Vyjádřeno v krasobruslařské terminologii, k povinné jízdě ministrů spravedlnosti patří už řadu let "soudní reforma". Snad jediný Karel Čermák zaujal postoj opačný: "soudnictví nepotřebuje reformu, soudnictví potřebuje stabilizaci dosavadních struktur formou inovací ve sféře řízení, organizace práce uvnitř systému a ve sféře osobnostních předpokladů pro výkon funkce soudce". Nedá se ale nic dělat. Je to jako ve starém Římě - veřejnost má staré zvyky ráda, a tyto se musí tudíž dodržovat.

Povinná jízda


Součástí "povinné jízdy" dnešních dnů je i návrh novely zákona o soudech a soudcích, v jeho rámci pak zakotvení nové skutkové podstaty kárného provinění soudce s možným následkem zániku jeho funkce. Dle ní se kárného provinění soudce dopustí rovněž tehdy, "porušuje-li platné právní předpisy, obecně uznávaná pravidla interpretace právních předpisů, nepoužívá-li racionální argumentaci, dopouští se libovůle nebo jiným závažným způsobem porušuje základní požadavky na kvalitu soudního rozhodování".

Připomeňme, že posuzování toho, zdali soudce "porušil právní předpis", čili jinými slovy zdali jej "správně" aplikoval, posuzování toho, zdali v odůvodnění svého rozhodnutí použil "racionální argumentaci", případně se neodchýlil od "obecně uznávaných pravidel interpretace", má být svěřeno kárnému soudu složenému ze tří soudců a tří přísedících. Předsedou soudu má být soudce Nejvyššího správního soudu, členy soudce Nejvyššího soudu a soudce krajského soudu, přísedícími zástupci nejrůznějších právnických profesí, exekutory počínaje přes advokáty až po právníky působící v politice. Dovedeno do absurdních důsledků, přezkum správnosti aplikace práva, racionality argumentace, případně přesvědčivosti interpretace u trestního soudce může být svěřen kolegiu (kárnému soudu), jehož žádný člen se právem trestním nezabývá.

Tento absurdní moment není ale na celé věci tím nejdůležitějším. Posuzování obsahu soudcovských rozhodnutí, posuzování soudcovské aplikace práva z pohledu dodržení procesních i hmotněprávních předpisů, z pohledu použitých interpretačních metod a racionality argumentačních postupů v demokratickém právním státě je a může být toliko předmětem přezkumného soudního řízení. Předmětem kárného řízení s možným následkem zániku soudcovské funkce není a nemůže být právní přezkum, kárný senát není přezkumnou instancí soudní aplikace práva. V takovém případě by v důsledku rozdílnosti právních názorů hrozil zánik funkce soudce, což by nutně mělo za následek ztrátu nezávislosti soudcovského rozhodování. Připomeňme na tomto místě fundamentální tezi, dle níž odborné znalosti soudce v sobě nutně zahrnují i hodnotící komponent, jehož posuzování by tudíž už z povahy věci bylo omezením jeho nezávislosti.

Jde o hodnoty a svobodu


Otázka tedy zní: Je "nezávislost" soudcovského rozhodování fetiš, za kterým se skrývají pochybení, nedostatečná výkonnost, dokonce i libovůle? Jak čelit excesům v soudní aplikaci práva, aniž by tím byla dotčena nezávislost? Dědictvím naší civilizace se vine paradigma, dle kterého je nezávislost soudů a soudců jednou z nejdůležitějších garancí svobody. Je hodnotou, jejíž ochrana není věcí soudců, jejíž ochrana je v první řadě věcí hodnotu svobody si uvědomující veřejnosti. Nelze nepřipomenout slova Montesquieuova: "není žádné svobody, jestliže moc soudit není oddělena od moci zákonodárné a výkonné". Pochybením, nedostatečné výkonnosti, snad i libovůli v rozhodování soudců nutno tudíž čelit postupy, jež nezávislost soudců neohrožují - skutečně a ani potenciálně.

V několika nálezech Ústavního soudu (III. ÚS 501/04, III. ÚS 351/04) jsem na adresu obecného soudu vyslovil zásadní výtku (v prvním z případů soud uvěřil výpovědi utajeného svědka o čase a místě předání drogy obviněnému navzdory upozornění obhajoby, že v dané době se obviněný nacházel ve vazbě): "V rozhodované věci je svévole v postupu a rozhodování obecného soudu založena kromě nerespektování kogentních norem ... i takovou mírou extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními ..., jež zavdává příčinu ke snížení důvěry v soudnictví ve smyslu § 80 odst. 2 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb., o soudech soudcích" (soudce je povinen chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví).

Tuto cestu a jen tuto cestu považuji za slučitelnou s ochranou soudcovské nezávislosti. Je-li vyšším soudem v rámci soudního přezkumu (a to nikoli jako výjimka, exces, nýbrž opakovaně) vyslovena výtka, dle níž míra pochybení obsažená v postupu a rozhodnutí nižší instance dosahuje intenzity ohrožení důvěry v soudnictví, toliko za této podmínky se otevírá cesta k možnému kárnému postihu. Předmětem kárného řízení v takovémto modelu ale není přezkum správnosti aplikace práva, racionality argumentace, případně přesvědčivosti interpretace, nýbrž vyvození důsledků ze závěrů vyslovených soudy v přezkumném řízení.

Prof. JUDr. Pavel Holländer, DrSc., je místopředsedou Ústavního soudu ČR