H. D. S. Greenway: V okupovaném Tibetu klíčí semena odporu

Z hořících obchůdků stoupá dým, mniši v rudých hábitech jsou mláceni, mrtvoly leží v ulicích a na kamenném náměstí před nejsvětějším tibetským chrámem Jokhang stojí ohořelá auta...

Takto v těchto dnech opět vstoupil do Lhasy neklid, který zde rozhodně není cizincem. I v předchozích desetiletích tu propukalo násilí jako protest proti čínské nadvládě, která následovala po brutální invazi do Tibetu před více než půlstoletím - po invazi, s níž se Tibeťané nikdy nesmířili.

Jaká nepříjemnost pro Čínu, která se tak usilovně snaží uspořádat olympijské hry jako symbol svého vzestupu coby moderní velmoci mezi národy. Jaká nepříjemnost pro prezidenta Chu Ťin-tchaa, který si v době, kdy vládl Tibetu, ušpinil ruce útiskem a krví.

Po směru ručiček

I já jsem nedávno navštívil Jokhang, jehož obejití - vždy po směru hodinových ručiček - je pro mnoho oddaných Tibeťanů povinné. Když do Lhasy a jejích chrámů proudili v poutním období po sklizni lidé z venkova, měl člověk pocit, že veškeré čínské snahy o rozdrcení tantricko-buddhistických tradic Tibetu; o ničení jeho klášterů, rozhánění a věznění jeho mnichů či vyhnanství pro jeho dalajlamu, že to vše bylo neúspěšné. Buddhismus v Tibetu neohroženě přetrvává a spolu s ním přetrvávají i semena odporu, jichž se Číňané vždy obávali.

Abychom byli spravedliví, také Čína se snažila věci napravovat: znovu postavila chrámy, které předtím zničila, a umožnila více svobody. O mnohá z těchto zlepšení se zasloužil Chu. Stále je zde však zakázáno vystavovat dalajlamovu fotografii a člověk se nemůže ubránit podobnému pocitu okupace a nevraživosti, jaký ho přepadá, když navštíví západní břeh Jordánu. Také tam se okupační mocnost pokusila vytvořit novou demografickou realitu. Čína neobklopuje místní města osadami - raději proměnila tibetská městečka v čínská. Ve Lhase dnes žije dvakrát více čínských Chanů než Tibeťanů. Zatímco však Izrael začal brát v úvahu možnost, že okupovaná území ztratí (a dokonce ji akceptovat), Čína to rozhodně nedělá.

Řezníci ve Lhase jsou tradičně nebuddhisté a lidé se tu dívají skrz prsty i na chytání ryb. O to smutnější je představa, že nejmírumilovnější ze všech velkých náboženství světa musí v tolika zemích čelit násilnostem.

Buddhismus v kleštích

Théravádsko-buddhistická většina na Srí Lance je zapletena do krvavé a po desetiletí se táhnoucí občanské války s tamní hinduisticko-tamilskou menšinou.

Také v Barmě - stejně jako v dnešním Tibetu - stáli nedávno v popředí politických protestů buddhističtí mniši. Neprotestovali přitom proti zahraniční okupaci, nýbrž proti represivním barmským generálům, kteří po nich nechávali střílet a dávali je bičovat a bít.

Hinduisticko-buddhistický Nepál se zase už roky utápí v krvi a násilnostech takzvané maoistické vzpoury a sebezničující monarchie, která se dnes zdá být na odchodu.

V Laosu, kde komunisté monarchii zrušili, živoří společnost v tmářství a chudobě, kterou rozvíjející se masová turistika o mnoho nezlepší.

V Kambodžském království, které se stalo dějištěm jednoho z nejnenávistnějších holocaustů v nedávné historii, sice byli Rudí Khmerové poraženi, ale jejich dlouhý stín stále dopadá na zmrtvělou zemi.

Případ Bhútán

Čína má jisté důvody pro své tvrzení, že Tibet nebyl nikdy skutečně nezávislým územím, že vždy náležel Číně a nezávisle se choval pouze v obdobích, kdy byla Čína slabá. Zrnko pravdy je také na čínském tvrzení, že Tibet byl před invazí středověkou teokracií a že se ho Čína snažila přivést do 20. století. Každopádně lze říci, že brutalita a kulturní genocida, které Čína použila, odpovídaly měřítkům nejnásilnějšího století ve světových dějinách.

Čím mohl být Tibet, kdyby bylo Tibeťanům umožněno uskutečnit vlastní reformy, lze vidět v sousedním Bhútánu. V zemi, kde vzkvétá buddhismus na tibetský způsob. Příští týden se tam budou konat historicky první volby, na jejichž základě se má země proměnit v konstituční monarchii. Děje se tak shora dolů, beze vzpoury či nátlaku občanů - kteří by si po pravdě řečeno zřejmě přáli, aby Bhútán dál zůstal absolutistickou monarchií, pokud by jim to jejich král dovolil.

Had politického násilí

Had politického násilí se však vplazil i do tohoto himálajského ráje, kde byl dříve naprosto neznámý.

Bomby odpálené údajně maoisty, kteří sem pronikli z Nepálu, sice nenapáchaly mnoho fyzických škod, ale jejich cílem bylo destabilizovat klid v této nenásilné zemi. V zemi, která nikoho neohrožuje a chystá se stát nejmladší demokracií na světě. Buddha si zaslouží více.

Autor je sloupkařem deníku The Boston Globe (c) The New york Times Syndicate 2008