Robert Miller
Považuji za (strašně) smutné - abych užil oblíbeného obratu prezidenta Klause - že on i někteří další, kteří jinak věří v blahodárnost konkurenčního prostředí, jednají, jako by při volbě prezidenta republiky nebylo o čem diskutovat.
I liberální strana najednou vymáhá veřejnou přísahu, že všichni budou pro svého čestného předsedu - a přitom "nadstranického prezidenta" - hlasovat jednomyslně, i když formálně tajně. Někteří dokonce snad naráz ztratili tu víru v konkurenci názorů a odmítají se sejít s profesorem Švejnarem, jako by přinášel něco a priori nebezpečného.
Prezident sám pak dává najevo, že společné besedy prezidentských kandidátů nemají v podstatě žádný smysl, když "prostorem je 281 volitelů".
Česká specifika
Takové postoje bych čekal u našich nedemokratů, případně u "demokratů podle ruských specifik" typu Vladimira Putina. Nikoli ovšem u (naštěstí ne většiny) představitelů nebo poslanců pravicové ODS.
Jsem totiž také po léta přesvědčen o tom, že "česká specifika" naší demokracie jsou plně srovnatelná s kteroukoliv západní demokracií. I proto věřím a doufám, že rozumnější hlasy převládnou a že třeba gentlemani poslanci a senátoři za ODS nahlédnou, že sejít se s profesorem Švejnarem rozhodně není nikomu ke škodě.
Nenahraditelní
Už jen proto, že nemohu přijmout a zásadně odmítám (zase si půjčujíc ze slovníku pana prezidenta), aby byl kdokoliv a jakkoliv viděn jako nenahraditelný. Aby lidé iluzi "nenahraditelnosti" kohokoliv z nás zbytečně propadávali a aby byl proces výběru kandidáta na kterýkoliv úřad - včetně úřadu prezidenta republiky - viděn jen jako víceméně rozhodnutá věc.
Ostatně i v případě ODS byl "nenahraditelný" docela úspěšně nahrazen. A to i přesto, že za sebe evidentně stále neviděl náhradu. Mirek Topolánek ovšem dokázal ODS přivést k většímu počtu volebních vítězství, a dokonce s vyššími procenty hlasů. A to navíc v době, kdy nebylo zdaleka tolik co privatizovat, kdy export, ekonomika a koruna rychle rostly a "potřeba změny" zdaleka nerezonovala tak jasně jako v 90. letech. Topolánek přesto dokázal opakovaně zvítězit.
Kdo odpoví na otázky
Je "téměř neuvěřitelné", jak také říkává pan prezident, že pohrdavý postoj k veřejným debatám prezidentských kandidátů zaujímá právě on, který většinou sebejistotu nepostrádá.
Nebyl to přitom náhodou Václav Klaus, kdo si po léta opakovaně stěžoval (a dosud stěžuje) na to, že k nejrůznějším tématům u nás neprobíhá "vážná a seriózní" debata, i když si evidentně vyžadují "zodpovězení mnoha otázek".
Máme smůlu, že zákon nebo zvyklosti zde nepředpisují, kdy přesně má kdokoliv - včetně úřadujícího prezidenta - ohlásit, že se o úřad hodlá ucházet. A že tedy není přesně jasné, odkdy koná tak, jak je to pro něj (jasně že "v zájmu republiky") nejvýhodnější.
Půvab demokracie
"Půvabem" demokracie a konkurence je, že v otevřené, férové soutěži, s lepší informovaností, najdeme lepší řešení. Včetně těch personálních.
Navíc, takto vybraný nový zástupce má potenciál znovu nadchnout, motivovat a mobilizovat talent a energii spoluobčanů. Oproti minulosti, kdy se kuloárně vytahovali nejrůznější "bleskoví" kandidáti, aniž by volitelé - natožpak veřejnost - mohli jakkoliv seriózně posoudit jejich kvality, by měl státník a diskutér Klausova formátu debaty prezidentských kandidátů vítat.
Prezident Klaus má přece výchozí převahu a podporu i od poslanců a příznivců KSČM. Jeho setrvání na Hradě by tedy nemělo nic vážněji ohrozit. Tak proč se debaty tak strašně bojí?
Každá taková veřejná debata přece obohacuje zastupitelskou demokracii. A nepochybně by prospěla i vážnosti prezidentského úřadu.
Autor je zakladatelem celoamerické organizace American Czech & Slovak Association. V letech 1992 - 1997 byl manažerem Českého a slovenského střediska služeb ve Washingtonu.