Václav Cílek: Bludné kameny často provokují zažitou pravdu

Úkolem vědy dnes už není boj proti pavědě, ale udržení toho ostrůvku racionality, kterou potřebujeme, když se máme o něčem důležitém rozhodnout. Podobně ani cílem současného křesťanství není boj proti islámu nebo buddhismu, ale snaha udržet dobré víno až do konce.

Podle toho, kolik zaniklo dobrých časopisů či rozhlasových pořadů a jak málo lidí kupuje hodnotné, věcné knihy, můžeme usuzovat, že veřejnost má nezpochybnitelné právo na dezinformaci, anebo alespoň na obranu proti informacím o reálném světě.

Podobně i veřejnoprávní televize, která se chce, anebo musí, vyrovnat soukromým stanicím, by měla produkovat zejména hloupé, zkreslené a jednostranné pořady. Má to v náplni práce.

Ohlupovat lidi kvalitními díly je totiž velice obtížné a ve svém výsledku může být kontraproduktivní.

Sdružení Sisyfos není vědecká komunita, ale právě jenom jedno z řady vědeckých sdružení.

Myslím, že většina vědců - jak jsem je zažil - přistupuje k podobným pořadům, jako byl Detektor, z jiného, rozumnějšího konce. Neprotestuje, ani nechválí, protože je to v podstatě nezajímá. Je jim to jedno.

To je velmi racionální postoj. Navíc představte si ten zmatek, kdybychom byli (včetně reklamních agentur) nuceni žít v pravdě a třeba politikům by bylo zakázáno si vymýšlet.

Myslím si proto, že požadavek, aby Česká televize poskytovala divákům objektivní a vyvážené pořady, podkopává samotnou podstatou masových médií a možná směřuje i proti společnosti jako takové.

V souvislosti s kauzou Detektor uvádím část textu Ne každý bludný kámen je skutečně bludný pro časopis Vesmír, který získal cenu Bludný balvan "za mimořádně zdařilou propagaci nevědeckého myšlení" za rok 2006:

Jako bludné kameny jsou označovány velké balvany, které k nám neseny v hmotě kontinentálního ledovce "zabloudily" až ze Skandinávie. Ledovec měl mocnost kolem 1 km a možná i víc, takže pohled odněkud z nezaledněného Ještědu či od Ostravy směrem na sever musel být úchvatný - před člověkem se tyčila plochá hora ledu. Báze ledovce pak doslova "hoblovala" skalní podloží, vytrhávala bloky pevných hornin a sunula je na vzdálenost přes tisíc kilometrů až na severní Moravu.

V Čechách se spíš setkáváme s jemnozrnnějšími ledovcovými sedimenty - pískem a kameny - například hlízami pazourků nebo dokonce jantarem od Baltského moře. Většina bludných balvanů nepřežila kamenický průmysl. Zejména v druhé polovině 19. století byla ušlechtilá surovina bludných kamenů, zejména tmavých dioritů, zpracovávána na náhrobní kameny. Za bludné kameny jsou často považovány velké, zejména žulové bloky, které nalézáme například v Jizerských horách nad Hejnicí, v Krušných horách u Jezeří a Mariánské, na památném Klepci u Českého Brodu, v okolí Medvědí stezky na Šumavě, u Petrovic a dále pak na stovkách lokalit na Českomoravské vrchovině a po celých jižních Čechách.

Původ těchto kamenů je jiný. V prostředí teplého třetihorního klimatu docházelo ke zvláštnímu způsobu zvětrávání hornin, kdy se i velmi pevné horniny, jako jsou například ordovické křemence vrchu Písek v Hřebenech u Příbrami, rozpadaly doslova na písek. Každý Jihočech, který žije někde na "žule", ví, že granitoidy se rozpadají na hrubozrnou zvětralinu, která se dá kopat krumpáčem, ale v níž "plavou" velké, oblé bloky neporušené horniny.

Kromě geologických známe rovněž metaforické bludné balvany. Jako bludný kámen v řečišti české poezie byl označen básník Jakub Deml i grafik Bohuslav Reynek.

V tomto případě výraz bludný balvan znamená něco velkého, pevného a nepřehlédnutelného, s čím si nevíme rady. Jde ale zároveň o něco poněkud cizího, co vyčnívá nad běžnou malost. V Reynkově případě jím nejspíš byla prosycenost francouzskou kulturou a u Demla snad neočekávatelná pozice kněze, básníka a buřiče.

Bludné kameny tohoto typu jsou za života předmětem obdivu, útoků a kontroverzí, ale tříbí ducha a vedou k diskusím. Teprve další generace oceňují odvahu nejít běžnými cestami sterilních pravd a mýlit se způsobem, který je někdy plodný.

Autor je ředitelem Geologického ústavu Akademie věd