Adam Drda: Mašínové, Paumer a hrdinství

Mirek Topolánek vyznamenal bratry Mašínovy a Milana Paumera premiérskou plaketou. Vzápětí se rozběhla debata, kterou jsme zažili snad už desetkrát. Téma je pořád stejně nesmyslné: Hrdinové, nebo vrazi? Skutečným jádrem sporu pak není případ Mašínových, nýbrž otázka, jestli se proti poúnorovému režimu směl (či měl) vést na domácí půdě ozbrojený boj.

Autorovi těchto řádků připadá neuvěřitelné, že ještě v roce 2008 je možné takovou otázku vůbec vážně klást. Jenže zároveň: bez odpovědi na ni nelze o celém takzvaném "třetím odboji" říct prakticky nic.

Věděli, co činí

Komunistický režim v Československu byl od samého počátku teroristický. V prvních měsících kolem vítězného února to ještě nemuselo být zřetelné, ale Mašínové s Milanem Paumerem se prostříleli na Západ roku 1953! To už musel mít o povaze systému jasno každý.

Jen pro připomenutí: velké vykonstruované procesy se odehrály dávno předtím - Choc a spol. v listopadu 1948, generál Píka v lednu 1949, procesy s hlavními církevními představiteli v březnu 1950 (respektive lednu 1951), Milada Horáková dostala provaz v červnu 1950, na Babice došlo v červenci 1951, stejně jako na spisovatele-katolíky.

Vedle toho probíhaly tisíce menších soudních a komisních stání. Snad v každé vesnici docházelo k projevům policejní a úřední zvůle, k zatýkání, k organizovaným krádežím, k ničení rodin...

Netřeba to dál vypisovat: Československo počátku 50. let je prostě zemí hrůzy a všudypřítomného - záměrně šířeného - strachu. Ale rozhodně není zemí nevědomosti. Zůstával-li někdo v té době například členem KSČ, pak nikoli proto, že nevěděl, co se děje. Ale zpravidla právě proto, že to věděl velmi dobře... a bál se (nechme stranou hyeny, kterým to bylo fuk).

Strach je lidský, pochopitelný, ale měl by být ex post přiznán. Někteří bývalí komunisté ho přiznat dovedou.

Měli to právo...

KSČ si moc uzurpovala, zavedla policejní stát, zrušila právo, podřídila běh veškerých věcí moskevským direktivám. Nepředstavovala legitimní vládu (nikdo nemůže říct, že právě tohle si většina Čechů v posledních svobodných volbách přála), nýbrž odpudivou zločineckou strukturu, která vyhlásila válku vlastnímu obyvatelstvu.

Členové skupiny bratří Mašínových měli (stejně jako kdokoli jiný - ať už další odbojáři nebo agenti-chodci), plné právo se této struktuře postavit se zbraní v ruce. Za to si zaslouží obdiv a úctu, protože člověk si vždycky musí vybrat: buď bude v koutě přihlížet, jak někdo terorizuje jeho bližního (a v duchu slovenské hymny doufat, že hromy "sa ztratia, Slováci ožijú"), anebo něco udělá. A to i s rizikem, že taky možná sáhne vedle nebo přijde o život.

Dělali, na co stačili

Mašínové prováděli své akce stejně jako jejich předchůdci za války: po otcově vzoru. Vysmívat se jim, že jenom "zapalovali stohy a nepokusili se třeba zabít Gottwalda", je nebetyčná drzost. Když chce někdo dělat odboj, dělá to, na co stačí. A většinou doufá, že mu to pomůže provést nakonec něco většího. Odbojář, který si vytkne nerealistický cíl a skončí při první akci v kriminále nebo na šibenici, je k ničemu - už toho moc nevykoná.

Označovat Mašíny za vrahy je absurdní: za prvé všechno podnikali s nasazením vlastního života a nikoli kvůli vlastnímu prospěchu. Za druhé nezabili nějaké nebožáky, ale až na jednu výjimku muže, kteří nosili policejní uniformu. Ti muži věděli, že slouží komunismu. Věděli, že jako esenbáci jsou nástrojem k buzeraci a šikaně obyvatelstva. Věděli, že policejní stát reprezentují policajti.

Příslušníci bezpečnostních složek, které pak skupina zabila při útěku ve východním Německu, se navíc aktivně podíleli na štvanici na uprchlíky. Na ty uprchlíky, o nichž mohli tušit, že nejsou obyčejnými kriminálními zločinci. Kriminální zločince přece dělala komunistická tajná policie ze všech pronásledovaných - a opět se o tom všeobecně vědělo.

Tragická smrt pokladníkova

A co se samotného útěku skupiny týká, rozhodně to nebyla (jak se občas píše) cesta několika mužů za lepším životem na Západě.

Mašínové a spol. věřili, že mezi Západem a Východem, respektive Spojenými státy a Sovětským svazem dojde k velkému ozbrojenému konfliktu. V to tenkrát v Česku věřila většina politických vězňů. Ti tři, kteří útěk přežili (Ctirad a Josef Mašínové a Milan Paumer) následně skutečně vstoupili do americké armády.

Jedinou problematickou obětí bratrů Mašínových je pokladník, který ovšem nebyl zavražděn, nýbrž zemřel při rvačce o pistoli během přepadení automobilu s penězi. Ten člověk dost dobře nemohl vědět, že ho přepadli odbojáři, měl za úkol hlídat výplaty a tak se o to snažil.

Jeho smrt je tragickou událostí, která se nedá okecat tím, že pokladník byl údajně milicionářem nebo že pistoli směl nosit jen "komunisty pečlivě prověřený člověk". Když se o taková vysvětlení Ctirad a Josef Mašínovi či Milan Paumer dnes pokoušejí, zní to blbě a nevěrohodně. Ale pořád to z nich nedělá odporné vrahy. Bylo jim kolem dvaceti, byli pod obrovským tlakem - a udělali pod ním velkou chybu.

Hrdina, nebo světec

A v tom je podstata věci. V české společnosti se usídlila kýčovitá představa, že hrdina je totéž co světec. Hrdina nekouří, nepije, nemá moc žen, a když už střílí nebo dává rány, pak dopadají vždycky jen na tu správnou osobu. Třeba na smrdutého olezlého padoucha, který před smrtí osobně zastřelil stařenku a znásilnil tři školačky.

Jenomže takhle to chodí v rodokapsech, ve filmu a v propagandě; život je mnohem složitější a bolestivější. Kdo něco dělá, většinou taky něco zkazí. Když jde o život, stane se, že je nevinný život zmařen. Což není stejné konstatování, jako komunistické "když se kácí les, létají třísky".

Právě proto si premiér Mirek Topolánek zaslouží uznání: jako první tuzemský vysoce postavený politik nějak intuitivně pochopil, že tu růžovou představu je třeba zproblematizovat. I když jemu osobně něco takového přinese jenom potíže.

Autor je novinář