk je funkce společnosti. V celé společnosti takové střetávání zájmů platí také. Jazyk není bedna zakopaná na starém hradě, jazyk existuje v hlavách společnosti.
Dá se tušit, že budou pokračovat dlouhodobé trendy, například že by čeština následovala jiné jazyky a ztrácela pádové koncovky, vyvíjel se v ní gramatický člen a tak dále?
Máte pravdu, ale o čem tady mluvíme, je širší úhel než lidský život. Přechody mezi jazykovými typy se dějí, ale za kolik stovek let to bude pozorovatelné, to nám nikdo neřekne.
Ostatně nevíme, jakou sociální funkci bude čeština za pár set let hrát. Když jsou tu prostředky hromadné komunikace, je přirozené, že mluvíme všichni čím dál podobněji. Ale obecně platí, že jazyk je takový, jaký ho společnost chce mít.
Už když před dvěma sty lety bylo třeba pěstovat vědu v národním jazyce, tak společnost - aniž ji někdo k tomu vyzýval - začala dotvářet terminologii a pečovat o to, aby do češtiny byla přeložena i vědecká díla sousedních národů a čeština se stala z tohoto hlediska jazykem rovnoprávného národa. To pak přišlo k užitku, když se začaly zakládat střední školy s českým vyučovacím jazykem a samozřejmě v 80. létech 19. století, kdy latina přestala být monopolním jazykem pro univerzitní přednášení a mohlo se přednášet i německy a - aspoň v některých oblastech - také česky. Česká společnost tedy chtěla mít zcela spontánně svůj jazyk nejen jako nástroj každodenní komunikace domácností, ale jako nástroj komunikace kulturní a později vědecké. K tomu směřovala, ač jí to nikdo nepřikazoval, a toho také dosáhla. To je jeden aspekt věci.
Druhý aspekt je ten, o němž jsme již mluvili: exaktnost vědeckého vyjadřování je jeden pól, žádoucí pro společnost, zatímco nepřesnost a vágnost vyjadřování je druhý pól, o nějž také usiluje jistá část společnosti, protože je pro ni podmínkou úspěchu v politických a jiných kláních.
Prof. PhDr. Dušan Šlosar (*1930)
Emeritní profesor Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Zabývá se jazykovědnou bohemistikou, především vývojem spisovné češtiny, zčásti také dialekty. Podílel se na Historické mluvnici češtiny, na Příruční mluvnici češtiny a na Encyklopedickém slovníku češtiny. Kromě toho napsal monografie Slovotvorný vývoj českého slovesa a Česká kompozita diachronně a popularizační knížky Jazyčník a Tisíciletá. Připravuje další knížku toho druhu pod názvem Otisky.
Snímky: HN - Ondřej Bezperát
